Jak vypadal třetí den největšího gotického hemžení na planetě? Čtěte zde.

Ezechiel: A je tu další WGT den, další příležitost dohnat několik let odkládané resty. Na výběr je z mnohého – třeba pohanská vesnička u Agry nebo Památník Bitvy národů s Jezerem slz a přilehlým hřbitovem Südfriedhof. Více než osmdesátihektarová plocha plná dřevin poskytuje v parném dnu příjemný stín nejen k courání a okukování místní funerální architektury, ale evidentně i k pořizování nezbytných fotek. Je vidět, že někteří návštěvníci (spíše návštěvnice, abychom byli fér) přípravu nepodcenili, a tak u těch nejzajímavějších hrobek vidíme vystylované gotické modelky s celými fotografickými crew o třech a více členech. No panečku… Nicméně ani modelky, ani krchov, kolumbárium a ani neorománská stavba s šedesátimetrovou zvonicí nevzbuzuje tolik mrazení v zádech, jako návštěva spalovací místnosti krematoria, která evidentně stále ještě slouží svému účelu. Inu, když horko, tak pořádné.

Schválně – kolikrát jste se v rámci WGT dokopali do nějakého muzea? Taky toho nemáte tolik za sebou? Začínat se má postupně a tak se výstava „Mystérium a mysticismus“ v Galerii Koenitz zdá jako vhodný kandidát. A je pravda, že lidem, pokousaným okultismem, výstava i těch několika málo grafik, litografií, obrazů a ilustrací z první poloviny minulého století pánů Lechtera, Wöhnera nebo Fida určitě měla co dát. Příjemné zpestření jinak čistě hudebního festivalového zážitku a další důkaz toho, že na WGT máte atrakcí, kolik chcete – stačí jen hozenou kulturní rukavici zvednout.

Cassiel: Hannoverská old school E.B.M. formace Orange Sector v příjemném prostředí klubu Haus Leipzig utužila a vyzdravila ty správné hudební kořeny. Na koncertě této kapely neuvidíte posluchače, co koukají při koncertě do mobilu nebo se baví, všichni jsou soustředění, sledují co se děje na podiu a tělocvičí do rytmu! Klasický mužský úbor - těžký boty, kapsáče, trička bez rukávů, aby vynikly namakané svaly, vše samo černé a na hlavě účes na kartáč! Strojové EBM vyhrávky rozhýbaly celý sál, frontman Martin Bodewell spustil "I Spit On You" z letošního alba "Alarm", dále zahráli "Wir Sind Mehr" nebo třeba "Monoton". Úspěšný dopad vystoupení po koncertě potvrdily na ulici před námi jdoucí EBM mädchen v kanadách, když opakovaly nahlas "Wir Sind Mehr,Wir Sind Mehr!"

Pakliže OS zdravě roztancovali, tak rhythmic noise bombarďáci S.K.E.T. (Hands Productions) přidali ještě trochu distorze a vytáhli BPM na patřičné hodnoty! Německá dvojice Kai Christian Hahnewald (mimo jiné i klidnější projekt Talvekoidik) a Andreas Jäckel roztančila Täubchenthal nekompromisními težkotonážními rytmickými bloky, kterými proháněla monumentální a mohutné zvukové plochy. Tancovalo se mi naprosto skvěle a nejlíp a chtěl jsem,aby to nikdy neskončilo! Rozhodně nejdynamičtější set festivalu.

Nephilim: Pokud mi nějaké jméno v posledních letech naživo unikalo, byl to švédský hudební matador Henric de la Cour. Pomalovaný dvoumetrový čahoun s charakteristickým čírem na hlavě se vyzbrojil doprovodným klávesákem a blonďatou kytaristkou a slušně zaplněný Stadtbad reagoval na jeho vypjatý hlas víc než nadšeně. Henric přijel prezentovat svou loňskou desku "Gimme Daggers" a ještě horký singl "Texas Dream/Fear The City Inside", jehož červený obal vévodil projekci při většině setu. Došlo samozřejmě i na největší zářezy z jeho sólové tvorby (navzdory mladistvému zjevu je Henric ostříleným muzikantem a v kapelách Yvonne nebo Strip Music působil už od roku 1993!), největší ohlas sklidil pravděpodobně jeho hit "Grenade". Přesto jsem měl chvílemi pocit, jako by mu chvílemi docházel dech. Až později mi kolega Pavel prozradil jeho dlouholeté onemocnění, které ho při vystupování jednoznačně musí limitovat. Každopádně klobouk dolů, velmi dobrý set.

Henric de la Cour

Ezechiel: Když prošvihnete vystoupení Priest v Praze, přestože jste na koncertu byli (protože vás to z desky moc nevzalo a tak jejich set prokecáte ve foyer Rock Café), a ostatní kolegové vám následně s očima navrch hlavy vyprávějí, jak to bylo super, chcete tu zkušenost dohnat.  Čili šup šup do Westbadu, kde si trojice s působivými koženými maskami (a trochu Bčkovým logem na projekci) chystá fidlátka. Prvotní skladby se nesly spíše v duchu hypnotických valivek, opřených o poněkud minimal/deutschtechno zvuky. Frontman s trhavými neurotickými pohyby (inu, Merkur, že…) začal spíše jemným zpěvem, který si rozhodně zasloužil přidat na hlasitosti – což ostatně platilo pro celý sound Priest, který i přímo před zvukařem zněl placatě a potichu. Právě výsledný sound (místy jinak charakterem jistě blažící ucho milovníků Depeche Mode) házel příjemně tanečním skladbám klacky pod nohy a odváděl pozornost od toho, aby se člověk vcítil do setu jako celku a vedl k hnidopišským úvahám typu „a kolik zpěvu je vlastně předtočeného a kolik jde fakt živě?“, „co tam ten pan Síra za synťáky dělá, když tam v podstatě jen stojí s rukama složenýma na břiše a ani se nesnaží vypadat, že něco mačká?“ a podobně. Čili hlavně škoda zvuku, jinak si totiž Priest určitě pozornost zaslouží.

Cassiel: Německý one-man industrial/trance project Soman pokračoval v již námi zabydlené Täubchenthal v dané notě. Kolja Trelle, spolupracovník např. Absurd Minds, namíchal lehčí koktejl vytuningovaných strojových rytmů a trancových linek, které dávaly setu decentně kosmický nádech. Jako při správné party nechyběly po jeho bocích tanečnice, které rozjížděly sál.

Pavel Zelinka: Na Wave Gotik Treffen mě baví, že díky festivalu vždy objevím hned několik zajímavých nových tváří, na které bych neměl šanci jinak narazit. To byl i případ jednočlenného darkwave projektu OUL, který ve slušně zaplněném sálu Moritzbastei úderem osmé večerní spustil svou melancholickou mašinu. K ruce si přibral řízného akustického bubeníka a takto spolu přehráli většinu repertoáru loňské debutové desky "Antipode". Tobias Schönemann (nebo též přezdívkou Allen B. Konstanz), je znám především v gothic metalových vodách díky úspěšným projektům The Vision Bleak nebo Ewigheim, ve kterých dlouhodobě působí. S OUL se vzdal kytar, a táhlými skladbami s anglickými texty  (to je také změna oproti slavnějším úvazkům) se posunul někam mezi Ordo Rosarius Equilibrio a Clan Of Xymox. Nebo možná ještě lépe, jako kdyby jste u Kirlian Camera sebrali lepou Elenu a místo ní zasadili vcelku charismatického, ostříleného gothic rockera. Tobias zpíval, obsluhoval klávesy a tu a tam se přidal s paličkami a pady ke svému akustickému kolegovi. Moritzbastei seděla pro hudbu tohoto typu jako ulitá a i koncertně se jednalo o nadprůměrný zážitek.

OUL

Ještě zůstaneme v klubových prostorách Mořicovy středověké bašty na necháme na sebe působit francouzskou dvojici Dear Deer. Z desek zajímavá formace kombinující gotiku a novovlnné vlivy všeho druhu roste na pódiu do energické saně, která má sílu vás vtáhnout do svých tenat, i když jste o jejich hudbu nikdy předtím nezavadili. Nesmírně energičtí a zároveň uvěřitelní hudebníci z Lille sází na rošťáckou a zároveň punkovou notu. Jejich hudba je novodobým pokračováním raných novovlných rošťáren Talking Heads nebo The B-52's. Prostě temná zábava navrch s vizuálně atraktivní basačkou a zpěvačkou Sabael. Hned mám na seznamu další kapelu, jejíž koncert by si Praha rozhodně zasloužila! 

Dear Deer

Cassiel:  Ale zpátky na taneční parket Taubchenthalu! Kanadský virtuos a producent Rhys Fulber (FLA, Delerium, Noise Unit, Will, Intermix atd.) stvořil několik fenomenálních zvukových děl. Je tedy skvělé, že za poslední dva roky vydal u berlínského techno/industrial labelu Sonic Groove (např. The Panacea, Orphx) oceňované album "Your Dystopia, My Utopia" a dvě EP a zabrousil tak i do pro něj neprobádaných vod. A zabydlel se v nich skvěle, ve svém setu předvedl charakteristickou práci se zvukem, tvrdé elektronické vyhrávky, dramatické zlomy, vše nastavené do dancefloorových plachet. Zazněly také i známější motivy jako např. fragmenty skladby "Crowning Glory" od Will.

Ezechiel: Každému návštěvníkovi WGT se to určitě už někdy stalo – jste na kapele, kterou chcete vidět, a protože zjistíte, že přesun na druhou stage by byl časově nesmysl, rozhodnete se zůstat, kde jste a počkat na další show. Třeba i na jméno, o kterém nevíte v podstatě nic. Díky tomu můžete k setu přistoupit naprosto bez předsudku a očekávání a zažít buď nečekané překvapení, nebo jeho opak. Jako třeba v případě Sono, které představilo jemnější, popovější taneční sound, synťákové plochy s kytarou a melodický zpěv. To samo o sobě může být fajn kombinace (vzpomeňme třeba takové Mesh, že), ale pokud nejste připraveni na frontmanství ráže Lennart A. Salomon, může vám takový set trochu sebrat vítr z plachet. A nejen kvůli nudnějšímu rozjezdu.

Lennart se má evidentně rád, což asi budiž, ale proč když na pódiu vidíme zpěváka s kytarou přes rameno, musíme mít ještě přes celé plátno klip s pohlednou tvářičkou vyfešákovaného zpéváka s kytarou přes rameno? Pravda, skladbám typu „Supersonic“ nelze upřít téměř europopovou líbivost, hrálo to a zpívalo profesionálně, ale když to smícháte s devadesátkovými projekcemi, smajlíky, roztleskávání hned při druhé skladbě a vykroucenými Ibiza pohyby, na které je frontman evidentně hrdý, je to na nepřipraveného posluchače fakt trochu moc. Není nač čekat, hurá do Volkpalastu za předákem úplně jiného naturelu. Luisi Vasquezi, ach Luisi Vasquezi, je Tě třeba!

The Soft Moon se za posledních pět let vyhoupli do vysokých pater hudebního světa a jejich sláva stále roste – sice už ne tak raketově, jako s předchozí deskou „Deeper“, ale zato konstantně. I proto by se dost snadno daly čekat fronty před Volkspalastem, ale nekonaly se. Přesto byl vnitřní prostor klubu slušně zaplněný. A pan Vasquez se známými firmami Pianezzolou a Vallicellim se s tím nemazali. Hned zkraje natloukli do davu industriální šamanský tribal „Deeper“, řezaný za zvuků temných ostrých synťáků do nejrůznějších kovových perkusí. Mazec. Hypnotický, trochu feťácký sound se láme v „Circles“ a jeho intenzita je stejně poctivá jako nasazení kapely (hlavně tedy Luise). To, co se dělo na pódiu, bylo jednoznačně strhující. Škoda, že zvukové vlastnosti kupolovitého prostoru se tím bohužel ošálit nepovedlo. Každičká rána na virbl se totiž se čtvrtvteřinovým zpožděním vracela z prostoru za/nad posluchačem. A takový otravný slapback pochopitelně trápil všechny nástroje, včetně těch melodických. Kvůli tomu občas vlastně nebyla slyšet harmonie skladby, jen rozbitý rytmus a jakýsi zvukový chuchvalec. Nejvíc to asi odnesly rychlé vypalovačky typu „Far“, což byl sice námrdový kvapík jedna báseň, ale přiznejme si, že pokud by člověk skladbu neznal a nevěděl, čeho se chytnout, velmi snadno by se v ní ztratil. Snad jediný moment, kdy prostor kapele pomohl, místo aby jí škodil, bylo při „Wrong“, při které zvukové zpoždění kupole sedělo do rytmu skladby. A to bylo mocné. The Soft Moon tedy sami za sebe odvedli vynikající koncert, ale příště prosím raději v nějakém jiném prostoru.

Nephilim: Přesunujeme se do Haus Leipzig v očekávání věcí příštích. Na pódiu řádí bratrská dvojice Parade Ground s téměř navlas stejným setem, který předvedli před čtyřmi lety v tehdejším (fňuk, to byly doby :() Basement Baru v Praze. Dáváme si tedy venkovní pauzu s příchutí bratwurstu a vracíme se do sálu.

WGT je charakteristické mimo jiné tím, že si ve večerním prime-timu musíte zkrátka vybrat a mnohdy u toho skřípete zuby, protože být na dvou (třech, nebo také šesti) místech naráz prostě nezvládnete. Největší dilema nastává tradičně v neděli večer, ostatně posuďte sami: V Agře řádí silná dvojka Lord of the Lost a London After Midnight, v Täubchenthal už čudlíky kroutí Rhys Fulber (viz Cassielův report o kus výše), ve Volkspallast se rozjíždí Kaelan Mikla a v Moritzbastei se připravují She Pleasures Herself, nemluvě o Cradle of Filth ve Felsenkelleru pro skřekuchtivé.

Naše místo je ale pod pódiem Haus Leipzig, protože na pódium zrovna vstupuje trojice Andy Booth, Volker Zacharias a Axel Ermes, následovaná jedinečným Rodney Orpheusem. The Cassandra Complex má v sále plno a začátek je hodně dark s tribálními přesahy. Potemnělé pódium se ale při druhé skladbě nečekaně naráz rozsvěcí parádní projekcí, při které jen ohromeně vykulím oči (projekci a výborná světla při vystoupení CX musím vyzdvihnout zvlášť a posílám jedno "WOW" lightmasterovi!). Ohňostroj nadšení sklízí "Nightfall (Over EC)", "Valis", "What Can I Do For You" a otěže večera třímá pevně v rukách démonický (nebo éterický?) Rodney v tradičním sáčku s kravatou a s prudce nakažlivým úsměvem, kterého prostě musíte milovat. Několikrát putuje mezi fanoušky pod pódium, zmiňuje svou těžkou nemoc a posílá hromadné "FUCK" všem doktorům, kteří už ho pohřbívali - a následně totálně zmrší oblíbenou smažbu "A War Against Sleep", přičemž to setu paradoxně dodá na síle. Největší zimomriavky vyvolává "Second Shot" (že máš teď Beowulfe ruce nahoře, přiznej se!), finále obstarává "Moscow Idaho" a výborná "One Millionth Happy Customer". Nejlepší vystoupení Rodneyho a spol. a za mne spolu s následujícím nášupem CRD nesestřelitelná jednička letošního Wave Gotik Treffen.

The Cassandra Complex

Cassiel: Skvělým zakončením neděle bylo vystoupení švédské electropunk EBM formace Cat Rapes Dog. Čtveřice, která v devadesátých letech rozburácela pražský klub Bunkr a má u nás tak solidní posluchačskou základnu. Nutno předem napsat, že Švédi to prostě uměj např.hokej, lyžování, koneckonců i ABBA, Bergman, Necro Facility nebo label Cold Meat Industry.Tento koncert to zcela a jistě potvrdil. Haus Leipzig plný, solidní vedro a spousta na exkluzivní koncert natěšených rozpařených lidí. Již na začátku poslal zpěvák John Linqwister (mimo jiné letos na WGT vystupoval také s vlastním projektem Machinista) megahit "Trojan Whores" a lidi začali zběsile křepčit a pogovat. Skladba se super vokálem dredaté kytaristky Annelie Bertilsson rozdivočela sál. Zazněla třeba i skladba "Cannibal Hippies", všichni spokojeně pařili a i kapela si to užívala a řádila. Odměnou jí byl i jeden solidní stage-dive. Ve finále další hit "Moosehair Underwear", to už jsem musel při prvních tónech naběhnout do rozpogovaného kotle, kde jsem si za těch pár sekund připadal jak kulička ve flippru, abych poté vypadl nepoškozen a zase křepčil mimo pogující chasníky. Následovala srdečná děkovačka, dostalo se i na mě, kdy jsem si do kotle nekompromisně došel pro podání ruky se švédským frontmanem Johnem. Byla v ní přátelská energie.

Cat Rapes Dog

Ezechiel: A kdeže se dneska bude afterpartyovat? Nejdříve se naše část výpravy vydává směrem k irskému Noel’s Ballrorom na 80s goth party v režii Thomase Thyssena, ale realita dalšího vstupného ve výši 6 Euro za osobu probouzí Čechy v nás, ušetřené peníze raději investujeme do lahvového alkoholu u stánku a přesouváme se do Moritzbastei. Tady bylo možno vybrat si mezi kytarovější stage, elektroničtější stage a Dystopian Rave stage, která byla ze všech tří zvukově nejzajímavější a dalo se tu přečkat zuřící období dešťů až do svítání. A navíc kde jinde si můžete ve čtyři ráno dát normální teplé jídlo, žejo? Špagety hard!

mohlo by vás také zajímat

Festival Wave Gotik Treffen odhalil první potvrzené kapely 32. ročníku

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - pátek, sobota