Recenze Legend – Midnight Champion

Nová deska Legend vzbuzuje rozporuplné pocity. Někomu se nový zvuk nezdá, někdo je zase nadšený. U nás rozhodně uspěla!

Legend - Midnight Champion
Vydal: Artoffact, (59 min)

Když mi před lety poslal enfant terrible pražské elektronické scény Kootcha nahrávky „Sister“ a „City“ islandských Legend, zastihl mě v neděli odpoledne uprostřed sídliště na cestě mezi tříděným odpadem a zdravotní procházkou (čti na cestě do oblíbeného restauračního zařízení). Když přišel první nástup refrénu ve skladbě „City“, musel jsem se uprostřed „Města“ zastavit a chvíli vstřebat překvapení. Přestože úvod skladby byl postavený na poměrně triviálním syntezátorovém rifu, zbytek elektronických zvuků a samplů se postupně nabaloval, až vytvořil velmi vyvážený a ucelený kus. Co ale muselo každého (včetně mě) dostat, byl jednoznačně zpěv. Frontman Krummi vykazuje známky grunge/rockového vokálu, který ve mně v kombinaci s elektronickými aranžemi vyvolal naprosté nadšení, které neutichlo vlastně dodnes. Na novou, v pořadí teprve druhou desku Legend jsme čekali pět let.

Po vydařené prvotině „Fearless“ plné chytlavých melodií muselo být hodně fanoušků zvědavo, s čím mládenci Halldór A Björnsson a Krummi Björgvinsson přijdou. Vzhledem k jejich nepokryté koketérii s islandskou (v počátcích – pozn. redakce) blackmetalovou legendou Sólstafir (ať už v podobě hostovačky kapelníka Halldóra na piano/klávesy na posledních třech deskách, nebo vydařeného dvojsinglu společných skladeb „Fjara/Runaway Train“), bylo na snadě se domnívat, že by se to na nové desce mohlo odrazit. Zvlášť společně “nasázenej“ „Runaway train“ mě posadil na zadek a troufám si odhadnout, že tady někde se zrodil nápad vsadit pro další desku na větší kytarový feeling. 

 


Legend - Midnight Champion



Deska byla nahrána ve vlastním Studiu Neptúnus a na finálním mixu a masteringu kapela spolupracovala s Leighem Lawsonem, který zároveň dodělával basu a kytary. Bicí nahrával Frosti Jón Runólfsson, který doprovází kapelu již vcelku pravidelně na živých vystoupeních. Samotného vydání a distribuce se ujal prověřený label Artoffact Records, který zastřešuje prakticky každého, kdo na světové elektronické scéně něco znamená, mj. Apoptygma Berzerk, Psyche, Haujobb, Absurd Minds, Chrysalide a mnoho mnoho dalších.

Myslím, že to pětileté čekání stálo nakonec za to. Krok za krokem prostupujete silně vystavěnými elektronickými skladbami, prodchnutými chytrými a dobře fungujícími kytarovými aranžemi, do nichž vám jako mlátička povětšinou živé bicí odklepávají srdcervoucí rytmus a za doprovodu Krummiho zpěvu se probíráte svými emocemi vlajícími jako sušící se prádlo ve větru.

Všechny během roku postupně představované singly mi drtily kosti, nikdy ale nefungovaly na první dobrou. Kromě "Captive" – ta mě zasáhla okamžitě a zastihla nepřipraveného v celé mé duševní nahotě. „I wanna be in love! Please don't let me feel this way! I'm such a fool for you! Feel is something wrong with both of us! I wanna be free! Hide me in a secret place! Promise I would run away!“ V tomto duchu jsem strávil celé léto a v její dvojsmyslnosti se ztrácím dodnes. Ale jestli jsem si měl aspoň na chvíli myslet, že se v „Captive“ mládenci vykecali, tak ne. 

Sami vidíte, že nejen intro úvodní skladby „Cryptid“ každého chytřejšího posluchače musí nutně připravit na desku plnou předvídatelné popiny a hudebních i textových klišé. Ale na konci zjistíte, že to tak jednoduché být nemusí. Druhá skladba „Frostbite“ byla i druhým nasazeným singlem a mě vlastně od začátku nudila. Teď je to v autě hymna. Skladby se točí v hlavě jako svědomí. A jsme u toho. Přesně začínáte tušit, kdy co přijde. Tak dlouho je před vás staví, až si nakonec řeknete – „ok nemám víc, co bych dal!“



Následuje „Time to Suffer“, která v souvislosti s celou koncepcí alba neodbytně působí, jako by vypadla ze sna, noční polucí a smrtí Kurta Cobaina zmučeného a v devadesátkách uvězněného puberťáka (sic!). Otázkami naplněná „Adrift“ by měla vyklidnit situaci před sestavou „Captive“, „Midnight Champion“ a „Scars“. Je naprosto pochopitelné, že se „Midnight Champion“ stala titulní písní. Je v ní obsaženo úplně všechno z hudebního portfolia této islandské party. Dlouhé intro, možná až příliš dlouhé. Temný začátek, pomalé nápěvy, postupně gradující finále a mohutný hlasový a emocionální ponor.

„Scars“ je věc, která ty emoce z předešlého pomůže už jen vypustit tím správným směrem. „Liquid Rust“ kolem vás klidně probublá, abyste následně ulehli pod náhrobní kámen v plně syntezátorové „Gravestone“ a připravili se tak na poslední cestu v podobě skladby „Children of the Elements“, která je tím pravým, pro Legend tak typickým, emocemi a gradací naplněným vyvrcholením.

Vlastně jsem na začátku nepochopil, co tím názvem desky i obalem chtějí Legend říct. Možná na to postupně přicházím. Všichni jsme půlnoční jezdci, půlnoční jednorožci, šampióni svého druhu! Bolí nás to, trpíme za své přesvědčení! Můžeme utéct k sebevraždě, převzít zodpovědnost za fatální činy, nebo přežít. „Falling down into your heart“, volají pořád v „Captive“, nečekají odpověď! Myslím, že Krummi je brutální romantik. A to mě na tom baví. Posloucháte elektroniku, ale zpívá vám k tomu kluk, kterým jste možná kdysi chtěli být. V hlubokých devadesátkách mi někdo řekl, že to, co hraje Glen Danzig, by mohl teoreticky hrát Jim Morisson, kdyby žil. Kdyby grunge měl delší dobu expirace, zněl by třeba jako Legend.

Hodnocení: 85 %

 


Legend - Frostbite

 

Pohled Demi:

Jakkoliv se mi debut Legend líbí, nemůžu říct, že bych z něj v době vydání padl na zadek. Hitovky jako „City“ nebo „Runaway Train“ jsou super, ale jako celek pro mne deska „Fearless“ měla i hlušší místa. Navíc jsem, na rozdíl od některých kolegů z redakce, neviděl ani koncertní show s programem z debutu, která prý byla kulervoucí. I proto jsem od novinky neměl až taková očekávání a ani zběžné poslechy prvních singlů mne nenadchly novým kytarovějším zvukem, který mi přišel tuctovější, než ten původní. „Midnight Champion“ totiž není na zběžný poslech.

Velkým tahounem desky je určitě vokál. Krummi se proti prvotině pořádně vyzpíval a s hlasem si vyloženě hraje. Stačí si poslechnout úvodní majestátní skladbu „Cryptid“, která se vám pomalu dostává pod kůži, až zjistíte, že vás zcela pohltila do víru strhujícího finiše, který mě hned z kraje rozbil jako nic na debutu. Právě tady kytary pomáhají s dimenzováním tlaku a ono to funguje. Jinak jsou Legend mimo všechny styly a prostě dělají muziku vším, na co dokážou zahrát. Stačí si zvyknout na nový zvuk, který je mnohem bohatší a košatější.

Není potom překvapení, že člověk může v rozmezí jedné hodiny hopsat u svižné (málem nu metalové!) „Time to Suffer“, ploužit u překrásně vyzpívaného čistokrevného cajdáku „Adrift“, vzpomínat na epičnost Faith No More jako u „Captive“, nechat se masírovat strojovnou ala Ministry díky „Scars“ a podivovat se, že funguje i „Gravestone“, ve které snad slyším odkaz East 17 s jejich rozkroky mezi koleny. Ale světe div se – ono to funguje! Na závěr jsem si nechal titulní vál, který má podobnou stavbu jako zmiňovaný otvírák. Postupně se vyvíjí do překrásné epické záležitosti, přesahující význam obyčejného slova „písnička“ a má v sobě sílu nacpat člověku hlavu spoustou myšlenek o životě, o světě a nesmrtelnosti chrousta (potažmo jednorožce) vůbec. Jestli nemáte alergii na zvuk elektrické kytary, potom vězte, že s vámi Legend nejednou zatočí.

Hodnocení: 85 %

 

Tracklist:

01 Cryptid 
02 Frostbite 
03 Time to Suffer 
04 Adrift
05 Captive
06 Midnight Champion 
07 Scars
08 Liquid Rust
09 Gravestone
10 Children of the Elements 

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář