Report z WGT 2017 – pátek

První den letošního Wave Gotik Treffen očima našich redaktorů. Jaká byla vystoupení Der Blaue Reiter, Aeon Sable, Pouppée Fabrikk, Kite, Whispers in the Shadow a dalších na letošním WGT?

 

Nephilim: Nejdřív jsou to měsíce čekání. Pak už chybí jen týdny, seznam aktérů se plní a vy pomalu začínáte sumírovat obsah zavazadel, která s sebou do Lipska povlečete. Pár dní před akcí už jen horečnatě pročítáte zveřejněný časový harmonogram a u toho hudráte: "U sta Eldritchů, tohle nemám šanci stihnout!". A pak to vypukne. WGT je tu.

Letos se tisíce gotiků ze všech koutů naší planety sjely do Lipska už po šestadvacáté a my jsme u toho samozřejmě nemohli chybět. První redakční vozidlo doráží do saské metropole v pátek už před polednem. Ve městě sice už nějaké ty černooděnce potkáte, ale zatím tu panuje relativní klid. Po nezbytných formalitách a ubytování ve strategicky výhodné lokalitě zjišťujeme, že máme docela náskok a tak stejně jako loni vyrážíme nejprve vstříc Volkspalast-Kupelhalle.

První položkou na programu téhle stage jsou staří známí Der Blaue Reiter. Dvojici Sathorys Elenorth/Cecilia Bjärgö tu doplňuje dvojice kotelníků. Dívčina a hoch ale nebyli jen výplní prázdného místa na pódiu, díky nim získal už tak velmi obstojný zvuk v sále na mohutnosti. Atmosféře velmi pomohla zatemněná okna v horní části kupole a tak se příjemně naplněný sál mohl kochat i apokalyptickými výjevy, které nabízela projekce. Stejně jako loni na podzim v Praze kapela představila především skladby ze zdařilé novinkové desky "Fragments of Life, Love & War", ale co naplat, největší aplaus sklidily především vybrané kusy z přelomové černobylské ságy "Nuclear Sun". Povedený set hned na úvod.

Sedáme do tramvaje a necháváme se odvézt to čtvrthodiny vzdáleného Felsenkelleru. Tady už své nádobíčko rozbalili britsko-němečtí Wires & Lights. Nejnovější formace kolem Justina Stephense (Passion Play, Frank The Baptist) funguje zhruba tři roky, ale zatím se představila naživo jen jednou, což bohužel na pódiu bylo znát. Čtyřhlavá kapela splňuje sice všechny 'true-goth' atributy, jen výsledek zněl poněkud rozpačitě, za zapamatování stála snad jen nápaditá hitovka "Going, Going, Gone". Pokud se ale kapela víc sehraje, mohla by za pár let zářit, předpoklady k tomu rozhodně má.

 

Wires & Lights



Intermezzo obstarává osvědčený lahvový Sternburg Export a když se vracíme zpátky do sálu, zjišťujeme, že lidí znatelně přibylo. Pódium pro sebe totiž opanovala essenská čtveřice Aeon Sable a pokud jsem před pár týdny v Praze chválil jejich hráčské nasazení, v Lipsku to byla čirá esence energie. Nino Sable a spol. se představili prakticky stejným setem jako u nás, takže po mohutném intru "Hypaerion" pánové rozbalili "Visions" a narvaný sál jim okamžitě zobal ze strun. Dáváme zhruba polovinu setu a pak opouštíme propocený sál. Zdravíme lehce podroušeného Franka Vollmana a uklidíme se do stínu stromů na venkovní zahrádku za Felsenkeller, kde je ve vedru pátečního podvečera opravdu příjemně.

 

Aeon Sable


Pavel Zelinka: Osobně do Lipska přijíždím letos později, a tak první kapelu, na kterou narážím díky mé nucené cestě do press centra, je vystoupení EBM veteránů ze Švédska Pouppée Fabrikk. Jejich návratový koncert v open air amfiteátru Parkbühne vibroval neředěnou elergií, i když slunce pálilo a vydržet na rozpálené ploše nebyla žádná legrace. Od té doby už Henrik Björkk na scéně fungují vcelku pravidelně a na největším pódiu Agry se objevili podruhé po třech letech. Nebyl to špatný koncert. Jen se mi před očima míchal opravdu poctivý circle pit Parkbühne, kterému se z poloviny zaplněná betonová plocha nemohla vůbec rovnat. A to přesto, že trio zařazovalo do setu věru hutně, kvapíkové vály. Pel návratových nebo premiérových setů prostě nejde často zopakovat a koncert drsné trojice z Karlskogy toho byl důkazem.

Nephilim: Britská legenda BFG se představila v šestici, hned se třemi kytarami. Dovnitř sálu mě dohnala jen čirá zvědavost, jak to pánům bude znít. I u nich sál praskal ve švech a potily se i křišťálové lustry u stropu. Osmdesátkový melancholický postpunk donutil většinu přítomných k pohupování, ale příšerné vedro v sále mě brzy vyhnalo zpět na zahrádku, takže jsem si zapamatoval jen černé blyštivé sáčko frontmana a obrovitánský kytaristův nos.

Parádní set předvedli Whispers in the Shadow. Ashleyho Dayoura s equipou jsem naživo viděl už mnohokrát, ale ještě nikdy s tak masivním, okenní tabule tříštícím zvukem. Vídeňská gothrocková stálice mě zatím ještě nikdy naživo nezklamala a odměnou za to tentokrát dostala největší návštěvu večera a nefalšovaný kotel pod pódiem. Vyvrcholení setu už ale nestíháme, protože se rychle přesouváme do městských lázní na premiérové setkání se švédským hyperbolidem.

 

Whispers in the Shadow

 

Pavel Zelinka: Rychle odvézt batožinu do místa ubytování a vzhůru do bývalých městských lázní na vystoupení synthpopových krajanů Pouppée Fabrikk Kite. Ti neponechali nic náhodě a vyzdobili pódium opravdu velkým množstvím speciálních světel a kruhových projekčních pláten. Ovšem všeobecné nadšení z tohoto dua nejde svádět na vizuální berličku. Kite vzali stokrát provařený žánr a ukázali, že ho lze stále servírovat v originální podobě. Navíc Christian Berg a Niklas Stenemo do písní vkládají plně sebe. Syntetický temný pop, který si často nezadá s dnes nefungujícími The Knife nebo následovnicí Fever Ray, dokáže uhranout kombinací temné, severské atmosféry a výrazně popových melodií. Kite začali baladicky, aby postupně set zrychlovali a nakonec udělali z hodinového vystoupení euforickou taneční párty. Klobouk dolů!

Kite

Popůlnoční koncerty v Agře, to bývá velmi ošidná disciplína. Zvláště když pořadatelé vsadí na decentní umělce nebo toho, který má avantgardnější sklony. Amanda Palmer, miláček tisíců fanoušků, kteří propadli jejímu punkově kabaretnímu výrazu, to měli těžké. Amanda totiž jaro věnuje vymodlené spolupráci se svým vzorem z mládí, Edwardem Ka-Spelem, nejvíce známým jako předákem The Legendary Pink Dots. Díky odpolednímu kolapsu musela zpěvačka místo zvukovek k doktorovi na kapačky. Když v jednu v noci zasedla ke klávesám, zjistila, že jsou sice červené, jak to má moc ráda, ale neobsahují čistě klavírní rejstřík a potřebné pedály.

Edward trapas glosoval, že se takhle hrozně necítil nikdy před tak velkým množstvím posluchačů. Amanda v zoufalství dokonce žádala, jestli je někdo v hledišti, kdo by jí mohl klávesy půjčit, bude moc ráda. Nakonec vše dobře dopadlo. Trio (housle obsluhoval bývalý výrazný člen "růžových puntíků" Patrick Q. Wright) nejprve zařadilo kousek Pulp Fiction, kde klávesy nejsou potřeba. Po jejím odehrání už byly na místě funkční klávesy a tříčlenná sestava se na obrovském pódiu mohla částečně uklidnit. Jemný, baladický rukopis vyhnal, podobně jako v Praze, z haly poměrně velké množství fanoušků, kteří si přišli zaskotačit na hity The Dresden Dolls. Kdo ale byl ochoten se unést psychedelickou ukolébavkou, byl v dobrých rukou. A nakonec došlo i na tři kousky z Amandina zlatodolu. 

Amanda Palmer and Edward Ka Spel - Pulp Fiction (živě na WGT 2017) 

Cassiel: Na WGT je nejlepší, že je to kousek a člověk si tam může dle nálady sestavit line-up opravdu z celého svého posluchačského spektra. Letos jsme prověřili renomované labely Ant-Zen a Hands Productions a celé to okořenili několika kultovními postavami elektroindustriální scény, které jí daly neotřesitelné a pevné základy!

Pátek jsme zahájili belgickým dark ambientním projektem Empusae, který po úspěšném a zdařilém výletu do rytmičtějších tribal poloh zakotvil v klidnějších vodách ambientu s prvky neoklasicismu. Následoval přesun do Schauspielhausu na Jarboe, která v doprovodu španělské kytary předvedla několik naléhavých poloh svého uhrančivého hlasu. Po tomto warm-upu pro nás začal festival v prostorách starého zemského úřadu novým projektem Daniela Myera s názvem Rendered, na kterém se podílí s francouzským techno DJ Clémentem Perezem. Destruktivní industriální technosmyčky jemně zabalené tak, jak to umí jen Daniel, příjemně rozvibrovaly zaplněný a vedra plný sál. Následovaly dva rhytmic noise projekty s naprosto odlišným obsahem.

První němečtí 13th Monkey z Hands Productions nabídli zábavný high voltage techno industrial, motivy se rychle měnily a dva týpci za synťákama se spokojeně pohupovali do rytmu, moc mě to bavilo a patřilo to k největšímu zážitkům letošního festivalu. Na druhé straně po nich belgický kultovní těžkotonážní projekt Patricka Stevense Hypnoskull (label Ant-Zen) nabídl na projekci nelítostný pohled do světa dávné průmyslové špionáže a represivní globální manipulace.

Dusivé, rezavé a drtivé frekvence rozduněly nemilosrdně prostor do těch nejvyšších hlukových amplitud a po setu toho undergroundového aktivisty byl člověk rád za TV show debaty Ovčáček, Kocáb, komunista, důchodce-zemanovec a uvědomil si, že žijeme ve svobodné době, kde si každý může dělat a říkat co chce. Následoval přesun do Agry na spolupráci hodného dědečka a vizionáře Edwarda Ka-Spela se zpěvačkou Amandou Palmer z The Dresden Dolls. Za doprovodu houslí vytvořili nádhernou popůlnoční seanci a vypravili nás tak na spokojenou cestu do peřin.

Fotky z dílny In Motion budeme postupně přidávat do naší galerie.

 

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář