Report z pražského koncertu Drab Majesty a Kælan Mikla

Během dvou měsíců turné stihnou Drab Majesty celkem pětatřicet zastávek. Dvě z nich se odehrály i u nás, tedy konkrétně v Praze a v Brně. Aspoň jeden koncert jsme nemohli vynechat ani my.

Řeknu vám, ono je určitě super, že momentálně lidi na koncerty opravdu chodí. Byly doby, kdy se člověk v klubech málem bál. Ale někdy je to pro obyčejného návštěvníka taky trochu na zlost. Takže kdo se těšil, že si onen středeční večer v klubu Underdogs´zatancuje, měl tak trochu smůlu. Bylo opravdu natřískáno, takže si člověk mohl vybrat buď tlačenku ala noční tramvaj, nebo okukování zpovzdálí.

O DJský set před koncerty (stejně jako po nich) postaral Sobert Rhythm z Rare, ale začátek většina lidu stejně strávila ve frontě na pivo nebo venku na vzduchu. K mání byla poměrně slušná nabídka merche obou kapel, takže utrácet člověk mohl poměrně zvesela, a i když se začátek dostal do menšího skluzu, klábosícímu publiku to nijak zvlášť nevadilo.

 



Večer odstartovalo trio islandských čarodějek Kælan Mikla. Na úvod přiznám barvu. Vůbec jsem se na ně netěšil. Jakkoliv mám rád hysterické a uječené zpěvačky, seveřanky mi na svých studiových nahrávkách nějak nepadly do noty. V Praze odstartovaly rozvážným závojem kláves, který zněl ze žluté mlhy, ve které by se ztratil i Rákosníček, který je jinak ostřílený mlhař. Posléze se přidala i důrazně nazvučená rytmika a ke dvěma siluetám se přidala i ta třetí v jakémsi závoji. Asi! Ta mlha, chápete. „Sýnir“ pomalu začala houpat publikem a já byl nucen uznat, že živě mě děvčata baví o dost víc.

Kdo čekal, že se po čase protagonistkám podívá do tváře, ten se nedočkal. I tak však trio bavilo kombinací přímočaře drnčivé basy a bicího automatu, který sice nikam nespěchal, ale spolehlivě člověka dokázal rozpohybovat. Celkový minimalismus vystoupení podtrhnula chvíle, když se asi při třetím songu změnila žlutá světla na červená. Trojice se navíc netrápila s mezerami mezi songy a vystoupení tak neztrácelo dynamiku. Další potlesk musím věnovat tomu, že když už přišly na řadu ony hysterické vokály, nebyly přebuzené a tím pádem otravné. Prostě, co se zvuku týče, povedl se na jedničku. Vytáhl všechno, co mě na kapele baví a potlačil všechno, co mě na nich štve. Třeba taková „Óráð“ vyšla skvěle. Příjemné překvapení.

 



O to víc jsem se těšil na Drab Majesty, ale o to taky měli nejspíš lehce ztíženou pozici. Dvojice temných romantiků by se svými outfity jistě vzbudila pořádné pozdvižení na každé sjezdovce a třeba by určila i směřování trendů. Kdyby se navíc kluci postavili někam na roh po vzoru živých soch, možná by i vydělali nějakou kačku na prkýnkářskou permici. Už tenhle fakt napovídá, že tentokrát bylo na scéně i něco vidět. A vzhledem k originální image kapely to bylo logické. Podle očekávání koncert odpálily dvě skvělé hitovky, které rozjížději i aktuální album „The Demonstration“. „Dot in the Sky“ i „39 By Design“ mi natolik připomínají Clan of Xymox, že se nezmůžu na nic, než na potutelné úsměvy, vlnění a usrkávání rumu.
 
Časem mi však dochází, že mi k úplné spokojenosti přeci jen něco schází. Zpěv není tolik dominantní jako ve studiu, ale to by zase tolik nevadilo. Spíš si s postupujícím časem koncertu říkám, že by kapele setsakramentsky prospěly živé bicí. Ty byly stejně jako u Islanďanek poctivě vybuzené, ale i tak to zkrátka nebylo docela ono. Napadla mě paralela s moderními horory. Nacpete tam lekačky, které vytuníte hlasitější hudbou a ony budou fungovat a máte biják hotový. Podobně obě kapely používají bicí automat. Je to nahlas, je to důrazné, nutí to k pohybu a tak by to mělo fungovat. V případě Drab Majesty to však tentokrát z mého pohledu byla pravda jen částečně.

 



A to je třeba další novinková věc „Kissing the Ground“ pořádná strojovna, která šlape opravdu poctivě. Avšak i díky tomu, že dvojice na pódiu není pohybově zrovna dvakrát akční, mám pocit, že celkový náboj show už negraduje a spíš jde malinko dolů. Tím vůbec nechci říct, že by mě Drab Majesty nebavili, to bych byl zbytečně moc přísný. Spíš jsem jen měl větší očekávání, která byla naplněna jen do jisté míry. Bylo to tak trochu jako by si člověk pustil doma desku a nic moc navíc k tomu nedostal. Mezitím jsme se díky rozvážné „Unknown to the I“ vrátili k debutu „Careless“ a v podobném duchu něžně navázala i novější romantika „Cold Souls“. Alespoň mne tolik nemrzelo, že jsem kvůli cestě na ves musel prchnout dřív, než kapela dohrála. 

Drab Majesty tedy nenadchli, ale zdaleka ani nezklamali a Kælan Mikla příjemně překvapily. Když tohle kombo sečteme s příjemnou cenou, nemůžu pořadatele i hlavní aktéry jinak než pochválit. Více takových příjemných večírků bych si prosil…

Další fotografie od Tomáše Mičáka najdete v naší galerii.
 

 

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář