Nováčkovská doba hájení je pryč a švédská čtveřice před sebou měla nelehký úkol. Potvrdit vybudované pozice třetí dlouhohrající deskou...

PRINCIPE VALIENTE - Oceans
Vydal: Manic Depression (42 min)

Stockholmský kvartet Principe Vailente s tvorbou desek nijak zvlášť nepospíchá a zatím se zdá, že na dokončení nového elpíčka potřebuje zhruba tři roky. Platí to i pro jejich třetí dlouhohrající nahrávku a je dobře, že je poctivá práce na výsledku vždy znát. Jinak tomu není ani s oceány provoněnou novinkou. Už od debutu kapela nabídla poměrně neotřele znějící mix indie, post-punku a shoegaze, kterému dodal vlastní tvář netradiční hlas Fernanda Honorata, který kašle na stylově hluboké vokály a nebojí se tasit poměrně často vysoko posazené vibrato.

Dalším specifikem Principe Valiente je bohatý a barevný zvuk, který oplývá poměrně mohutnou produkcí, která se nebojí ani orchestrací, klavíru a dalších prvků, které klasickou rockovou šablonu posunují dál a jsou tak schopny oslovit pestřejší škálu posluchačů. Hlavní silnou stránkou kapely však nadále zůstává schopnost napsat hitovku nebo aspoň dobrou písničku.

V tomhle směru je tentokrát nejsilnější první třetina alba. Jestli minulá deska končila songem „Flower in You“, potom se ta nová s květinou vrací v úvodní „Wildest Flower“, která nasazuje svižné tempo a předkládá všechny prověřené trumfy Švédů. I tak se však dá říct, že kapela nevykrádá sama sebe a já tentokrát v novinkách trochu slyším třeba moje oblíbené, dnes už zamrzlé, Švédy Broder Daniel. Vzdušnost, zvonivé kytary, energický náboj a mohutný refrén tvoří povedený start.

Můj vrchol alba přichází hned s druhou v pořadí – „I Learned to Crawl“. Tady díky zvuku kytar nemůžu nevzpomenout The Cure a jestli The Foreign Resort nahráli „kjůráckou“ hitovku „She is Lost“, potom jim Principe Valiente sekundují touhle věcí. Není to tak okaté jako u kolegů, ale ten feeling je naprosto nezaměnitelný a melodie zurčí přesně takovým směrem a takovou silou, aby člověka vzaly za srdce způsobem důvěrně známým od Roberta Šmída. Skvělá je i gradace, kterou pomáhá zařídit svým kouzelným hlasem klávesačka Rebecka Johansson.

Singlovka „Strangers in the Night“ vše posouvá do lehce temnějších vod a já v tom bohatém osmdesátkově laděném zvuku začínám chvílemi nacházet také stopy třeba takových Whitesnake. Možná to zní divoce, ale kombinace je to tuze příjemná i díky kontrastu s naprosto současnými postupy. Uklidnění přináší až „Untouchable“, která si nějaký čas vystačí jen s keyboardy a Fernandovým hlasem a až časem pomalu a majestátně spěje do finiše.

„Running Juveniles“ tenhle kontrast (i když - těžko mluvit o kontrastu v době, kdy osmdesátkový synthwave frčí a tím pádem je vlastně tuze moderní) krásně vystavuje na odiv, když odpíchne moderně znějícím samplem a vzápětí to napálí tak, že člověk málem vidí muzikanty v pruhovaných kamaších a s trvalou na hlavách. Pozitivní náboj člověka naladí do příjemného rozpoložení a bez laciných póz pohybuje končetinami sám o sobě. Aby nebylo toho veselení se až příliš, přijde v pravý čas vážnější a přímočařejší „No Time“ a na scénu se vrací i Rebecka, což jen vítám. Měla by určitě zpívat víc, protože to umí moc dobře.

Jestli jsem minule chválil Principe Valiente, že se jim povedlo udržet vysokou úroveň po celý hrací čas desky, tentokrát se to nepodařilo tak docela. Poslední dva songy jsou totiž pomalejší, a i když zdaleka nejsou špatné, děje se toho v nich zkrátka trochu míň a díky tomu si budu z minulé desky pamatovat víc silných momentů. Přesto se znovu jedná o povedenou porci originálně znějící muziky, která fandy předchozích desek určitě nezklame a minimálně nabízí netradiční zvuk. Je už jen na vás, jestli se v jeho atmosféře budete cítit dobře.

Hodnocení: 80%
 

Sestava:

Fernando Honorato - vocals, bass // 
Jimmy Ottosson - guitars // 
Rebecka Johansson - keyboards // 
Joakim Janthe - drums //

Tracklist:

mohlo by vás také zajímat