Demi Mortuus | 03.02.2016 12:00

Spřátelení RARE oslavili za účasti projektů Qual a Hante své páté narozeniny. A my jsme u toho samozřejmě nemohli chybět. A že gratulantů opravdu nebylo málo, to už se dozvíte z našeho reportu.

Klasická podoba narozeninové oslavy, jak ji známe z televize, je většinou veselá, barevná a pořádně rozjuchaná. Většina lidí k ní potřebuje papírové čepice, frkačky a co nejvypečenější dorty. Ne tak „réráci“, kteří už pět let svými proslulými a oblíbenými večírky baví fandy minimalu, new wave, post-punku i EBM. Ještě kolem desáté večerní jsme ve víceméně prázdném Basementu posedávali v kruhu spořádaně jako v cukrárně. Atmosféru navíc dokonale doladilo testování místního rumu, který chutnal spíš jako medovina. Nikdo se ale nijak zvlášť nezneklidňoval, neboť u RARE to zkrátka ožívá později. Zabředli jsme tedy do hovoru vážného i nevážného a zatím co v podkres tepaly DJské sety oslavenců, mrknutím oka bylo najednou plno a začínalo vystoupení prvního gratulanta.

Tedy vlastně gratulantky. Pokud někdo z vás ve stejných prostorách minulý rok navštívil koncert Minuit Machine, nebyla pro vás Hélène de Thoury žádnou cizí tváří. Byla tehdy sice u kláves lehce upozaděna zpěvačkou Amandine, ale už tehdy jsem říkal, že je to vlastně škoda, protože když už se dostala k mikrofonu, byla daleko živelnější a uvěřitelnější, než její kolegyně. Nejspíš se i sama Helenka cítila nedostatečně využitá a založila si tak sóloprojekt Hante, s jehož materiálem se dorazila předvést do Prahy.

Do zaplněného prostoru klubu jsme se museli vyloženě napěchovat a hned první chvíle kladně odpověděly na otázku, zda se povede v one woman show zachovat atmosféru studiových nahrávek. Přesně jak jsem od Hélène očekával, snažila se krom hraní samotného i o divadlo, vlnila se, svíjela se a samozřejmě zpívala. Drží se v poloze, která jí sedí, nesnaží se o nějaké velké umění a přesně takhle jí to sluší. Nemalou roli hrála i projekce. Třeba „Dépendance“ se celá odehrála pod dohledem měsíce a i další kulisy spolu s mlhou tvořily skvělou náladu. Někomu nemusela sedět lehce stereotypní stavba songů, ale mne její show bavila moc a bavil nejspíš i všechny fanoušky Minuit Machine, protože rukopis je tam jasně cítit.

Trochu jinak tomu bylo o chvíli později, kdy se za zrnící televizory na scénu postavil William Maybeline, tedy Qual. Seběhnu schůdky dolů, stojím někomu na noze a cesta zarubaná. Vyběhnu nahoru k výklenku z chodby – je obsazený. Obíhám to zezadu k baru a vidím jen tmu. Zkouším znovu schody s tím, že přeci mezeru najít musím – marně. Pořadatelský sen, tedy narvaný klub, se splnil a zrovna na narozeniny je to pánům z celého srdce přáno. Jen saprlot nic nevidím.

Set Qualu jsem tak převážně poslouchal z chodby vedle pódia a chvíli jsem šmíroval z boku. Zpočátku jsem si trochu brblal pod vousy, že se nic moc neděje (ono taky aby se dělo, když člověk vidí tmu) a že je škoda, že právě k takovému soundu není využitá projekce. O opaku mne přesvědčil šum jako ze starého filmu, který přeběhl přes jinak černotou vyplněné plátno. Minimalistické, ale působivé – stejně jako celé Williamovo vystoupení. Po úvodním tracku, který byl podobně halucinogenně rozvláčný, jak jsem očekával, se show až nečekaně rozjela a nutno říct, že Qual má na živo podstatně větší koule než z desky.

Hororová atmosféra poukazuje rozechvělým prstem někam k expresionistickému výrazivu a člověk by málem čekal, že na scénu každou chvíli vyskočí dr. Caligari. Je to celé chladné a nemocné a kupodivu se na to dá i dobře tančit a svíjet. Část setu jsem strávil v blízkosti pavučinové cely hlavního aktéra, který kolem sebe mimo jiné chvíli třískal řetězem a nejspíš se snažil umlátit démony, které ze sebe během večera vypouštěl. Jestli byla Hélène místy až romantická, William byl jednoduše „sick“.

Bez mučení přiznávám, že jsme ihned po skončení jeho setu vzali nohy na ramena, neboť hustota zalidnění na metr čtverečný byla vskutku enormní. Oslava tedy byla barevná jako průměrný funus, ale veselo nakonec bylo až až. Nezbývá, než dodatečně poděkovat RARE za všechnu zábavu, kterou za těch pět let svým návštěvníkům nabídli a popřát, ať se jim nadále daří tahat k nám stejně zajímavé projekty a plnit klub(y).

Za dodatečné poskytnutí fotografií děkujeme Kat Mat!