Podrobná sonda do hudebního života frontmana dark wave legendy. Začátky, trable, přestávky, tvorba, koncepty, vize i krize, jazyky, inspirace, Dead Can Dance, otcovství, chyby na Wikipedii a spoustu dalších zajímavostí.

SANCTUARY.CZ: AHOJ RONNY, MY UŽ JSME SPOLU DĚLALI ROZHOVOR DVAKRÁT A POKAŽDÉ JSME MLUVILI O SOUČASNÉ SITUACI CLAN OF XYMOX. CO KDYBYCHOM SE TEDY TENTOKRÁT PODÍVALI VÍC DO MINULOSTI KAPELY? ZAČNEME U VAŠEHO VŮBEC PRVNÍHO EPČKA „SUBSEQUENT PLEASURES“, KTERÉ LETOS LABEL DARK ENTRIES VYDAL V REEDICI NA VINYLU. JAKÉ VZPOMÍNKY NA PRVNÍ ROKY KAPELY TI VYTANOU NA MYSLI, KDYŽ SE ŘEKNE „SUBSEQUENT PLEASURES“?

Ronny: Ahoj. No, byla to vůbec první nahrávka mého projektu. Měl jsem doma čtyřstopý magnetofon a pokoušel jsem se psát vlastní písně. Bylo to speciální v tom, že jsem si to celé dokázal poskládat sám doma, aniž bych s tím musel do profesionálního studia. Celý ten proces trval pár týdnů, kdy jsem skladby nahrál tehdy ještě s Ankou, kterou jsem nechal nazpívat skladbu „Call it Weird“ a která se postarala i o obal EPčka. Ona i pracovala v nějakém klubu dobrovolníků, kde měli sítotisk, takže je rovnou mohla i vytisknout. V podstatě jsme si tedy úplně všechno dělali sami, nakonec jsem výsledek dal do světa a zhruba během měsíce se všech 500 kopií prodalo.

SANCTUARY.CZ: A JAKÁ BYLA TVOJE REAKCE, KDYŽ ZA TEBOU DARK ENTRIES PŘIŠLI, ŽE BY CHTĚLI TENHLE DEBUT VYDAT ZNOVU?

Ronny: Vlastně nijak zvlášť překvapená, protože za námi chodí celkem dost lidí, kteří by chtěli naše věci vydat v reedici na vinylu. A spousta toho tak už taky vyšla. Zejména v USA to dává smysl, protože tam se naše rané nahrávky nedostaly. Navíc mít hudbu na vinylu s velkým obalem je prostě hezké. Ony se tedy už několik let dají sehnat i naše demonahrávky „Subsequent Pleasures“ na CDčku, ale na desce nikdy nevyšly – a ono to na nich vypadá víc jako tehdy. Jediným viditelným rozdílem mezi původní a současnou verzí „Subsequent Pleasures“ je, že ten původní sítotisk nemá na zadním přebalu takové razítko. I na tu starou verzi totiž můžete na internetu občas narazit, ale je momentálně velmi cenná.

VY JSTE V OBDOBÍ VYDÁNÍ „SUBSEQUENT PLEASURES“ BYLI NA TURNÉ S DEAD CAN DANCE. TO MUSELA BÝT VÁŽNĚ SPECIÁLNÍ ŠŇŮRA – PRO FANOUŠKY I PRO TEBE SAMOTNÉHO…

Ronny: No, ono se nedá říct, že bychom s nimi přímo jeli turné. Zeptali se nás, jestli bychom s nimi nechtěli odehrát pár koncertů v Anglii, ale zbytek šňůry už jeli sami. Ale ano, bylo to naše první hraní v Británii a navíc s Dead Can Dance, což pro nás jako pro kapelu bylo velmi dobré. Pomohlo nám to třeba i v tom, že jsme se dostali k vydavatelství 4AD, protože na základě těchto koncertů věnovali pozornost našim demáčům.

SANCTUARY.CZ: TO JE MOC DOBŘE. OSTATNĚ, LETOS JE TO TŘICET LET OD VYDÁNÍ DEBUTOVÉHO ALBA „CLAN OF XYMOX“ PRÁVĚ U 4AD. JAK SE VÁM VLASTNĚ POVEDLO JE ZAUJMOUT?

Ronny: Ono to bylo velmi snadné – poslal jsem jim po těch koncertech naše EP „Subsequent Pleasures“ s pár dalšími demáči, oni mi o pár týdnů později zavolali, ptali se na ten nový materiál a nakonec přišla otázka, jestli bych tu novou desku nechtěl vydat u nich. Za pár měsíců byla sepsaná smlouva a my byli na cestě do Skotska, abychom tam ještě něco donahráli, takže se to všechno seběhlo velmi rychle. Proto jsem i poměrně rychle zapomněl na „Subsequent Pleasures“ a vrhnul se spolu s tehdejší kapelou na přípravu nové desky. Akorát jsem vzal skladbu „Moscovite Musquito“, kterou jsme znovu nahráli na kompilaci 4AD – to byl jediný track, který z té naší úplné prvotiny přežil do pozdějších dob.

SANCTUARY.CZ: NA TÉ PLNOHODNOTNÉ DEBUTOVÉ DESCE BYLY MIMO JINÉ REMIXY SKLADEB „STRANGER“ A „A DAY“ OD JOHNA FRYERA – TEN JE MOMENTÁLNĚ SOUČÁSTÍ ČESKÉ EBM KAPELY VANESSA. JAKÁ PRO TEBE BYLA ZKUŠENOST S NÍM PRACOVAT?

Ronny: No, když se dělaly tyhle remixy, tak já u toho nebyl. Vzniklo to tak, že jsme měli na desku jen osm skladeb a vydavatelství mělo pocit, že je jich potřeba víc. A tak se udělaly tyhle, podle mého soudu velmi dobré remixy.  John Fryer pro mne vždycky byl velmi talentovaný producent a zvukař, který míchal spoustu zásadních desek pro 4AD.  Měl jsem proto velikou radost, že jsem s ním mohl pracovat.

SANCTUARY.CZ: V JEDNOM ROZHOVORU JSI O NÁSLEDUJÍCÍ DESCE „MEDUSA“ ŘEKL: „PORODIL JSEM MNOHO DĚTÍ – JEDNO Z NICH SE DOSTÁVALO NA SVĚT S PROBLÉMY, ALE NAKONEC SE Z NĚJ STAL MILÁČEK VŠECH.“ JAKÉ PROBLÉMY TO BYLY?

Ronny: Myslím, že to je v podstatě ten klasický „syndrom druhé desky“ – na debut ze sebe dáš to nejlepší a tím nastavíš dost vysokou laťku i očekávání. Mám dojem, že jsem tehdy ani já, ani šéf vydavatelství Ivo nebyl s naší druhou deskou moc spokojený. Možná jsem měl přehnané ambice… ne, to ne, ambice to nebyly… spíš měl Ivo stále pocit, že tomu výsledku pořád něco chybí. Takže to skončilo tak, že jsem se znovu a znovu vracel do studia, přepisoval různé kousky a úryvky, spoustu toho přidával a ubíral, upravoval a měnil skladby, ale nakonec jsem z toho měl dobrý pocit. A Ivo taky.

Pro mne to zároveň byla první zkušenost, kdy něco uděláš a někdo Ti na to řekne: „Okay, ale musíme z těch skladeb dostat víc, než se to teď podařilo Tobě.“ To byla situace, která mi otevřela oči – i v tom, že si na psaní a nahrávání hudby musíš nechat víc času. Že nemá cenu hned, jak vydáš jedno album, spěchat, abys co nejdřív vydal další. Byla to lekce, která mne naučila trochu se zklidnit a vydat desku až v okamžiku, kdy jsem si výsledkem doopravdy jistý.

SANCTUARY.CZ: A NA „MEDUZE“ ŠLO TEDY SPÍŠ O ARANŽE A KOUSKY PÍSNÍ, NEBO JSI MUSEL NAPSAT NĚKTERÉ ÚPLNĚ NOVÉ TRACKY?

Ronny: Ne, šlo čistě o aranže, zvuky, různé klávesové linky, které jsem vyhazoval a nahrazoval jinými. A taky úpravy refrénů – třeba v „Back Door“ bývaly dva refrény, takže jsem ten druhý vyhodil a vyměnil za kytarové sólo. A právě to přidalo téhle skladbě takový ten bombastický ohromný závěr, který funguje perfektně. Díky všem těmhle zásahům se nakonec „Meduza“ fanouškům líbila a dokonce až do dnešních dnů jej někteří považují za jedno z našich nejlepších alb.

SANCTUARY.CZ: TO BYLO V DOBÁCH, KDY SOUČÁSTÍ KAPELY BÝVALA JEŠTĚ ANKA WOLBERT A PIETER NOOTEN. JSI S NIMI JEŠTĚ V KONTAKTU, NEBO VŮBEC NE?

Ronny: Vůbec ne. S Pieterem jsem mluvil asi před rokem kvůli otázkam na nějaké metalové kapely, takže jsme si o hudbě moc nepopovídali. Nejsem s nimi v kontaktu, protože žijí úplně jinde a já si s nimi vlastně nemám moc o čem vyprávět. Co bylo, bylo – uskupením Clan of Xymox prošlo spoustu členů a každý musí respektovat, že pokud odejde z kapely, přijde na jeho místo někdo nový a nechat minulost minulostí. Takhle to prostě chodí.

Navíc já si píšu svoje skladby, Anka psala svoje a totéž Pieter – už na začátku to bylo tak, že jsme si každý dělali svoje věci a každý měl představu, jak by měly znít. Pieter to chtěl hnát ambientnějším směrem, já chtěl dělat Clan of Xymox a Anka něco trochu komerčnějšího, ačkoliv mám pocit, že snad nakonec ani nikdy nic takového sólově nevydala. Proto i když mi nějací pravověrní fanoušci říkají, že bychom se měli dát dohromady v původní sestavě a zase spolu psát, moje odpověď zní, že by to bylo naprosto nemožné, protože každý má jiný vkus – a oni nemají nastavení a ducha Clan of Xymox. Když si totiž pustíte jakékoliv moje album, najdete v nich nějakou jednotící linii a když si pustíte jejich desky, tak to tam prostě není.

SANCTUARY.CZ: PODÍVEJME SE TEDY NA DALŠÍ HISTORICKÉ OBDOBÍ CLAN OF XYMOX. V JEDNOM Z ROZHOVORŮ JSI SE SVĚŘIL, ŽE V DOBĚ KOLEM ALBA „PHOENIX“ PRODĚLÁVALI XYMOX TĚŽKOU KRIZI IDENTITIY. O CO TEHDY ŠLO?

Ronny: Já myslím, že přesně o to, o čem jsem teď mluvil –  že jsme byli tři tvůrci, kteří chtěli jít každý jiným směrem. Tenhle problém jsme měli už dřív a po tomhle albu ještě víc zesílil. Když máte v týmu někoho, kdo by chtěl dělat komerčně úspěšnou hudbu jako Anka, Pietera, kterého táhne ambient nebo něco ve stylu Davida Sylviana, a navíc já, který to chce mít prostě jako Clan of Xymox… K tomu přidejte tlak velkého vydavatelství, které po vás chce hity, a manžera, který se chce starat jenom o velké kapely.

Toho tlaku zvenčí bylo hodně a když jsi víceméně začínající umělec, je velmi těžké to ustát a vydržet. Často jsi z toho úplně zmatený a vlastně nevíš, kterou cestou se máš vydat. Učíš se a buď s tím vším i s kapelou praštíš a začneš dělat něco jiného, nebo se rozhodneš si dát pauzu a promyslet, co dál. A to jsem udělal já. Strávil jsem několik let uvažováním o tom, jestli fakt chci pokračovat s Clan of Xymox a odpověď byla „ano, ale po svém“. Takže jsem si vyjasnil, co chci a co ne a že tuhle zkušenost už nikdy nechci opakovat. To je takový můj manifest Clan of Xymox až do dnešních dnů.

SANCTUARY.CZ: A JAK DLOUHO TAHLE PAUZA TRVALA? TŘI ROKY?

Ronny: Pro Clan of Xymox ano (smích). Jinak jsem měl ale plné ruce práce, psal jsem hudbu pro počítačové hry a podobně. A taky jsem si dal čas na skládání nové hudby. Řekl jsem si, že tři roky je absolutně normální doba na pauzu a vydání čerstvé desky. Některé kapely mívají rozestupy mezi alby klidně pět let, takže si říkám, že to vlastně pořád bylo ještě celkem rychlé.

SANCTUARY.CZ: TO URČITĚ. OSTATNĚ, OD DOBY, CO JSTE BYLI PŘED PĚTI LETY NAPOSLEDY V PRAZE, JSI VYDAL HNED NĚKOLIK DESEK. ZAČNĚME TŘEBA KOLEKCÍ PŘEDĚLÁVEK „KINDRED SPIRITS“. PODLE ČEHO JSI VYBÍRAL SKLADBY, KTERÉ PŘEDĚLAT? JSOU TAM NĚJAKÉ, KE KTERÝM CHOVÁŠ NĚJAKÝ SPECIÁLNÍ VZTAH?

Ronny: Jo, ke všem, jinak bych je nepředělával (smích). Tohle byl spíš takový můj osobní projekt, kterým jsem chtěl vzdát hold kapelám, které jsem sjížděl v osmdesátých letech. Jedna z vůbec prvních kapel, které jsem tehdy poslouchal, byl holandská skupina Shocking Blue, a proto jsem předělal jejich „Venus“ – připomíná mi přelom dětství, kdy jsem se začal zajímat o hudbu. To pro mne byla skladba číslo jedna. „Venus“ je pro mne ohromně důležitá píseň i v tom smyslu, že je to alternativní, velmi dobře strukturovaný pop song. Tehdy mělo Nizozemsko spoustu mezinárodně uznávaných kapel, takže jsem měl pocit, že je středem vesmíru.

Pak, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, jsem objevil The Cure, později Sisters of Mercy a Depeche Mode – všechny tyhle kapely ovlivňovaly také můj přístup k hudbě. I z hlediska nástrojového obsazení – syntetizátory, kytary, basy tvořily rámec zvuku Clan of Xymox. Všechno jsem to smíchal do nového, vlastního tvaru a stylu.

SANCTUARY.CZ: A MÁŠ NA SEZNAMU JEŠTĚ NĚJAKÉ DALŠÍ SKLADBY, KTERÉ BYS RÁD PŘEDĚLAL? KDYŽ JSME TOTIŽ MLUVILI SE STEPHANEM GROTHEM Z APOPTYGMA BERZERK , ŘÍKAL, ŽE MÁ V HLAVĚ NĚKOLIK SKLADEB, KTERÉ BY RÁD PŘEDĚLAL, ALE ZATÍM NENAŠEL ZPŮSOB, JAK TO UDĚLAT DOBŘE…

Ronny: No, „Kindered Spirit“ byl takový trochu můj osobní projekt, jedna kapitola mé knihy. Hned poté jsem se ale chtěl zase vrhnout na studiové album, EP nebo tak něco… chybělo mi to vzrušení z práce na vlastní tvorbě, napsat zase aspoň pár svých tracků, protože se k tomu cítím zavázán. Takže si myslím, že covery už bych teď asi vynechal a spíš než hraní skladeb někoho jiného dělal zase něco vlastního.

SANCTUARY.CZ: … COŽ JSI UDĚLAL HNED LONI, KDY JSI VYDAL NOVINKU „MATTERS OF MIND, BODY AND SOUL“. ČÍM TO JE, ŽE JE TAKOVÁ POMALÁ A MELANCHOLICKÁ?

Ronny: Takhle to ze mne prostě vylezlo, nějak jsem chtěl udělat něco v tomhle tempu, něco, co bude držet pohromadě. Já jsem stoprocentně spokojený s tím, jak se deska vyloupla, a proto jsem se do toho pokoušel nějak zvlášť nezasahovat, záměrně to neředit nějakými klubovými hity a podobně. Pro mne byla důležitá celistvost téhle hudební cesty.

SANCTUARY.CZ: A JE ZA DESKOU NĚJAKÝ KONCEPT?

Ronny: Ani ne. Jde jenom o záznam hudby, která se ze mne řinula. Nedělal jsem nějaké předpřipravy, nevymýšlel jsem koncepty. Vždycky, když jsem něco takového zkoušel, dopadl výsledek úplně jinak. Už před dávnou dobou jsem tedy tuhle myšlenku opustil. Pokud mám dělat hudbu, musím to dělat jinak – ať ze mne vychází spontánně, z hloubi mne samého. Jediný způsob, jak tvořit, je prostě to dělat. Zkoušet to, psát a co z toho vyleze, je dost možná záznam Tvé momentální nálady, způsobu, jakým v ten okamžik uvažuješ nebo něco, co k Tobě promlouvá z minulosti. Takhle to mám.

SANCTUARY.CZ: KDYŽ JSEM NOVOU DESKU SLYŠEL POPRVÉ, ŘEKL JSEM SI, ŽE JE TO ALBUM OTCE MALÉHO DÍTĚTE… MYSLÍŠ SI, ŽE TVOJE DCERKA TOHLE ALBUM TAKÉ NĚJAK OVLIVNILA?

Ronny: Řekl bych, že ne (smích). Pokud ano, vypadlo by ze mne nejspíš album plné ukolébavek (smích).

SANCTUARY.CZ: A JAK VŮBEC LILLIAN-SCARLET, TVOJE „EXTRA MANAŽERKA“, JAK PÍŠEŠ, ZMĚNILA CHOD KAPELY?

Ronny: Je to všechno o něco komplikovanější, protože někdy s námi Mojca nemůže jet hrát. Nemůžeš s sebou tahat malé dítě po koncertech. Musíme tedy lépe plánovat, které koncerty může odehrát, a které ne. Samozřejmě, že to tedy věci občas trochu komplikuje, ale je to součást rodičovství a zopodvědnosti kterou tím na sebe bereš. Nakonec to ale vždycky nějak vyřešíš.  S dětmi některé otázky už nemůžeš řešit, protože prostě nemáš na výběr.

Ale aby nedošlo k nedorozumění – Lillian Scarlet je dítě, které jsme chtěli, aby to neznělo, že nám překáží nebo tak něco. Tohle jsme chtěli a tím, že se víceméně živíme hraním koncertů holt některé vystoupení odehrajeme s Mojcou a jiné bez ní. V tom případě se basových povinností ujme Mario. To jsou takové zajímavosti ze života rodičů, když jsou oba aktivní muzikanti.

SANCTUARY.CZ: KROMĚ TOHO ŽIVÉHO HRANÍ A DESEK SE VAŠE SKLADBY POSLEDNÍ DOBOU CELKEM ČASTO OBJEVUJÍ VE FILMECH. ČÍM TO JE, ŽE SE VÁM V TOM TAK DAŘÍ?

Ronny: Nemám představu. Možná jsme ovlivnili generaci režisérů, kteří se teď dostali do pozice, že si při natáčení vzpomenou na kapely, které mají rádi. Třeba nás poslouchali během puberty a teď by tuhle muziku chtěli dostat do svých filmů. A samozřejmě nás to těší, protože film je také velmi důležitý prostředek, jak mluvit k lidem. Někdy je to skoro až surreálný zážitek, když vidíš film a pod ním slyšíš svou hudbu. Ale je to super a doufám, že ještě spousta filmů ponese hudbu Clan of Xymox. Jo, z toho mám radost.

SANCTUARY.CZ: A CHYSTÁŠ TEĎ NĚCO FILMOVÉHO V BLÍZKÉ BUDOUCNOSTI?

Ronny: Myslím, že ne. Je to o dost jiná disciplína, která je hodně časově náročná – musíš procházet scény pořád dokola a hledat konkrétní hudební motivy, které s obrazem půjdou dohromady. A s tím já vlastně nemám moc zkušeností, takže spíš beru nějaké své různě rychlé instrumentální tracky, které se pokouším nasadit do konkrétních scén.

SANCTUARY.CZ: JASNĚ, FILMOVÁ HUDBA JE TROCHU JINÝ HUDEBNÍ JAZYK… MIMOCHODEM, NĚKDE JSME ČETLI, ŽE MLUVÍŠ OSMI RŮZNÝMI JAZYKY, JE TO PRAVDA? A POKUD ANO, JAKÝMI?

Ronny: Nevěřte všemu, co čtete, zejména na Wikipedii (smích). Tam navíc dochází k bizarním situacím, kdy já tyhle blbosti nemám právo opravovat, protože "jsem součástí předmětu, kterého se to týká". Když pak všechny tyhle chyby, všechny tyhle idiotské fantasie o své osobě vidím, říkám si, že jestli je na tom takhle celá Wikipedie, jsme všichni, celý svět v pěkném průseru, protože se nemůžeš spolehnout, že to, co se píše, je pravda. Zkoušel jsem nějaké ty věci upravit, ale ten editor mne prostě nenechá. Musel bys být editor Wikipedie na plný úvazek, abys na té stránce mohl cokoliv změnit, takže mám smůlu (smích).

Ale k vaší otázce – ne, mluvím jen pěti jazyky.

SANCTUARY.CZ: A MÁŠ TUŠENÍ, KDE SE TEDY VZALA TAHLE INFORMACE NA WIKI?

Ronny: Jo, mám pocit, že si nás někdo spletl s Mojcou, protože ta fakt mluví osmi jazyky. (smích)

SANCTUARY.CZ: AHA, TAK TO POTOM JO. NO, VRÁTÍME SE TEDY RADĚJI ZASE K HUDBĚ. CO CHYSTÁTE DO BLÍZKÉ BUDOUCNOSTI?

Ronny: No, letos samozřejmě budeme pokračovat v koncertování, později bych se rád vrátil do studia a nahodil základy nějakých dalších skladeb na budoucí album. Nevím, jak dlouho nám to bude trvat, ale aspoň je načnu. A až bude deska hotová, tak si určitě dám od hudby aspoň rok pauzu – nepjůdu do studia, nebudu dělat vůbec nic. Nechám všechno odpočívat, abych nabral nové nápady a zase pocítil to nutkání něco udělat. A něčeho takového nemůžeš dosáhnout prostřednictvím frustrace nebo tím, že budeš pořád psát a psát a psát. Musíš si prostě někdy dát pauzu, aspoň podle mého.

SANCTUARY.CZ: JASNĚ, TO CHÁPEME. TAK JEŠTĚ POSLEDNÍ OTÁZKA – CO SI MYSLÍŠ, ŽE JE KLÍČEM K DLOUHOVĚKOSTI CLAN OF XYMOX?

Ronny: Mám pocit, že důvod, proč ještě pořád fungujeme, je to, že se to pokouším neustále nějak obměňovat, začleňovat nové věci a pokud možno se příliš neopakovat. Myslím, že to je možná vůbec nejdůležitější, tenhle faktor neopakování sama sebe, protože pak nezačneš lidi nudit. Pořád musíš vymýšlet něco nového – v hudbě i v kapele. A samozřejmě udržet si lásku k hudbě a pořád hrát živě. V první řadě také stojí to, aby se Tvoje hudba stále líbila lidem, abys mohl své fanoušky vzít na tuhle hudební cestu – pokud v tomhle uspěješ, můžeš fungovat opravdu dlouho.

SANCTUARY.CZ: DÍKY MOC ZA TVÉ ODPOVĚDI A NA VIDĚNOU ZÍTRA V PRAZE!

mohlo by vás také zajímat

K exodu svolávají dystopickým prologem darkwave klasici Clan of Xymox

Report: Poprvé na Castle Party

Report z Castle Party 2021 - čtvrtek, pátek

Covidovou pandemií se na novém albu nechali inspirovat hvězdní Clan of Xymox