Demi Mortuus | 24.08.2022 15:05

Nehledě na různorodý původ členů kapely je jasné, že hudba umí jednotit. Potvrzují to i postpunkeři Cierń, kteří se letos poprvé představí živě i v Praze. Jaký je jejich dlouhohrající debut si přečtěte v recenzi.

Cierń - The Emperor Rx
Vydal: Bat-Cave Productions, (32 mins)

Berlín. Město plné pulzujících klubů, drog a uměleckého ducha. Krom nepřeberných možností zábavy, tance a nejen hudebního vyžití potkáte v jeho ulicích také mnoho hudebníků, kteří mají svoje kořeny kdekoliv jinde po světě. Ať už je to dílem poměrně snesitelných nákladů potřebných k přežití, či nezaměnitelným geniem loci, stahují se zde muzikanti hrající temnou muziku jako můry pod zářící lampu.

Jedním z azylantů je i anarcho postpunková parta Cierń. Ano, hádáte správně. Slůvko, které dalo kapele jméno pochází z polštiny a český ekvivalent značí „trn“. Pokud jste si odvodili, že muzikanti „przyjechali do Berlina z Polski“, jste vedle jak ta jedle. Zpěvačka Devi má kořeny v Kanadě a ani zbytek ansáblu to nemá domů o moc blíž. Laura přišupajdila od protinožců, Edu je z Kolumbie a Justin ze Spojených států.

Pánové a dámy spolu nehrají dlouho. Před dvěma lety se představili prvním ípíčkem „The Box“ a letos vydali krátce po singlu debutovou dlouhohrající desku „The Emperor Rx“. O vše se starali sami dokud si jejich kvalit nevšiml polský label Bat-Cave, který album vydal na CD. A není se čemu divit. Jejich produkce je totiž interesantním mixem živelnosti i poctivého muzikantství, které si na nic nehraje.

Když si novou desku pustíte od začátku, brzy odhalíte základní mustr, který tvoří souhra pracovitých bicích a výrazné basy, která si je dobře vědoma své důležité role v postpunkové muzice. Kytara má dvě tváře. Ta první vybarvuje rytmické omalovánky melodickými linkami, ale v případě potřeby umí přitlačit na pilu a donutit vytřepat vešku z nejednoho levičáckého dreadu.

Devi za mikrofonem nemá ambice uchvacovat rejstříkem schopností svého hlasu. Spoléhá na expresivnost, místy si prozpěvuje, místy křičí, ráda si s hlasem hraje, nechá ho punkově ujíždět a důležité je, že se texty snaží něco sdělit a z jejího projevu je to cítit. Samotná kapela o svojí tvorbě říká, že tvoří hudbu proto, aby konfrontovala a bojovala s toxickými ideologiemi. Ten upřímný vztek je tu zkrátka cítit.

Když jsem mluvil o mustru, musím ještě zmínit fakt, že druhá polovina nahrávky hledá i jiné cesty a snaží se být pestřejší. Osobně mám děsně rád třeba skladbu „Glass Houses“, která mi připomíná The Cranberries v období „No Need to Argue“. Kdyby tahle věc šla hned po „Zombie“, vůbec bych se nad tím nepozastavil. A to včetně vokálů, které štěkají stejně jako Dolores v devadesátkách. V „Persephone“ zase pohladí „kjůrácká“ kytara a „Wildfire“ je na závěr málem až rockabilly divočinou.

Cierń přišli s povedeným materiálem, jehož silnou stránkou je punková přímočarost a upřímnost. Muzikanti jsou to však natolik inteligentní, že nespoléhají pouze na ni a dokážou nabídnout spoustu zajímavých hudebních nápadu, které nejsou laciným podmazem pro předávání jistě závažných světonázorů. I díky tomu bude snazší se s nimi identifikovat i pro posluchače, kteří na texty zase tolik nehledí a soustředí se pouze na muziku.

Hodnocení: 85%