Přečtěte si dva pohledy na první den největší gotické merendy pod měsícem.
Barbora: Wave Gotik Treffen je něco, co nemůžete odmítnout. A to ani, když máte v daném termínu na práci milión jiných věcí. Člověk jednoduše nechá všechno stranou a v rekordním tempu si vymění peníze, zabalí kufr plný černých věcí a mete si to na nádraží. Pro neználky, jako jsem já, kteří se na WGT vypravili poprvé, musí být příjezd do Lipska o to větší kulturní šok. Gotici jsou všude, ve všech výlohách lipských obchodů jsou výhradně černé modely, některé restaurace nabízí speciální tematická meníčka a černou (nekecám) zmrzlinu.
Cestou na hotel jsem otáčela hlavou na všechny světové strany, jen abych toho za chůze pochytila co nejvíc. Poté, co jsem si vyzvedla pásku a rozpomněla se alespoň na "danke schön" (mysl zahlcená vjemy, chápejte) jsem konečně mohla vyrazit na první koncert. Jelikož jsem neměla prakticky žádný čas na přípravu a naposlouchání neznámých kapel, byla moje volba velmi snadná.
Jakožto fanynka Diary of Dreams jsem si nemohla nechat ujít .Com/Kill. Přestože začínali jako první, sešlo se v Kohlrabi Cirkusu celkem početné publikum a lidí postupně přibývalo. Zpěvák se během koncertu vystřídal u mikrofonu s basákem, sám taky doprovodil několik songů i na klávesy. Z jejich projevu bylo jasně znát, že nikoho dalšího už na podiu nepotřebují, od začátku působili víc než sebevědomě. Vokál zněl chladně a oproštěně od zbytečných emocí, což je ostatně přesně to, co na něm mám ráda. I bez předchozí znalosti songů jsem se tak pod pódiem cítila jako doma. A když si Adrian u "Machines" rozpustil vlasy, byla srdce oddaných fanynek naplněna pocitem absolutního štěstí (:)).
Ez: Kytarová část naší výpravy se vydala nakousnout lipské hudební orgie do klubu Felsenkeller, otevřeného pro WGT po dvou letech. Hned po vstupu do prostoru se ale člověk musel ptát, kde přesně se co rekonstruovalo – uvnitř totiž klub vypadal úplně stejně a zvuk byl stejně nic moc jako před lety. Že by nějaká šikovná dotace z EU?
Raději tedy přesuňme pozornost na pódium, kde svůj set zrovna odmotávali němečtí Sweet Ermengarde. Jejich hudební okouzlení tvorbou suity Carla McCoye prýštilo z každičkého záhybu jejich hudebního rubáše – klidnými polohami vrstvených kytar, stylem hry na basu, polohou zpěvu, přechody, zvukem, kompozicemi, dlouhou stopáží tracků. I úsporný pódiový projev nového zpěváka v moderní mikině s kapucí byl tak nějak „Fieldsovský“. Kapele to rozhodně šlape, ale inspirace byla v tomto případě mnohem silnější než vlastně invence. A to je škoda. Kdyby se takhle kvalitní skupina věnovala vlastní tvorbě, bylo by to pro všechny přínosnější.
Na WGT je krásné (mimo hromady dalších věcí), že se někdy omylem přichomýtnete ke kapele, kterou neznáte, a přitom dostanete jeden z nejlepších koncertů festivalu. Přesně to nás potkalo ve Felsenkelleru, kde jsme norské Postscriptum brali spíše tak trochu jako výplň mezi Sweet Ermengarde a Soror Dolorosou. Jenže už naplněnost klubu a až překvapivě silná odezva publika dala tušit, že tady půjde o něco víc. A taky že ano. Pětice, tažená dopředu seriózním frontmanem v obleku, pustila do lidí propracovaný temný, ale hitový rock, který šlapal jedna báseň. Intenzitě setu rozhodně přispěl sympatický kytarista, který „do toho šel“ a především zpěvák s vynikajícím hlasem, který střídal Bowieovský typ intonace s Murphyovskou manýrou, ale aniž by to působilo jako vykrádání vzorů. Po pár písních se přistihujeme, že nás tahle parta vyloženě baví a rozhodně jsme nebyli sami. A to i přesto, že některé velké aranže olizovaly zvuk až někde u Killers. Ale nevadilo to. Rozhodně jedno z největších příjemných překvapení letošního WGT.
Soror Dolorosa se do toho pustili slibně šlapavou peckou „A Dead Yesterday“, díky které člověk překousnul i vizáž zpěváka Andiho s rozpuštěnými vlasy, bíllým křívákem na holém těle, nabíleným obličejem a brýlemi, které našinci prostě automaticky v mozku přiřadí nelichotivou asociaci Aleš Brichta. Škoda, že po slušném nástupu šlo tempo razantně dolů a cajdák střídal cajdák. A když se pak Andi svlékne do půl těla, namotává se kolem stojanu na mikrofon, spíná ruce v bezprstých rukavicích k nebesům a nyje, je zle. Kdyby předák ubral na divadle a kapela přidala na energii, dalo by se na to koukat, ale takhle to dopadlo tak, že za 45 minut hraní člověka bavily tak dvě věci. Což bylo poznat i na publiku, které oproti Postscriptum bylo tak třetinové a odezva o poznání slabší. Tak snad příště, pánové.
S podobně nelichotivou posluchačskou bilancí se potýkala i další kapela Felsenkelleru – finští Two Witches, kteří sice svou gothrockovou káru tlačí skoro třicet let, ale evidentně si zase až tolik fanoušků nezískali. Nebo alespoň ne na WGT. O co méně ale bylo lidí pod pódiem, o to více jich bylo na stage. Ze šestice členů samozřejmě vizuálně nejvíce vyniká kytaristka Zyntexia, která je sice v blyštivém latex setu sexy, ale že i něco hraje, na to bych nevsadil. A podobné to bylo i s dívkou v kostlivčím úboru u kláves. Plešatý kytarista sice svůj nástroj ovládá a frontman Jyrki přešlapoval, hulákal a snažil se, ale bohužel i ty huláky zněly vlastně nějak falešně. A když pak nasadili zvolná tempa, uváděná hláškami: „Komu z vás bylo 18? A kdo z vás je hříšník? Jenom jeden? Je tady vážně jedinej, kdo si chce dneska zašukat?“, nebyl už žádný důvod se ve Felsenkelleru nadále zdržet. Tyhle hlášky nefungovaly ani u Christian Death, natožpak u Two Witches. Škoda.
Barbora: Přestože někteří tajní fanoušci Blutengel (jakkoli se snažili svůj zájem skrýt) nevynechali příležitost podat ruku Chrisu Pohlovi, my jsme se po koncertě rozhodly nakouknout do Agry na tržiště. Už samotná cesta tramvají by ovšem vydala za slušnou módní přehlídku. Osobně jsem si nejvíc užívala viditelně spokojené výrazy ostatních. Kde jinde se na vás drtivá většina lidí usmívá, i přesto, že máte na sobě jedny ze svých nejhrozivějších modelů, platformy až do nebes a tolik pvc, kolik jenom unesete? Podle mě nikde. Člověk se cítí, jako by konečně našel cestu domů, jakkoli klišovitě to může znít.
Hodina a půl ale utekla coby dup a my se vrátily do haly, kde právě zněly první tóny úvodního songu Daine Lakaien. Ve srovnání s loňským koncertem na Castle Party byl zvuk o dost dramatičtější, což zapříčinily silně nazvučené bicí a částečně slyšitelné echo. Na Veljanovovi kvituju, že s lidmi komunikoval nejen německy, ale i anglicky. Hned v první části zahráli hity jako "Farewell", "Reincarnation" a "Into my Arms". Během "Over and Done" už jsme se ale prodíraly k východu, abychom stihly poslední kapelu pátečního večera.
Nutno podotknout, že islandští Sólstafir za dlouhý přejezd prakticky přes celé město rozhodně stáli a jejich koncert, v podstatně menším klubu, byl přesně takový, jaký jsem si ho představovala. Už od vchodu bylo znát, že přilákali naprosto odlišnou skupinu lidí, kteří k sobě stáli znatelně blíž i přesto, že bylo uvnitř horko. Síla severské magie všechny vábila a přitahovala k pódiu napůl skrytému v mlze prosvícené světly ve studených odstínech modré a zelené. Byl to nářez. Mělo to sílu. A basy otřásaly celým tělem. Matně si vzpomínám, jak moc mě bolely nohy, a chtělo se mi na záchod, ale panující atmosféra mi v žádném případě nedovolovala odejít. Ostatně setkala jsem se i se svou oblíbenou finskou blogerkou Karoliinou! (Už jsem říkala, že jsem typická fangirl?) Nejsilnějším zážitkem bylo bezpochyby slyšet naživo "Fjaru".
Vlastně mi pátek utekl strašně rychle. Spoustu času jsem strávila ve vlaku a následně v tramvaji, takže jsem byla ráda, že následná afterparty proběhla přímo na hotelu. Nicméně, bylo to teprve zahřívací kolo!
Ez: Další část výpravy zaparkovala večer vlastně celkem nečekaně v Kohlrabizirku na Grendel. A dostala přesně to, pro co si přišla - cyberdready létaly na všechny strany, freaci s baterkami jeli svoje sestavy světelných signálů, zatímco čtveřice z pódia diktovala své harsh electro. Ačkoliv "harsh" - některé věci zněly vlastně spíš jako o něco tvrdší In Strict Confidence (míněno v dobrém). Celkem dobrý zvuk a silné beaty strhly k tanci zvanému "skládání krabic" nejen bytosti, které připomínaly vánoční stromečky v akci a Sithy v pláštích se světelnými meči, ale i deathrockera stojícího kousek od zvukaře. A když se pak od kláves dreadatá Mel vydala k mikrofonu, stačilo, aby vykřikovala tři slova pořád dokola a bylo vymalováno. Nicméně skupinové hopání ve čtyřech na kraji pódia s tleskáním nad hlavou si mohli odpustit. Tak či tak, lidi to "sežrali" beze zbytku. Zvlášť, když jako přídavek přišla povinná "Hate This" a pak ještě jeden nášup v podobě zábavného medley Zombie Nation/Nitzer Ebb.
Pak už se zbývá jenom jít vyklidnit do Noels Ballroom na speciální Vanity Noire party s DJ Martinem Oldgothem a přáteli. Nádherný klub s atmosférou trochu surreálného, ale pohodlného Lynchovského obýváku, pozřel pěknou porci tanečníků a vyvrhnul je až nad ránem. A bylo to super. Tak rychle usnout aspoň an tři hodiny, zítra je taky den.
Fotoreport najdete v naší galerii.
Pokračování příště...
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.