Po čtrnácti dnech opět odbočíme z hlavní hudební linie a zamíříme do archivních sklepů české hororové produkce. Filmaře, kteří se během své kariéry více či méně dotkli hororové estetiky a žánrových prostředků zkoumá bakalářská práce "Prvky hororového žánru v české kinematografii". K pátku vám z ní nabízíme další kapitolu věnovanou dlouhodobému favoritovi redakce Sanctuary.cz, Janu Švankmajerovi.
Autor: Jakub Krásný
Něco z monster a kvílení aneb Švankmajerova tvorba osmdesátých let
Na základě předchozích kapitol věnovaných režimem kroceným počátkům Švankmajerovy tvorby by se mohlo zdát, že přetrvávajícím období normalizace bude dále stát v cestě jeho surreálnému filmovému vzdoru. Pravda je ale opakem. Osmdesátá léta znamenají pro stále mistrnější um animátora, spějícího do svých padesáti let, období prvního celovečerního debutu Něco z Alenky (1988), celých deseti krátkometrážních děl a mnoha příležitostí ke spolupráci na domácí i zahraniční scéně. Z tuzemských klasik této dekády si ze Švankmajerova výtvarného rukopisu nejvíce odnáší znamenitá komedie Tajemství hradu v Karpatech (1981, r. Oldřich Lipský), která by bez jeho roztodivných „verneovských“ vynálezů působila polovičním dojmem.
Naopak film, ve kterém se výtvarníkova neomšelá estetika ztrácí ve zdlouhavém a ubíjejícím ději, natáčí v československo-jugoslávské koprodukci režisér Dušan Vukotić. Tragickou snahu o natočení progresivního, vetřeleckého sci-fi nezachránila ve filmu Monstrum z galaxie Arkana (1981) ani smrtelným chobotem opatřená stvůra z dílny Jana Švankmajera. Neefektivní slátanina o návštěvě z jiné galaxie tak dnes slouží pouze k srdečnému pobavení milovníků nízkorozpočtových hororů přesahující dokonce i kategorii „B“ – to především v závěrečné scéně, ve které nemotorné monstrum kropí bujaré osazenstvo domácí oslavy zelených slizem a plamennou salvou. Nakonec připravuje několik nešťastníků o hlavu, kterou nechává za hysterického křiku Heleny Růžičkové proletět prostorem či přistát do chladnoucí polévky.
Monstrum z galaxie Arkana
Fascinace hliněnou animací a návaznost na staré gotické romány jsou výrazné rysy provázející Jana Švankmajera na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Oboje se s mistrovským umem skloubí v jednom z mnoha světových zpracování Poeovy chmurné povídky o smrtelném rodinném dědictví a prokletí domu, jehož útroby se rozpadají stejně jako majitelova mysl – ve čtvrthodinové stop-motion abstrakci Zánik domu Usherů (1980).
Pro diváka očekávajícího doslovné vizuální převyprávění se recitace Petra Čepka a z velké části nesouvisející hliněné přeludy mohou stát těžce čitelnými. Autor ovšem hořkou psychologii původní předlohy úspěšně zachovává v pozvolna pukajících stěnách zchátralého stavení, z listí a bahna zformovaných výkřiků zoufalství „Madeline“, stejně jako se mu daří zachovat smutek z úmrtí v rakvi majestátně putující domem a paranoiu starého Ushera ve zběsile prchajícím nábytku.
Podstatně konkrétnější je adaptace jiné Poeovy povídky Kyvadlo, jáma a naděje (1983), které disponuje jak v názvu obsaženou, hrozivě se snášející čepelí, tak dalšími ďábelskými přístroji hrozícími jejich nastražené oběti strašlivou formou smrti.
Kyvadlo, jáma a naděje
V celovečerním debutu Něco z Alenky (1988) se Švankmajer podruhé uchyluje k dílu viktoriánského spisovatele Lewise Carolla, devět let od adaptace jeho básně Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta (1971). V infantilní představě světa sledovaného putující Alenkou (Kristýna Kohoutová) promítá režisér opět své vlastní noční můry ze světa temných komor, sklepení a zamčených pokojů [poprvé tyto vize přiznává ve snímku Do pivnice (1983)]. Na rozdíl od kontrastního disneyovského zpracování tu hlavní hrdiny fantaskního světa představují vypreparovaná zvířata nebo, v horším a frekventovanějším případě, dokonce i kostry různých živočišných druhů bizarně poslepované dohromady. Mrazivým závěrem, ve kterém se Alenka konečně probouzí z tohoto makabrózního snu, ale přesto shledává králíkovu vitrínu rozbitou, nás Švankmajer mistrovsky uvádí v rozpaky.
Něco z Alenky (+Múm)
Švankmajerův faustovský trest
Kritikou rutinního života a snadnou manipulovatelností jedince se zabývá druhý celovečerní film Jana Švankmajera. Snímek Lekce Faust (1994) je vystavěn na principu „reality hacku“ – narušení každodenního stereotypu, který je z americké kinematografie důvěrně znám zejména díky (realitu vysloveně znásilňujícím) filmům Davida Lynche. Také Jan Švankmajer každodennost úspěšně narušuje, tu vetřelci ze světa mrtvých loutek, jindy (jako v případě Fausta) zjevením nevšedních osob.
Hlavní obětí těchto fantaskních hrátek je anonymní muž s aktovkou v podání Petra Čepka, který jednoho dne při obvyklé cestě z práce obdrží zvláštní leták s nevyluštitelným obsahem. Ten se záhy, podpořen opakovanou agitační akcí dvojice záhadných mužů, stává vstupenkou do světa absurdní divadelní hry plné prapodivných a nevysvětlitelných výjevů. Se strojovou samozřejmostí Čepek pravidelně obléká Faustův kostým a recituje jeho repliky inspirované Goethem a ve větší míře také klasickým dramatikem Marlowem [Tragický příběh doktora Fausta (1601)].
Lekce Faust
O mysteriózním nádechu této staré německé legendy není sporu ani v jejím švankmajerovském podání – zakomponováním pověsti do reálného světa získává navíc poměrně mrazivou rovinu vyvolávající (v hlavní postavě i v samotném diváku) tísnivý pocit pronásledování. Přidáme-li k tomu konkrétní postavu pronásledovatele, již je tentokrát opravdu démonický černovlasý Jan Kraus, paralela s pronásledovatelskými podivíny z Lynchových filmů není zcela neoprávněná.
Horor Švankmajerova animovaného světa zde reprezentuje především hliněné novorozeně, které se zrodí ve Faustově sklepní laboratoři. Hliněná animace svou precizností natolik odpovídá reálným tvarům dětského těla, že jeho náhlé zestárnutí vedoucí přes proměnu v tvář hlavního hrdiny až k rozkladu na samotnou (zuby hrozivě cvakající) lebku diváka na moment nemile konsternuje. O to více morální kontroverznosti nás potká vzápětí, kdy je tato bizarní koláž nevinného dítěte a hlodající smrti doslova ubita do původní hmoty, zatímco její dětská část ještě zoufale máchá končetinami do prázdna.
V rámci hororových konvencí zaujme jistě také scéna s rituálním zaříkáváním Mefistofela, při které je Čepek pokoušen ďáblovými hříčkami, ne nepodobnými vymítačským scénám posedlých obětí a strašidelných domů (zejména trilogie Vymítače ďábla a jemu podobným). Dostatečnou hrůzou disponuje také samotný Mefistofeles – zrcadlový obraz Čepkovy tváře s ďábelskými rysy a zvířecími kly.
Příznivce černého humoru jistě neurazí ani závěrečná scéna s bláznivým prošedivělým kanibalem, který si od autonehody odnese v pečlivém novinovém balení Čepkovu utrženou nohu. Jeho smrt pod koly nikým neřízené červené škodovky se, stejně jako samotná role obávaného Mefistofela, stala tajuplným symbolem spojovaným s hercovou předčasnou smrtí. Petr Čepek v Lekci Faust odehrál se značnými zdravotními komplikacemi svou poslední velikou roli. Zemřel týden před zářijovou premiérou filmu.
Citace textu z: Krásný, Jakub. Prvky hororového žánru v české kinematografii. Praha : Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), Katedra mediální tvorby a publicistiky, 2011. 74 s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Alice Aronová, Ph.D.
Jedná se o autorovu úpravu textu pro tento web, je tedy ořezána o poznámkový aparát a bibliografii použité literatury. V případě zájmu o přečtení kompletní práce, stejně jako v případě zájmu o použití citovaného textu prosím kontaktujte přímo autora.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.