Demi Mortuus | 21.02.2018 17:15

Sextile, D I I S T
Praha, Café v lese, 13. 2. 2018

Sextile udělali se svojí druhou deskou „Albeit Living“ poměrně velký progres, co se soundu týče a my jsme dostali příležitost omrknout na vlastní oči, jak to čtveřici z Los Angeles hraje naživo. Celá taškařice byla umístěna do vršovického klubu Café v lese a vzhledem k jeho velikosti nebylo žádným překvapením, že bylo během chvíle plno.

Rozehřát pestře složené publikum dostala za úkol táborská parta D I I S T. A dá se říct, že úkol splnila i se svým civilním projevem a poklidnou náladou. Žádná deprese, žádné násilí, žádná zlost, žádná velká gesta. Energické bicí jsou jenom jakýmsi pohonem melancholickému proudění, které dokáže hypnoticky vtáhnout do děje a chlácholit pozorovatele, který se chtě nechtě pohupuje do rytmu.

Jediné s čím mám v jejich případě trochu problém je vokál. Kolikrát jsem měl chuť dvoumetrovému frontmanovi říct „buď trochu chlap“! Chybí mi v něm alespoň trochu života, i když chápu, že je to záměr a k hudbě jakou tihle chlapíci tvoří, se hodí. I tak toho kňourání bylo na můj vkus až až. Na druhou stranu je pravda, že když jsem se na tohle téma po jejich setu bavil s několika lidmi, většině se zpěv zamlouval, takže mi možná jenom nějak nesedl. Přívaly posmutnělých kytarových melodií a harmonií se vrstvily na výraznou basovou linku a k příjemnému naladění stačily i samy o sobě.

Bylo docela vtipné srovnat support a hlavní hvězdu, co se povah týče. Jestliže začátek patřil zamilovanému introvertnímu vysokoškolákovi zosobněmém v D I I S T, přišel čas na příchod zjančeného provokatéra z ulice – Sextile. Vše výmluvně vystihla moje záchodová anabáze s jejich bubenicí Melissou. V Café v lese vedou dveře k pánům i k dámám z jedné a té samé mrňavé chodbičky a otevírají se ven, takže když vyjdete ze záchodu zároveň s paninkou, musíte trošku složitě synchronizovat otevírání dveří, abyste se vůbec dostali ven. Což křehká dáma v křiváku Depeche Mode komentovala mužným hlasem slovy „fuckin´ hell“.

To už však bunda putovala dolů a slečna zaujala svoje místo za bicími, které obsluhovala ve stoje. Zpěvák Brady Keehn přivítal diváctvo frenetickým „oh shiiit“ a vzápětí jeho ansábl spustil neskutečnou melu. Zvuk dostatečně špinavý i nahlas, punková špinavost kam se člověk podíval. Důležitým prvkem dnešních Sextile jsou synťáky, které dodávaly celkovému soundu jistotu a tlak. Brady je navíc opravdický punkáč a na rozdíl od mnoha rádoby zlých hochů, jemu toho bad boye člověk zkrátka věří. Takže sebou šil jako pytel hadů a křičel po lidech, co to šlo.

Po nových kusech se dostalo i na „Flesh“ z debutu „A Thousand Hands“, muzikanti si začali měnit nástroje, což probíhalo i po zbytek koncertu a po počátečním nadšení mi došlo, že když se obsluha synťáků věnuje místo klapkám a čudlíkům kytaře, odhaluje se deficit absence pořádné bicí soupravy. Zvuk potom nebyl tak plný a zničující. Jakkoliv mám osobně první desku raději, živě zněly líp právě novější elektroničtější kusy, které rozpohybovaly malý kotlík. Došlo i na aktuálně k turné vydaný nový singl „Current Affair“, který je čistokrevným tanečním kouskem.

I přes to, že ne všechny kousky vyzněly dokonale jako zhruba první tři, celkově koncert utekl jako voda a i když se jednalo o docela ostrou a umolousanou jednohubku, výsledná chuť po svižném řádění byla sexy. Z mého pohledu mě trochu mrzelo, že nové songy dostávají drtivou většinu prostoru a nedostalo se tak třeba ani na mou nejoblíbenější hitovku „Visions of You“. Nic to však nemění na tom, že se Amíci v Praze předvedli jako suverénní parta, která naznačuje, jak mohli hrát Sex Pistols, kdyby si koupili synťáky.