Německá pětice End of Green se aktuálně nachází na turné k novinkové desce "The Painstream". V jaké kondici odehráli svůj drážďanský set, to už vám přiblíží Demi Mortuus ve svém reportu.

Podobně jako kolega Pez v případě Voltaira jsem i já před nedávnem rozjímal nad seznamem vlhkých snů. Tedy kapel, jejichž show bych si rád užil v naší mateřské hroudě. Melancholici End of Green se v Čechách zatím ukázali pouze jednou a to v roce 2006 v rámci festivalu Masters of Rock. Tam byli samozřejmě pohřbeni během odpoledních hodin mezi příval džískových metalů a jako koncert se to tedy počítat příliš nedá. Osobně jsem si dal premiéru na letošním WGT a protože se jim jejich set tuze povedl, řekl jsem si, že by bylo záhodno vidět je jako hlavní kapelu v klubu. Souhra okolností tomu chtěla, že německý kvintet nedávno vydal své osmé album „The Painstream“ a vyrazil na šňůru po germánských městech. Nejbližší zastávka se konala v Drážďanech a o výletě tedy bylo rozhodnuto.

Cesta busem proběhla bez větších dramat. Když ovšem nepočítám verbální atak náboženského fanatika v důchodovém věku, testování autobusové toalety a neustálý pocit plnosti, zapřičiněný vodkovým džusem. Před hauptbahnhofem jsme ještě rituálně znesvětili říši pravým českým šniclem a mohlo se vyrazit na průzkum města. Hlavní atrakcí se stal Zwinger s galerií starých mistrů, kde mne nejvíc rozrušil tác s dekapitovanými hlavami mučedníků, stahování z kůže a běh o život na místní toaletu (podstatně krásnější, než byla ta autobusová). O několik hodin a záchodů později jsme nakonec vyrazili do nové části Drážďan, směr Tante Ju.

Do klubu jsme dorazili právě včas a únavu nám vynahradil jeho víc než příjemný interiér. Všechno nové a vyvoněné, kuřáci před klubem, všude dost místa. Těžko u nás hledat něco podobného. Jediné, co se z mého pohledu ne úplně povedlo, byl výběr supportů. Faktem je, že dnešní End of Green jsou natolik nestyloví, že můžou hrát prakticky s kýmkoliv, kdo má kytary a zpívá, ale i tak se dalo jistě najít zajímavější společnost.

Jako první se představili drážďanští Kill Me Pussycat, kteří se některými songy k hlavní kapele večera vcelku hodili, ale výsledné podání bylo plané a jediné, co mi trochu utkvělo v paměti, byla pomalejší skladba „The Lie“ s vcelku pěkným refrénem. Druhý support se jmenoval Carver a také ten mixoval všemožné druhy kytarové muziky. Chlapci v kostkovaných košilích byli takovou veselou partou rockerů, kteří se nebáli do nástrojů opřít, stejně jako provádět magorárny v duchu Red Hot Chili Peppers, nebo dát k dobru cover Massive Attack „Teardrop“. Nechyběla ani čistokrevná balada, nebo pokus o death metalový growling. Pravdou je, že pro mne se jednalo jen o vítanou chvíli na odpočinek před tím důležitým.

Veliká plachta s barvou aktuální desky je odkrytována a po krátkém intru příchází všech pět aktérů ve viditelně dobrém rozmaru na scénu, kde bez řečí spustí otvírák novinky „Hangman´s Joke“. Zvuk prvních pár věcí není úplně ideální, ale postupně se všechno zlepšuje a než kluci dokončí úvodní svižný blok pokračující s „Dead City Lights“ a „Pain Hates Me“, je všechno jak má být. To už si Michelle začne povídat i s publikem, házet vtípky svým roztomile suchým způsobem a spouští válec v podobě evergreenu „Evergreen“. Zvuková stěna tvrdá jak žula se nese klubem, do ní malují kytary jemné melodie a všemu vévodí konečně dostatečně slyšitelně také ve výborné formě pějící frontman EoG. Variabilitu svého hlasu Michael naplno rozbalil v pomalé novince „Final Resistance“. Hloubky i vyšší polohy zní bezvadně i když je musí střídat a i bez pomoci kolegů je výsledek parádní. Lídrův specifický pohybově úsporný projev dohánějí kolegové živelným dováděním po scéně a je tedy i na co koukat. Následuje hitová klipovka „Killhoney“ a v té se sbory vydatně pomohli fandové. Obří výhoda koncertu na domácí půdě. Lidi písničky znají a s jejich pomocí se pak může podařit docílit husinového efektu, jako v tomto případě. Moc pěkné.

"Hurter" byl další nepostradatelnou sázkou na jistotu mezi hity ze starších desek. "I will Hurt You in the Morning, I will Love You in the Night" zpívá sál s Michaelem a na řadu přichází i nepostradatelná cigaretka. Pozitivní nálada je cítit všude kolem. Set letí svižně dopředu, zazní klasika "Tragedy Insane" i novější "Goodnight Insomnia" a další zpomalení přichází s "Tie Me a Rope...While You´re Calling My Name". Atmosféra je čím dál uvolněnější a pár nových songů "Don´t Stop Killing Me" a hlavně zpěvná "De(ad)generation" ji jen podtrhují.

S přidáváním nedělá kapela žádné velké ofuky. Na chvílli odběhne a ve vteřině je zase zpět, aby vytáhla další nový triumf v podobě "Holidays in Hell". Škoda, že tuhle pecku trochu narušily výpadky kabelu kytary druhého Michaela. Nebylo to poprvé a tak dredatý sympaťák nespolupracující cajk nakopl a zmizel v zákulisí. Naštěstí se nakonec vše podařilo vyřešit a "Weakness" byla skvělá díky Míšovu broukání. Ani jsem nepočítal s tím, že dojde i na "Drink Myself to Sleep". O to víc potěšila a byla strhující. Večer opravdu gradoval a uvolnění přišlo díky smířlivé "Die Lover Die" (opět skvěle spolupracující publikum) i živé "Dead End Hero".

Opravdový vrchol však přišel s monumentální a epickou postarší klasikou "Emptiness/Lost Control". Polovina songu jen s kytarou a Michaelovým hlasem, v sále nikdo ani nedutá a za sebe můžu říct, že jsem zíral a nebýt toho, že se posléze chopili nástrojů i ostatní muzikanti, zíral bych tam doteď. Navíc je závěr trochu zmodernizovaný (ku prospěchu věci) a velmi intenzivní. Vskutku zážitek. Úplný závěr ještě obstarává poslední najazzlá novota "Death of the Weakender". Té dle mého názoru živá prezentace příliš nesedla a postrádala lehkost předchozích. Přesto nejde než celý zhruba dvouhodinový set vychválit. Uteklo to jako nic.

Na autobus, který nás odveze domů, jsme samozřejmě měli ještě spousty času, a tak jsme po ulovení fotek s hlavními aktéry vyrazili zabít čas do blízkéhu klubu Bunker E, kde byla na tento večer naplánována after party po koncertě Letzte Instanz a And One. Ve dvou patrech spoře osvětleného podniku se dalo vlnit jak na kytarovky, tak na elektrárny. Ke slyšení byl všemožný eintopf od VNV Nation po ony populární německé halekačky. Únava už naneštěstí velkému dovádění nepřála, leč i tak se válení v rudých gáučicích dá považovat za příjemnou výletní tečku. Vícero fotografií z koncertu najdete v naší galerii.

mohlo by vás také zajímat

Pod temnou stranou slunce spolu s End of Green

Nové lyric video posílají melancholičtí End of Green

Dveře k nové desce prvním videem pootevřeli End of Green

Po čtyřech letech se s novou deskou hlásí End of Green