Festivalová sezóna je v plném proudu a když si vyrazíte za hranice, můžete se potěšit i spoustou zajímavých jmen. Na letošní M'era Luně Kootcha omrknul jak klasické spolky typu Rabia Sorda, Das Ich, Leaether Strip nebo Combichrist, tak i pro náš web netradiční jména typu Marilyn Manson nebo Within Temptation. Jaké to bylo? Čtěte tady...
 

 Za fotky děkujeme Miragovi

„Ty do Hildesheimu stejně jedeš jenom kvůli mrdu viď? Ta Ruská pipka je zřejmě neodolatelná… ?“ 

Mirage se chvilku ošíval, ale pak k mému překvapení řekl, že kdybych nejel já, tak by se i na tu nádhernou Rusandu vykašlal. To mi udělal nepokrytě radost, že než sex, tak radši kalba se mnou. 

Vyjeli jsme oproti předpokladu o tři hodiny později, takže kasa, která měla na starost novináře a guestlist, už byla zavřená. I Němci občas něco nedomyslí. Což o to, to by nebyl takový problém, ale oni nás nepustili do campu, ani na before party. Mě to bylo šumák, já byl zhulenej jak pytel a kořalka fungovala na výbornou, pročež jsem se naučil mixovat cvrčka do ýbýemka, což není z nejjednodušších.  Ale ubohému Miragemu vibroval ráfek tak mocně, že když já ve čtyři hodiny za ranního kurvopěnění omdlel vedle auta a usnul, on vyrazil přelézt plot do kempu, aby se dostal do gaťátek své novosibirské carevny. Ráno jsem ho našel spícího v autě, ale pytel měl plný stejně jako večer. 

„Nic si z toho nedělej, stejně bys něco chytil...“ 
„No dyť, jdeme radši na muziku!“

První zvuk, který našimi slechy prošel, byli domácí Henke. Frontman Oswald Henke v roce 11‘ založil tenhle kytarový protipól Goethes Erben. Ti jsou zajímaví, i když je to velmi pomalé a smutné. Henke je velmi nezáživný, i když je to rychlé a úderné. Nejvíc mi vadilo věčné omílání textu. Oswald je schopen zopakovat jednu větu dvanáctkrát a nepřijde mu to divné. Je možná zbytečně přehnaný, ale ve srovnání s tím, co ještě zažijeme, se to dalo snést.

Henke

Po nich na main stage nastupuje Beauty of Gemina. Zpěvák vypadal jak Andy Warhol a když začali hrát nějaké electric boogie, tak jsme honem zdrhli dovnitř na CHROM. CHRis und tOM předvedli standardní show, která bohužel nevyčnívala vůbec ničím. Chtěl jsem je ubránit, protože jsem si nemyslel, že je to kopírka De/Vision. Ale Mirek do mě tak dlouho hučel, až jsem podlehl a musím připustit, že tam jisté podobnosti jsou. Udělali mi radost zahráním pecky z připravované desky. Je evidentní, že je to band, který bude hodně potentní. Chris, který byl půl koncertu v pozici „ukřižovaný synthpopový zpěvák“, nám v „Lonelines“ a ještě jedné pecce v první sloce dost zfalešněl, ale podařilo se mu chytit zpět. Měli by zkusit něco obměnit, tohle byl stejný koncert jako loni na Amphi.

Chrom

„Saltar, do es México desde Leipzig!“ Konečně ty správné beaty. Erg Aicrag ve svém prvním vystoupení. „Bienvenida Rabia Sorda“. Tohle má konečně pořádné koule! Jejich industrial-punk rozskákal celý hangár. Ten rozčepýřený mrňous má nové dva parťáky z Lipska a předpokládám, že právě proto byl celý koncert tak neskutečně našlapaný! Při „Abuse Me“ přišli na pódium dva potetovaní freaks a s napíchanými háky v zádech a jehlami v čele, pomohli Erkovi v ještě větším běsnění. Jeden z nich, který byl modrý od hlavy k patě, měl na stranách břicha ne-vytetované hákové kříže, vypadalo to fakt ostře. Od WGT si připravili dost vychytané projekce, takže už celou dobu nesvítí tupě za kapelou název. Opravdu výtečný koncík. Fenomenální „Out Of Control“ jela úplně nejvíc a při „Hotel Suicide“ se pogovalo až k pultu. A to si Erg musel nechat síly na neděli, protože i ta byla jeho!

RABIA SORDA

1. Eye M the Blackheep
2. Out Of Control
3. Deaf
4. Turbulence
5. Abuse Me
6. Radio Paranoia
7. Indestructible
8. Hotel Suicide
9. Somewhere Along the Road

Rabia Sorda

Na hlavním pódiu neustále šmidlali kytaráci. Lacrimas Profundere, Ignis  Flatuu, Asps Von Zaubererbrüdern a Subway to Sally byli zdaleka nejpříšernější, to se fakt nedá poslouchat – zlatej Debustrol. Hned, jak se vrátíme, budu muset udělat vítr na hard disku, protože tyhle nesmysly tam někde asi mít budu. Jediní Němčouři, kterým to v sobotu hrálo i s kytarou, byli Stahlmann. Je fakt, že mě byť jen dvěma peckami docela bavili. Co si budeme nalhávat, tyhle kapely jen vyplňovaly čas mezi těmi důležitými. 

„Nechlastej furt tu Žubrovku ty vole, dyk budeš nachcanej jak ti Poláci kolem!“
„Dyť já to leju, abych přežil ty děsný písničky.“

Dobře, jdeme si vyléčit uši dovnitř. Pětičlenní Solitary Experiments již hráli svůj padesátiminutový set. Ve svých oblíbených červených košilích vyběhli předvést obdobnou show jako minulý rok na evropském tour k desce „Phenomena“. Pódium měli osázené vysokospektrálními lasery, což bylo super, Dennis Schober tentokrát zpíval skoro bez chyb, barvou hlasu mi neskutečně připomínal Zdeňka Vovesného z pražských Tear. Bohužel k mému velkému smutku totálně pokazil můj nejoblíbenější kus „No Salvation“, kde byl furt o tón vedle. Doufal jsem, že to po refrénu srovná, ale nestalo se. Já si nejvíc užil „Delight“ a moc se mi líbily černé kravaty s cirkulárkovým logem kapely, které je dost podobné Nitzer Ebb, ale to neva.

SOLITARY EXPERIMENTS

1. Steering Wheel
2. Immortal
3. Epiphany
4. Pale Candle Light
5. Beg your Pardon
6. Now or Never
7. Delight
8. Game Over
9. Trial and Error
10. No Salvation
11. Rise and Fall

Solitary Experiments

„Počkej si na Neuroticfish, ti se dali znovu dohromady a jsou díky tomu velké hvězdy.“ Počkal jsem a to byla chyba. Ani tak nešlo o muziku, synth-popový DJ Tiesto Vás ničím rozhodit nemůže. Ale singer Sasha Mario Klein byl opravdu k zblití. Někoho tak přesvědčeného, že je dobrý, jsem snad nikdy v životě neviděl. Jen v prvním songu snad dvacetkrát chtěl po lidech, aby s ním zpívali, nebo tleskali. Tohle byl největší opruz celého fesťáku. Kromě Marilyna Mansona, Alexe Veljanova a Eskila Simonssona všichni pořád roztleskávali a rozezpívávali a roztancovávali, takže jsme v noci čekali, že nás budou rozmrdávat a ráno rozprobouzet, v poledne rozjídat, večer rozchlastávat a na záchodě rozechcávat…. sorry, ale vadilo mi to extrémně a u některých kapel mi to absolutně zničilo celý zážitek z koncertu.

Zpět k Neuroticfish. Klávesák mě bavil, i když mu svítil ohryzek – svítící ukouslá jablka na compech u všech kapel mi nehorázně vadila. Málokterý band měl ten protěžovaný Apple ohryzek schovaný za stojanem. To si nikdo z nich nevšimne, že je to trapný jak ponožky v sandálech? No nic, ještě jednou zpět k Neuroticfish. Klávesák mě bavil, protože vedle svítícího Applu měl Virus a skutečně na něj hrál. Celá produkce se směrem ke konci značně zlepšovala. Sasha asi v půlce přestal být falešný a docela mu to šlo. Největší pecka byla předposlední „Velocity“, tu jsem si fakt vychutnal. Zkusím je teď poslouchat z desek, mam pocit, že když je neuvidím, tak se mi to bude i líbit. Chvíli jsme šli posedět do presscentra, kde byl free internet, stín a studený Beck’s. Ohromně jsem se těšil na to, co teď uvidíme.

Danse Macabre präsentiert Das Ich, konečně se Stefanem Ackermanem na palubě. Viděl jsem je potřetí a je to pokaždé jiné. Nejmocnější to bylo poprvé, kdy byl Stefan zdravý, a jeho Freudovská stylizace do oblastí totální izolace a lidského utrpení byla děsuplná a uvěřitelná. Podruhé to bylo už bez něho, zpíval Bruno a frontmani The Fair Sex a Zeraphine. Taky to nebylo špatné, sice jiné, ale dobré. Teď potřetí opravdu nevím. 

Bruno Kramm už nemá na hlavě rohy, ale divné červené paprsky, na xychtě má namalovanou pandu a vypadá jak tlustej šašek. Myslím si, že se Stefan úplně ze svého fatálního krvácení do mozku neprobral. Jeho projev, i když je celý natřený na červeno, není pekelný, ale spíš sem měl pocit, že je trochu downie. Jeho výraz při neustálém podřezávání si krku rukou, nebyl jako dříve, kdy nám tuhla krev v žilách. Prostě to už není ta Neue Deutsche Todeskunst, ta blasfemická horror-show, o které se mi pak zdálo. Je mi to opravdu líto, ale bylo to spíš směšné. To, že si nepamatuje texty a čte je, mi nevadí vůbec, ale já měl pocit, že kdyby mu Bruno nenapovídal formu, tak by chvílemi nevěděl kde je. Což je v tak složitém soundu, jaký Das Ich produkují, trochu průser.

Das Ich

 

No, ale tohle všechno bych jim milerád odpustil, kdyby nebyli nejvíc teatrální roztleskávači víkendu. Přísahám, že kdybych je viděl tak často jako Pitchfork, tak bych odešel. Nesnesitelné! Bylo mi to odporné jako tančící Roman Vojtek v reklamě na NesCaffé. Tolikrát vybízet lidi k ovacím a skandování je prostě šílenost! Ale když si tohle všechno odfiltrujete, tak to byl slušný koncert. Kramm na sebe vzal břímě frontmana a držel vše ve svých rukou. Na pódiu stály jejich klasická dvě hydraulická ramena, která nesla keyboardy a Brunnova kroutítka. Zpívali všichni tři i s novým klávesákem, který dostával od Kramma celý koncert zjebáno, že mu nechodí naproti s keyboardem podle choreografie. Tomu jsem se smál celou dobu, protože Kramma neskutečně sralo, že to nevypadá secvičeně. 

Při „Nahe“ se přišla předvést rudá pseudooperetní diva Marianne Isser z kapely Schneewitchen, což by bylo v poho. Ale Stefan nám zahrál takové divadlo, jak se mu ta paní líbí, že jsem měl pocit, že díky jejímu zpěvu všichni omládneme a zbohatneme. Já jim to tentokrát nevěřil a to je ten problém. I přes to všechno byl „Gottes Tod“ úžasný. Jak vedle vás všichni Dojčové bez chyby drmolí ten rychlý text a z beden se valí ten strašlivý sabbath. Závěrečný, nadmíru skočný „Destilat“ nám jasně napověděl, co máme jít dělat - „gib mir dein Destilat“. Pevně doufám pánové, že příště mi to sedne lépe.
 

DAS ICH

1. Kain und Abel
2. Kanibale
3. Keimzeit
4. Das Dunkle Land
5. Kindgott
6. Nahe (with Marianne Iser)
7. Der Schrei
8. Gottes Tod
9. Destilat

Já měl žízeň jako náš prezident, ale před chutnými a chladivými doušky jsem chtěl zkontrolovat, jak to hraje britským Paradise Lost, které jsem v době jejich desky „Icon“ a „Draconian Times“ nehorázně miloval. Už před pár lety, když jsem je svítil na Benátské Noci, jsme s kolegy zjistili, že je to banda nafoukaných modýlků, se kterými si nesednete ke stolu, ale aspoň jim to hrálo. Tady to bylo doslova ukrutné.

Paradise Lost 

Nick Holmes za mikrofonem vypadá, že ho to nebaví tak strašně, že by snad měl radši z kapely odejít. Nezazpíval vůbec nic. Všechny jejich velké hity spláchnul svým špatným zpěvem do odpadu. On se na to vykašlal i jejich zvukař, protože když si i Mirage všimne, že v jedné z mála hitovek které zná, chybí ženský vokál, protože ho někdo na pultu nevytáhl, tak je to fakt píčou ke zdi. Jediný u koho mám pocit, že ho to ještě trochu baví, je holohlavý kytarista Aaron Aedy, ale ten to nezachrání. Na M’era Luně hrálo ráno spousta špatných kapel, ale od těch nikdo nic nečekal, ti tam byli na vyplnění času. Ale od hvězdy velikosti Paradise Lost, bych očekával o světelné roky lepší výkon. Měli by se stydět!

„Pojď, máme teď čas, jdeme k autu doplnit tekutiny a mrknem mezi lidi na érport.“

 Areál, ve kterém se M’era Luna pořádá, je 32 km čtverečních soukromého letiště v Hildesheimu, které má kapacitu 25 000 tisíc píplů a vzhledem k tomu, že se někteří muzikychtiví nedostali dovnitř, bylo evidentně vyprodáno. Hamburgská společnost FKP Scorpio Konzertproduktionen GmbH nám hned vedle letištní věže nechala postavit od Stage.Co grösse green main stage (15x10m) a v jednom z postraních hangárů red stage (11x8m). Veškerou logistiku zajištuje Touring Corporate Fly By Nite a Black Box Music. Všechnu dopravu a spaní pro kapely, včetně cateringu obstaral Coach Service DE. Což jsou všechny absolutní špičky v oboru.

Na letišti je vše různě propojené runwayemi a pojezdovými cestami, na kterých běžně parkují soukromé tryskové jety plné koksu a kurev. Samozřejmě jsou při festu všechny fuč a runwaye našlapaně lemují stánky snad se vším! Titulárním sponzorem je pivovar BECK’S, takže jsem tenhle nápis za víkend viděl snad miliardkrát. Kdyby vás zajímalo, na místě je 96 splachovacích WC, 320 ToiToi budek, 114 sprch a jedna ošklivější Němka než druhá!

Whiskey krásně opíjela, brčko příjemně hučelo, tak jsme se vyrazili potěšit s manžely Larsenovými jejich projektem Leæther Strip. Tyhle moje oblíbené Dánské buzny odehrály sice o něco slabší koncert než loni v Praze, ale na fesťáku se není čemu divit. Claus Larsen tentokrát nebyl v úplně stoprocentní hlasové pohodě, takže většinu textu jenom odeřval a to mě trochu vadilo. Píčis Larsenová za keyboardy tentokrát skoro spal. Vypadalo to, že se jim noční dovádění v hotelu nějak protáhlo. Zato koncert se povedl určitě. Obrovské hity „Body Machine Body“ nebo „Hate Me“ se setkaly s frenetickým řevem. 

Leæther Strip

Mně se nejvíc pod kůži dostali s „Japanese Bodies“ a první „We Fail We Forget“. Viděl jsem Leather Strip v poslední době vícekrát, takže se těším, až zase vytáhnou na světlo Clausův side-project Klutae, se kterým mě na Industrial Boomu v Pešti málem zabil, jak to bylo dobré. Byl jsem moc rád, že zahráli Klutae cover „Desert Storm“ kterou mam k smrti rád. Tihle Dánové předvádějí stabilně kvalitní výkony a i proto je tolik cením!

Po technické pauze nastupuje dvojice, kterou jsem nikdy neviděl naživo a vlastně nikdy pořádně neposlouchal… Deutsch Amerkianische Freundschaft aka DAF. Rovnou vám říkám, že na tohle nemám zvukovku. Prostě to neslyším, nechápu, neorientuju se, nedokážu se ničeho chytit. Jakmile se mi začne něco líbit, tak než to stačím rozklíčovat, je to pryč. Nemá to pro mě vůbec žádný feeling. Neříkám, že je to špatné, ale já to nedávám. Pořád jsem se snažil se do toho dostat, protože vím, jak je Moimir Papalescu má rád, a on není žádný nýmand, který by nevěděl, co říká. Nepodařilo se mi to, třeba do toho jednou dorostu. Byl jsem dost překvapený, že jsem nebyl sám, kdo byl v rozpacích, měli před sebou asi nejméně diváků ze všech. A když jsem se dozvěděl, že za svoje vystoupení účtují od osmi do deseti tisíc euro, tak jsem fakt nechtěl věřit, ale je to tak.

DAF

Daleko před DAFím koncem jsme zdrhli na horrorovou ikonu a signovaného antikrista. Dá se to popsat i dvěma slovy – Marilyn Manson. I když to byl v podstatě headliner a bylo na něm venku totálně nejvíc lidí, byl to pro mě průser víkendu. Nejdříve musím halasně pochválit kapelu, která hrála jak z partesu. Twiggy Ramirez, Jeordie White a bubeník Jason Sutter odehráli skvělý koncert, který od nich měl vše, co potřeboval. Markatní dynamiku, super zvuk a skvělé instrumentální výkony. Vypadali, jako kdyby zrovna z hrobu vylezli, krásná scéna, vytuněná světla… a všechno jim to totálně zkurvil ten megadebil za mikrofonem. 

To, že jsme statisíce mil od dob, kdy bylo in flusat na lidi nebo neustále vztekle shazovat stojan a rozhazovat po pódiu mikrofon, je jedno, to přežiju. Dokonce bych snad snesl i ty jeho tupě blbé žvásty mezi songy. Ani by mi moc nevadilo, že je jeho slovník ortodoxně sprostý (on to nepoužívá jako koření, ale mluví jako prase od začátku dokonce), v pauze slyšíte výhradně fuck, shit, drugs, bitches, motherfucker a furt, furt,furt dokolečka.

Absolutně mi nevadí, že vypadá skoro jak Michal Tučný, ale nedokážu se srovnat s tím nesmírným opovržením vůči divákům – nejenom postojem a gesty, ale primárně tím totálně odfláknutým zpěvem. Hůř a bez ještě menšího zájmu už to udělat nejde. Marilyn tímto pro mě padá do žumpy, odkud není návratu. Takového sráče by nevzali u nás ani do Visacího Zámku (zlatej Haubert). On vlastně už nezpívá, to je takový falešný, nepovedený řev a hýkání… no prostě se to nedá. Ostatní se hbitě vrátili na DAF a já si furt říkal: „Vydrž, co kdyby…“. Ne, nic se nestalo, jediné pecky, které mi ze strany Mansona nevadily, byly „The Dope Show“,“ Personal Jesus“ (na tom mají určitě lví podíl DM) a „Antichrist Superstar“, kterou dodnes považuji za jejich největší hit. 

Marylin Manson

Chápu kluky z kapely, že se těžko odchází od hromady peněz, od toho naditého cecíku, je to holt jejich kolbenka, ale tohle by mě asi přestalo bavit. Dokonce i dříve efektní momenty, jako třeba příchod na chůdách, jsou dnes trapné a dělání obráceného kříže berlemi je až ubohé! Takže sorry: „ „Pane Briane Hughu Warnere aka Marilyne Mansone, JDI DO PRDELE a už se z ní nevracej! Doufám, že jsem Tě viděl naposledy…“

MARILYN MANSON

1. Requiem (Wolfgang Amadeus Mozart)
2. Angel With the Scabbed Wings
3. Disposable Teens
4. No Reflection
5. Hey,Cruel World…
6. Personal Jesus (Depeche Mode cover)
7. mOBSCENE
8. The Dope Show
9. Rock Is Dead
10. Sweet Dreams (Are Made of This) (Eurythmics cover)
11. This Is the New Shit
12. Irresponsible Hate Anthem
13. Antichrist Superstar
14. The Beautiful People

Musel jsem si řádně pohnout, neb uvnitř se roztáčelo tornádo s názvem Combichrist. Je třeba uvést na pravou míru, že až poté, co jsem si uvědomil, že nynější Combíci nemají s těmi staršími zhola nic společného, mi ta kapitální proměna přestala vadit. Dříve jsem byl u vytržení, jak dokážou bez použití kytar vyvolat stejnou brutalitu a zvukovou bezohlednost jako tvrdé metalové party. Dnes je vše jinak. Druhý bubeník Trevor odešel do své kapely The Witch Was Right a do Combichrist přichází nejdříve Abbey Nex z Psyclon Nine, který nejdříve drtil kytaru a teď tvrdí bass. Na post kytaristy přibrali Erica13 a začali hrát metal. Tudíž nadávat, že je to teď na hovno, nemá smysl. Momentálně jsou to úplně jiní Combíci a je potřeba je znova poslouchat a nesrovnávat.

Dřív to bylo electro jak žiletka ostré. Z-Marr stál za svými keyboardy uprostřed a otočený nabok. Vedle něho řádili dva bubeníci a Andy La Plegua jezdil po stage, která byla jen pro něj. Pro mě absolutní jedničky, ve svém ranku neměli srovnání v podstatě s nikým. Dnes je to nějak obyčejný electro-metal, ve kterém se jiné kapely dostaly dál. Z-Marr stojí teď schovaný v rohu a ty jeho mašinky nejsou v podstatě slyšet. V druhém rohu tedy Joe Letz řádí jak protržený a jeho drum technik, oblečený do kostýmu růžového jednorožce, maká jak zvíře, protože Joeymu padá od rukou i nohou v podstatě neustále všechno. Andy se už moc nehýbe, protože všude pobíhá Nex s otevřenou hubou, jak po kuřbě celé německé fotbalové reprezentace. 

Combichrist

Prostě je to nová etapa, která mě tolik nebaví, protože je taková neoriginální. A nejhorší je, když se v tomhle novém kabátě snaží hrát starší kusy jako „Blut Royal“. To najednou není ono. Když drhnou nové kusy, tak mě to sice tolik nebere, ale je to lepší než staré s novým xychtem. Myslím, že mi rozumíte. Bylo to nejslabší vystoupení, které do mě zatím naprali. Protože jsem věděl, že je za dva dny uvidím v Bratislavě s Aesthetic Perfection, tak jsem po super skákačce „What the Fuck Is Wrong With You“ utekl ven protože…

COMBICHRIST

1. We Were Made to Love You
2. Today I Woke to the Rain of Blood
3. Blut Royal
4. Can’t  Control
5. Throat Full of Glass
6. Maggots at the Party
7. Denial
8. What the Fuck Is Wrong With You?
9. Get Your Body Beat
10. Love Is a Razorblade
11. Fuck That Shit
12. Retreat Hell, Part II

...nejvýš postavený headliner festivalu byl připraven na main stage… plně chápu, že teď leckteří protáhnete obličej, co to melu. Jestli jsem se nezbláznil…  Ne, nezbláznil. Každý máme svůj úlet a tohle je ten můj. Začíná nejlepší představení celé soboty a jedno ze tří nejlepších celého víkendu.

 Na konečně plně využitém pódiu rozeznívají aparát holandští Within Temptation. Andělský mezzosopránový hlas Sharon Den Adel se rozprostřel nad celým Hildesheimem a naše celodenně týrané uši dostaly dávku toho nejpříjemnějšího soundu, který jsme tu potkali. Byla to lázeň i pro oči. Nejenom výpravná stage s projekcemi a back-dropy ve tvaru psích tlam, spousty plamenů a jiných vychytávek, ale i nádherná Sharon, která po těch německých šeredných cuchtách vypadala opravdu čarokrásně. 

Within Temptation

Kapela nejvíce vytěžila zatím poslední desku "Hydra", ze které zazněly i duety s Tarjou Turunen (ex-Nightwish) („Paradise“) a raperem Xzibitem („And We Run“). Obrovský hit „Stand My Ground“ rozezpíval i dost unavené Němce. Při „The Middle of the Night“ jsem si dokonce zahrozil, no jako zamlada! Tak nadšenou a masivní reakci na „Faster“ jsem vůbec nečekal. Skvěle se nám podařilo Keitha Caputa přezpívat v „What  Have You Done“ a dali jsme si to se Sharon místo něho. 

Chvílemi jich na pódiu bylo i devět. Na výpomoc přicházeli dva bubeníci a cellista Jonas Pap, který v „Mother Earth“ a hlavně „Sineád“ předvedl výkon hodný filharmonie NY a jednoznačně posunul koncert Within Temptation o level výš. Bylo to opravdu symfonické pohlazení na závěr. Nechci zacházet do přílišných detailů, neboť mi je jasné, že to bude nejméně čtená část, ale bezesporu pro mě a k mému překvapení i pro Mirage, který je synthpopově-goticko-elelectroidní, byl tohle vrchol dne. Thank you Sharon, we love you forever!

WITHIN TEMPTATION

1. Let Us Burn
2. Paradise (What About Us)
3. Faster
4. In The Midle of the Night
5. Fire and Ice (cello)
6. Stand My Ground
7. Summertime Sadnes (Lana Del Rey cover)
8. And We Run
9. The Last Dance (acoustic)
10. Edge of the World (cello)
11. Moter Earth (cello)
12. What Have You Done
13. Covered By Roses
14. Sineád (acoustic with cello)
15. Ice Queen

Asi ve tři hodiny jsem se v povznesené náladě šel projít do areálu a zažil bezva noční event. Dorazil jsem na velikou afterparty do hangáru a tam zrovna končil svůj DJ set křikloun z Faderhead Marco Visconti a předával žezlo chlapíkovi kterého neznám. Ten jako druhou pecku pustil Covenant „We Stand Alone“ a jak tak čumím po světlech, tak si říkám, že je teď ten Eskilův zpěv nějaký zvláštní. Mrknu vočkem po gramcích a tam s mikrofonem zpívá sám mistr Simonsson! Paráda!! Prostě přijel o den dřív, šel trochu zakalit a najednou slyší sám sebe, tak nelenil a šel to skutečně odzpívat!

Ježiši to je dlouhý, jdu spát a těšit se na neděli, která bude také velká!

mohlo by vás také zajímat

Malecnom, projekt Svena Hegewalda z Das Ich, má venku debutové album

Festival M'era Luna už láká na příští ročník

Report z M'era Luna 2022 – pátek, sobota

D.A.F. lákají na posmrtnou desku ukázkou z první zkoušky na přípravu alba