V neděli 12. února přijel původní člen Joy Division vzpomínat na první desku "Unknown Pleasures". Jak se oslava Joy Division vydařila?
Ačkoliv je letošní zima i k obyvatelům nížinných měst poměrně přísná, stejně byste v neděli 12. nenašli mnoho fanoušků Joy Division, kteří by dobrovolně upřednostnili teplo domova před Lucerna Music Barem. Právě na ten den totiž připadl koncert jejich původního basáka Petera Hooka, který v doprovodu své současné formace The Light přijel představit celý „divisionovský“ dlouhohrající debut „Unknown Pleasures“ plus pár bonusových drobků k tomu.
A už kolem deváté bylo jasné, že ani teploty hluboko pod bodem mrazu neutlumí žár v srdcích příznivců postpunkového kultu. Nacpaný klub zabydlovali ve velké míře cizinci, a tak byl parket plný až k barům – hezký pohled. Pokud byste se ale těšili na nějakou gothic parade, čekali byste (celkem pochopitelně) marně. Černooděnců se sice sešlo dost, ale většinou šlo o zástupce indie scény a starší posluchačskou obec.
V devět hodin tedy mohlo vypuknout slavnostní promítání krátkého filmu o Joy Division, který se skládal především z koláže dobových fotek, sestřihu neexistujících klipů a živáků – a to včetně těch, které měly za pár chvil zaznít i živě v Hookyho podání. Logicky se tak v hlavách objevila pochybnost – je dobrý nápad pouštět skladby jako „Shadowplay“ nebo „She´s Lost Control“, když je máme slyšet v „revivalové“ formě? Že by si The Light až tolik věřili? Nebo jde jenom opravdu o „oslavu Joy Division“ ve všech slova smyslech? Pokud ano, zabralo to, protože lidi nadšeně tleskali i klipům. Očekávání tu tedy rozhodně bylo.
Škoda, že pěkně gradovanou atmosféru shodil asi desetiminutový rozhovor s kapelou, který přes konverzaci davu jednak nebyl téměř slyšet a druhak mu nebylo příliš rozumět. V půl desáté, přesně podle plánu, video zhaslo a vystřídal ho na pozadí obal alba Unknown Pleasures (opět odměněn potleskem).
Čekali byste teď velký nástup The Light, kteří do natěšeného publika hned od boku nasolí „Disorder“? Marně. Místo toho nám kapela pustila celou skladbu „Dirty Old Town“ od Pogues (souvislost mi uniká, ač, pravda, někteří cizinci se potěšeně kolébali a zpívali také). Od keltského folkrocku se ale reprodukovaným beatem přeci jen nakonec dostaneme i k živé kapele.
Kdosi (tour manažer?) se mihnul na pódiu, představil kapelu a zase zmizel, aby jej konečně vystřídala očekávaná formace. Do ovací nastartoval Hooky bez jediného slova basovou linku s charakteristickým (lehce přebuzeným) zvukem a rozjel se intro k „No Love Lost“. A klobouk dolů, hrálo to na výbornou. Skvělý „oldschool“ zvuk jednotlivých nástrojů se spojil v silnou, ale přehlednou masu, která byla konkrétní i mocná zároveň – a to se v Music Baru zase tak často nepodaří. Bravo! Kapela pěkně šlapala a i zvuky kytar zněly učebnicově přesně tak, jak byste si u takové hudby přáli. S kolegy jsme se museli usmát nad faktem, že kdysi to nejlevnější vybavení muzikantů patří nyní k tomu nejdražšímu a nejžádanějšímu, protože takhle „dobře uprasené“ zvuky z moderních aparátů prostě nedostanete.
Ale zpět do Lucerny. Pokud byste čekali na začátek „Disorder“ jako na desce, nedočkali byste se. To, že The Light mají zahrát „Unknown Pleasures“ totiž neznamená, že ji budou hrát popořadě. Vzali to zřejmě chronologicky, po téměř punkovém začátku „No Love Lost“ a zamyšlenější „Leaders of Men“ z debutového EP „An Ideal For Living“ třeba skladbou „Glass“. První z „Unknown Pleasures“ dostáváme až v pořadí čtvrtou, o něco rychleji zahranou „Digital“.
A právě ona „rychlost“ a energie by se dala vypíchnout jako hlavní charakteristika Hookyho podání Joy Division. Většina skladeb (lhostejno, zda z „Unknown Pleasures“ nebo nikoli) byla totiž hrána přesvědčivě, dravě a tak nějak dobře „silou“ (třeba takové hned další „Disorder“ a podobným rychlejším trackům to vyloženě slušelo). A stejně tak se i právě v těchhle místech cítil Hooky evidentně vokálně nejlépe – v silových, řvaných pasážích. Intimnější polohy měl totiž malinko tendence mlžit a třeba u dvojice „She´s Lost Control“ a „Shadowplay“ místy i trochu plaval. Na druhou stranu tak dobře udělal prostor šikovnému kytaristovi Natu Watsonovi.
Tak či tak je Hookovi nutno přiznat uvěřitelnost a přesvědčivost – možná i proto, že se příliš nerozptyloval hraním na svého krásného červeného Vikinga a měl jej kolem krku spíše pro parádu, rytmicky bezpečně jištěn spolehlivým výkonem svého syna Jacka. Pravdou ale zůstává, že v okamžiku, kdy se opravdu zapojily obě basy naráz, měla hudba tah buldozeru, který nemilosrdně hrnul vše, co mu stálo v cestě.
V tomto střídání míst, kdy se The Light občas pohybovali jednou nohou v poctivých punkrockových vodách, čas utíkal podezřele rychle, a tak najednou bylo půl jedenácté a čas na přídavkovou „Atmosphere“. Ta, s majestátním zvukem kláves, fungovala. Proto přišel na řadu hned druhý přídavek „Dead Souls“. Ale ani to davu nestačilo a vyprosilo si trojpřídavek „Ice Age“/“Warsaw“/"Failures". V jedenáct to vypadalo, že je opravdu po všem, ale obecenstvo se ne a nedalo. Znovu se tedy Peter Hook vrací na scénu, aby show dorazil hymnou „Transmission“, sladkým dezertem „Love Will Tear Us Apart“ a na úplný závěr skladbou "Ceremony". Ve čtvrt na dvanáct už Hooky ale doopravdy třísknul basou o pódium, sundal tričko, poděkoval na všechny strany a dal jasně najevo, že dnešní oslava Joy Division skončila. Dokonáno jest.
Jak tedy Peterovo vzpomínání na své první slavné angažmá shrnout? Jako velmi intenzivní zážitek s vynikajícími zvuky (i zvukem) a instrumentálními výkony, kterému slušely spíše rychlé polohy. Možná právě pro celkový drive ty intimnější Curtisovské polohy vyznívaly o něco méně hypnoticky, nežli třeba v introvertnějším podání holandského revivalu Closer to Curtis (viděli jsme ho před třemi lety na Joy Division Tribute Night) nebo Prague Dead Souls.
Nicméně Peter Hook evidentně nejezdí po evropských městech posmutněle vzpomínat, ale bere to opravdu jako oslavu – party, která má svým podáním ukázat, jak syrově, současně a hlavně živě dokáže víc třicet let starý materiál znít. A nedá se říct nic jiného, než že Praze to dokázal beze zbytku.
Fotoreport najdete v naší Galerii.
Komentáře
Mozna ze sebe ted udelam uplnyho blbce, ale.. nebylo po Ceremony jeste jeden song? Na ten konec jsem uz byl moc unavenej, abych na to dal krk, ale vim ze asi tri minuty po tom co se poprvy rozsvitilo a lidi zacali odchazet vylitnul manazer na podium a jeste vyprosil jeden song.. :)
Ceremony byla opravdu poslední skladba, kterou Hooky ukončil symbolicky mrštěním baskytary o aparát.
Okej, dobre vedet :) Nesnazil sem se nikoho opravit, jenom jsem si v tom chtel udelat jasno - posledni den jsem jel jenom na trech hodinach spanku, tak se mi posledni pridavek uz uplne smihnul do jednoho songu :))
Ten předfilm nám trochu rozhodil náladu,ale následující set včetně přídavků byl super.Vrátilo mne to zpět do roku 1980,kdy jsem dostal Unknown Pleasures z BBC London a dodnes je to mé nejoblíbenější album ve sbírce.Peter Hook fakt nezklamal
Naprosto úchvatný hudební zážitek, který mě nabil silnou pozitivní energií, ze které budu moci čerpat hodně dlouho ...
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.