Ezechiel, Nephilim, Pavel Zelinka | 17.06.2022 18:25

Druhé pokračování reportu z letošního Wave Gotik Treffen v Lipsku.

Nephilim: Na WGT jezdím už hezkých pár let nejen za zábavou a prověřenou kvalitou známých interpretů, ale také objevovat. Každý rok se mi poštěstí vidět celou řadu kapel, které mi dosud naživo unikaly, nebo se třeba na pódiu představují úplně poprvé (to je třeba případ Dead Lights, které níže v reportu popisuje kolega Pavel). A tak kolikrát vyrazím úplně nazdařbůh na soubory, o nichž jsem doposud vůbec neslyšel, případně jsem si pustil jen pár skladeb ze Spotify či Bandcampu. Takže když mířím za odpoledního slunce znovu do Stadtbad, vlastně vůbec nevím, co mě tam čeká.

První položkou sobotního programu je vídeňská formace Culk. Sál je zatím zaplněný sotva ze čtvrtiny a na pódiu už hraje trojice mladíků doplněná křehkou zpívající klávesistkou Sophií. Jejich tvorba se dá označit jako mix shoegaze a postpunku, vnímám i postrockové vlivy a notnou dávku melancholie. Skladby jsou především v pomalém nebo středním tempu, nikam se nespěchá, hraje se především o atmosféru. Když Sophie bere do ruky kytaru a svým čistým podmanivým hlasem sděluje v němčině bolestná poselství o nerovnosti pohlaví a těžkém údělu žen ve dnešní společnosti, přistihnu se, že mi její projev v mnohém připomíná mou velkou oblíbenkyni Anneke van Giersbergen. Lepší start dne jsem si nemohl přát, tuhle kapelu musím naposlouchat.

Krátká pauza venku, čas akorát tak na jednu cigaretku a jeden zlatavý Veltins z kelímku. Pódium tentokrát opanuje čistě pánská trojice Kontrolle. Lidí v sále mezitím znatelně přibylo. Kapelní stránky hlásí, že přijde postpunkový set, ale už od první skladby se pohybujeme hlavně v hájemství punku, někdy i hardcore. Řinčivá kytara, vyřvávané texty v němčině a rockový tlak, který se mi na tenhle festival vůbec nehodí a trochu mi po předchozí zasněné exhibici kazí náladu. Když zpívající basák oznamuje, že hrají na WGT už potřetí a spustí další punkcorovou vypalovačku, vzdávám to a vyrážím za osvědčenou kvalitou do Agry.

Tam se sice také odehrává nespoutaná kytarová jízda, ale tentokrát je pro mě vše naprosto v pořádku. Erk Aicrag totiž přijel vyvětrat svou tříhlavou hydru Rabia Sorda. Osobně mám tohle dravé electropunkové dítko raději než čistě elektronické Hocico, ostatně návštěvníci prozatím posledního pražského koncertu před pěti lety by mohli vyprávět (pokud si to ovšem vůbec pamatují, že Beo - pozn. aut.). Nálada ve slušně zaplněné hale je nakažlivá, takže po několika skladbách se neudržím a jdu si vzpomenout na svá divoká léta doprostřed kotle, popis koncertu raději přenechávám kolegovi.

Ezechiel: A je fakt, že Rabia Sorda do toho opět šla naplno. Energie sestavy se koncentrovala skrze vrchol trojúhelníku a Erk jí dštil na všechny strany tak, jak to umí. Vztek a nátlak v kombinaci s evidentně dobrou náladou sestavy cloumala Agrou navzdory faktu, že zvuk po stranách nebyl nic extra a denní světlo show taky zrovna nepřidá. Ale co je nějaké slunce proti mexickému dynamu! Osvědčené hitovky jako „Radio Paranoia“ nebo „King of Wasteland“ (uváděný bubenickým rozstřelem) byl nářez jako prase a semlel dav do slušného kotle. A co je dobré, mezi osvědčenými fláky se neztratily ani přírůstky ze zatím poslední desky „The World Ends Today“ („We’re Not Machines“, „Dekadenz“). „Walking on Nails“ k závěru pak vyrazila z publika poslední zbytky sil a zase potvrdila, že Rabia Sorda je nezkrotná bestie, která se v kleci udržet nenechá. A tak to máme rádi.

Rabia Sorda - Perfect Black (live at the WGT 2022, video by Zhatyr goes biking)

Pavel: Sobotní program byl v mém pojetí spíše o okukování potencionálních nadějí než o kontrole známých tváří. Tak tomu bylo hned s první kapelou, která otevírala nejbližší „stage“ v Haus Leipzig. Holandští Silent Runners jsou jednou z mála nastupujících gotických kapel na evropském kontinentu, kteří ctí kapelní pojetí. Formace z Amsterdamu v době koncertu v Lipsku vydávala svou druhou desku „Statues & Ornaments“. Nephilim, který už Nizozemce viděl, mne varoval, že mu nesedí výkon vokalisty Dolfa Smolenaerse. Hned s první skladbou jsem musel kolegovi dát za pravdu, že výrazný projev zpěváka je specifický. Mne ale vůbec nepopouzel a naopak jsem byl plnokrevným výkonem šestice příjemně překvapen. Kytarové trojspřeží dobře zařezávalo, za jejich stěnou se neztrácely výrazné klávesy a rytmika hnala formaci kupředu. Slušně zaplněný sál Silent Runners dostali brzy na svou stranu, a tak se celý set nesl ve velmi pozitivním duchu plnokrevné kombinace postpunku, gotiky a darkwave elementů. Dobrá práce!

Hned po nich nastoupili na plac výrazně známější Švédové The Exploding Boy. Jejich vystoupení v Parkbühne v roce 2009 byla pro mne čistá rána mezi oči. Intenzivní projev a hitovou slinu má pětice stále v malíku, překvapil ale návrat do sestavy bez živých bicích (jak jsme měli možnost slyšet kapelu i před pár roky v Praze). I bez ruční perkusivní práce byl koncert dobrý (sic!) a já se těším na nový materiál kapely. Jonasi, Stefane - od posledního alba „Alarm!“ už utekly čtyři roky!

Přesun do městského divadla trvá z Haus Leipzig pouze několik minut, a tak v půl osmé večer už sedím v pohodlné sedačce a poslouchám zajímavou trojici Warm Graves. Lipský projekt elektronika Jonase Wehnera byl už vizuálně výrazně vzdálen gotickému standardu. Kapela vypadala jak trojice hipsterů, kteří omylem zabloudili do divadla, ale s přibývajícími minutami jejich z krautrocku vycházejícího setu se do písniček dostávalo čím dál více darkwave/coldwave elementů. Vemte indie hvězdy Alt-J, zavřete je do jednoho studia s Kite a výsledkem by mohla být podobná hudba, kterou v Lipsku servírovalo toto trio.

Ezechiel: Kolem půl deváté se Agra začala plnit až k zadním barům. A není divu. Welle:Erdball jsou něco jako národní zlato, na který musí Němci snad povinně. Je ale pravda, že Honey a spol to pořád mají v paži. Ano, pinkání do velkých balónků s logem, projekce textů na devadesátkovém pozadí, bublifuky, dvě sexy agentky, které kromě zpěvu obstarávají minimalistickou (ale vysoce funkční) synchronizovanou choreografii… vlastně jsme to všechno už viděli. Stejně jako převlékání do blýskavých disco modelů, stínohry za paravánem a podobně. I tak ale bylo snadné po pár písních podlehnout obřímu přívalu pozitivní energie a upřímnému nadšení publika, které spontánně roztleskávalo do rytmu nebo dozpívávalo melodické linky syntetizátorů. Když pak Welle přinesli obří papírové vlaštovky a odpálili „Starfightera“ s (zvlášť na Agru) povedeným zvukem, přistihli jste se, že se prostě královsky bavíte s davem.

Welle Erdball

Palba střídala palbu, přijely „Mumie v autokině“ a pak (zvlášť pro nás, odkojené osmibitovými soundtracky k hrám) za vercajk beroucí „Monoton und Minimal“. Jo, staré Commodore 64 čipy, ty prostě hrály... „Ich bin aus plastik“ si pak ke dvojici stávajících zpěvulí přišla vystřihnout jedna z původních zpěvaček Fräulein Plastique. Závěrečný sladkobolný covercajdák „Feurewerk“ s bublifuky a ohňostroji na projekci vždycky tak moc připomínají náladou televizní Silvestr nebo „Ein Kessel Buntes“, že člověk asi musí být Němec, aby to ocenil. Ještěže přišla „Wir sind elektronisch“. Pokud by se mělo vystoupení Welle:Erdball zhodnotit jedním slovem, bylo by to „zábava“ – a to ve všech významech toho slova. Pokud jste už tohle vystoupení jednou viděli, asi tu nenajdete mnoho objevného nebo "uměleckého". Nicméně s dobrým zvukem a dobrou energií je to vlastně kolikrát přesně to, co chcete několikátý den festivalu vidět. Žádné „zbytečné umčo“ nebo introvertní dumky, prostě jen velká zábavná show. S balonkama.

Pavel: Zbytek večera jsem hodlal strávit v kasematech Moritzbastei. Jednak kvůli osobnímu loňskému objevu Dead Lights, druhak mne Nephilim nalákal na po nich vystupující Korine. Ještě předtím, než došlo na oba tyto projekty, pódium ovládl francouzský jednočlenný projekt Sydney Valette, který mi prozatím proplouval mezi prsty. A už z prvních taktů bylo jasné, že to byla chyba. Vysoký Pařížan svým setem vycházel z oldschool EBM elektroniky typu Klinik, ale téměř s každou skladbou odbíhal jinam. Jednou do trapově rozhoupaných vod (včetně nezvyklé rapové pasáže), podruhé do nabroušenějšího futurepopu, potřetí do temných techno vod, evidentně čerpající inspiraci s berlínských kruhů současnosti. Energický chlapík si postupně omotal plný klub okolo prstu a i když nebyl Bůh ví jaký showman a zpěvák, na konci jsem i já na barevně elektronický set tančil jako o život. Osobní vrchol festivalu!

Sydney Valette - Free (živě na WGT 2022)

Ani s dalším projektem Dead Lights kvalitativní laťka neklesala. Holandsko-britská dvojice si na festivalu odbyla svou koncertní premiéru, ale kdyby tenhle fakt zpěvák uprostřed setu neprozradil, těžko by jej někdo z přítomných odhalil. Žánrově ostřílený veterán Richard Van Kruysdijk (mimo jiné Phallus Dei nebo Palais Ideal) zasedl za bicí, mikrofonu a Freddie Mercuryovské tyčky s baterkou na konci se poté chopil energický Saul. Duo do nás bez jakýchkoliv cavyků nasypalo elektronicky hitový materiál debutové desky a čerstvé EP „Doom Doom Dash“, jehož titulní track celý set otevřel. Dvojice se mohla opřít nejen o průrazný zvuk, ale také o suverénní melodický vokál Saula, který byl stejně jako jeho kolega za bicími vybaven apartní korunkou ve vlasech. Vemte údernou leč melodickou hudbu Lola Angst a doplňte jí o zpěv ne nepodobný Rodneymu Orpheusovi z Cassandry Complex. Pokud takto vypadala premiéra, jak budou vypadat koncerty v budoucnu, až se duo sehraje? Další výtečné představení. A to nás ještě čekal set Korine, o kterém nás něco řekne kolega Nephilim….

Dead Lights - Futile (živě na WGT 2022)

Nephilim: Stejně jako kolega Pavel jsem si užil překvapivě výborný debutový set dvojice Dead Lights, ale cílem mé návštěvy Moritzbastei byla následující kapela. Američané Korine vzbudili v roce 2018 zasloužený zájem svou albovou prvotinou "New Arrangements", aby pak o dva roky později odpálili časovanou synthpopovou bombu s deskou "The Night We Raise", kterou jsem svého času sjížděl na repeat opravdu dlouho. Klávesista Trey Frey a zpěvák Morgy Ramone vyrazili vůbec poprvé ve své kariéře na evropské turné (lipská zastávka byla třetí v pořadí) a Starý kontinent si zřejmě okamžitě zamilovali (Morgy: "Jsme poprvé v Evropě, já už se nechci vrátit zpátky!"). A troufnu si tvrdit, že náklonnost je to vzájemná, protože takovou dávku optimismu a pozitivních vibrací jsem na koncertě dlouho nezažil. Nakažlivá synthpopová moderna s new wave doteky okamžitě uhranula nacpaný sál a já poctivě odtančil celý set po boku Mojcy a Ronnyho z Clan of Xymox, kteří na akci vyvedli i svou dcerku. Jediný, kdo na koncertu neměl zdvižené ruce a pusu od ucha k uchu, byl před námi na zemi v tureckém sedu spící Mikuláš (sorry Miki, musel jsem :) ). A potěšující zpráva navrch, již brzy se dočkáme nového materiálu!

Tentokrát nebudu vypisovat žádné skladby, které během setu zazněly, vezměte prosím zavděk alespoň jedním videem, které jsem během vystoupení pořídil. Jednalo se o můj osobní vrchol celého letošního WGT a mám husí kůži ještě teď, když píšu tyhle řádky. A moc si přeju, abychom při další návštěvě Evropy mohli tento skvost nabídnout i českému publiku. VIVAT KORINE!

Korine - Cruel (živě na WGT 2022)

Ezechiel: Po Welle:Erdball už nedávalo smysl strávit 40 minut na cestách přesunem na jinou štaci, a tak si tu tedy počkáme na Ronana a VNV Nation. A bylo vidět, že ti jsou v Německu doma a zdejší publikum je miluje. Obecenstvo vyplnilo poslední mezery v Agře tak, že se přestalo pouštět dovnitř. A jak velká kapela, tak velký nástup. Už od začátku zavrněl v útrobách výrazně hutný sound dvojice synťákožehličů i šikovného bubeníka (jakkoliv jasně, všichni jsme milovali čahounského bijce Marka Jacksona). Ti všichni tu ale dneska jsou kvůli jednomu jedinému muži.

Podsaditému Irčanovi stačilo přijít na stage, párkrát zařvat: "LOUDEEER!" a tisíce rukou bylo okamžitě nahoře, stejně jako nálada v sále. Tance až dozadu, paprskovitá světla šlehala žlutými kužely ze strany na stranu a spolu s hitovkami jako "When is The Future" a "Farthest Star" házela atmosféru někam mezi koncert a produkčně fakt velkou taneční party. A je pravda, že pan světlař si zaslouží neméně velkou poklonu jako všichni muzikanti a zvukař. Ať už to byly dynamické světelné veletoče, bílé světelné biče, které šlehaly shora, nebo naopak intimní fialové kontra zezadu na frontmana, svícení rozhodně posouvalo zážitek o úroveň výš a dávalo mu plastičnost a určitou velkolepost.

VNV Nation - Perpetual (WGT 2022 by ST VO)

Takže zařadíme BPM 110, postupně zrychlíme na "Control" a za všelikého mávání pažemi davu se dostáváme až k velkému "tududududududu" finále. Ale ani s "Perpetual" ještě nemá být konec. Na scéně se objevuje irská vlajka, kterou Ronan políbí, pověsí na stojan a když začne procítěně: "I long to feel my heart burned open wide, till nothing else remains Except the fires from which I came...", celá Agra je rázem naměkko. Na frontmanův pokyn "JETZT!" pak fanoušci v sále rozsvěcí tisíce svítilen mobilů a vyplní prostor takovou malou galaxií, složenou z tisíce světelných bodů. Z toho šel mráz po zádech. Na to, jak člověk po tolika opakováních nemá od koncertu VNV Nation vlastně žádná očekávání, to byl nečekaně dobrý zážitek. VNV Nation totiž rozhodně jsou velká prvoligová kapela a umí to. A to musí člověk uznat i pokud třeba není zrovna skalní fanoušek.

Mezi pravidelné atrakce WGT patří i sobotní fetish mejdan Obsession Bizzar. Pokud si libujete v sofistikovaných nablýskaných (nebo naopak téměř neviditelných) outfitech, tady je to místo, kde chcete být. Tedy... aspoň dříve to tak bylo. Kdo ví, jestli za tím hledat absenci ostatních prostor na afterparties (Moritzbastei měla kvůli nedostatku personálu otevřeno déle jen v pátek a v pondělí a do Darkflower už od určité hodiny pro přeplněnost nepouštěli), ale tentokrát se to tu s dresscodem moc nepřehánělo. Bohužel. Na to, jak striktní dříve byla pravidla pro vstup, letos rozhodně povolila. A tak namísto divokých kreací byla více než polovina účastníků oděna v klasickém festival goth oblečení. A upřímně řečeno – vlastně to celkovému dojmu dost ubíralo. Bizarní oblečky v kombinaci s velkolepým prostorem prostě mají v sobě něco sympaticky surreálného.

Na zadní stage se sice DJs snažili a hráli celkem hezké klasické gotické fláky, ale kvůli otevřeným dveřím ven tu byla dost zima (což vzhledem k zamýšleným outfitům návštěvníků nebylo nejmoudřejší, anžto ten latex moc nehřeje, že) a navíc od určité hodiny už měla většina tanečníků oči jak kdyby právě dokončili Valle d'Aosta. Na hlavní stage to bylo sice teplo, nicméně s vrtícími se lidmi to bylo podobné a k tomu přidejte různě tvrdé tucky s odklony k Blutengel nebo The Cruxshadows. Sečteno podtrženo – z toho, jakou událostí tahle party bývala a jakou mívala atmosféru, toho tentokrát moc nezbylo. Čili pokud jste si nechtěli vystát frontu na playroomy, nebo přerazit neexistenci party vibes nějakým nakopávákem a přidat se k tanečníkům, vlastně nebyl důvod se tu přes veškerou snahu nějak déle zdržovat. A to je trochu zklamání. Tak nic, tak jdeme spát...

Pokračování příště...