Demi Mortuus | 16.11.2020 15:24

Diaf - Weida
Vydal: Young & Cold, (36 min)

Dnes je možné všechno. Jestli je to dobře nebo špatně nechám na vás, ale faktem je, že člověka v současnosti už překvapí jen máloco. Platí to i pro hudební scénu, v níž se míchají všemožné styly, další škatulky vznikají a na své si musí přijít snad každý podivín (chtěl jsem vypsat různé komické typy podivínů, ale to už je dnes trochu o hubu). A skvělé na tom je, že někdy jsou tyhle směsice nakonec ještě ke všemu supr.

Jeden takový bavorský eintopf mi zrovna leží na stole a je to taková švanda, že se o ni nejde nepodělit. Na informace skoupý projekt Diaf totiž vydal debutovou desku „Weida“ a už to, že vyšel u labelu Young and Cold naznačuje, že to nebude sranda neumětelská. Abych to nějak uvedl. To tenkrát pejsek s kočičkou dělali dort. Do formy nejdřív pro základ hodili něco současného cold wave, přidali nadrcená starožitná elpíčka Falca, Joachima Witta a Neny, pro šmak přisypali heavy metalová sóla, ale pořád to nebylo ono. Šoupli tam tedy ještě neofolk a halekání s nezbytným bavorským přízvukem. Kvůli barvě na závěr přimíchali něco okultní estetiky.

Diaf - Nacht

Koukáte co? A ono to navíc funguje a je to skvělý. Nebo minimálně první třetina je vlastně dokonalá. Na start byla zařazena chytlavá klipovka „Nacht“, která váš svým všeobjímajícím zvukem popadne a usmýká. Je to didžina jako kráva, tepe to jako blázen a vokální projev, díky němuž zpěváka kolega Nephilim okamžitě překřtil na Tómu Hluchoněmce, všemu nasazuje korunu už škytavými pazvuky, které v osmdesátkách hojně využívali alternativní umělci i neumělci.

Co si budeme namlouvat – ono to není žádné velké instrumentální umění. V druhé „Erbsuendt“ vokál při pokusech víc zpívat občas regulerně ujede, ale ono je to úplně jedno. Všechno – od celkového projevu po klipy ala pomačkaná videokazeta - čpí po čertech undergroundem a díky tomu veškeré nedokonalosti zachraňuje spontánní energie a nadšení. Pokud v sobě máte alespoň trochu punkového ducha, nebude vám to překážet. Už pro to, že taková „Liacht“ je dalším hitem určeným pro znesvěcení tanečních parketů plných pekelné mlhy.

„Weg“ přináší změnu a po nephilimovské country kytaře v úvodu se ubírá na tanečnosti. Tóma napůl křičí a napůl rapuje, aby v refrénu došlo na neofolkové sborové halekačky. Samozřejmě minimal elektronika nemizí, i když už má menší váhu. Do toho se od samého začátku sází podařená kytarová sóla, to už nemůže nikoho zaskočit. „Splitter“ je potom už čistě neofolkovou záležitostí s akustickou kytarou a německým vokálem. Ve chvíli kdy by člověk čekal po zvolnění návrat k dovádění se děje pravý opak a nejinak je tomu i u songu „Berg“ a rázem jsme od cold wave hitovek někde u Of the Wand and the Moon.

Diaf - Erbsündt

Když už si říkám, že by toho táboráku stačilo, tasí Diaf titulní song, který jaksi zvážní a neofolkový základ je oživený rockovou rytmikou, která postupně přechází v baladicky majestátní hymnus, vyšperkovaný parádním heavíkovým sólem a pohansky halekacím refrénem. Přes to, jak divně to zní takhle z monitoru, je to věc moc pěkná a působivá a nic na tom nemění ani sedmiminutová stopáž. „Ritual“ nás konečně vrací zpět k tanci, kde to Diaf sluší nejvíc. Chorobně osmdesátkový zvuk synťáků je vysoce nakažlivý a Falcem posvěcený vokál zase strhující. „Kettn“ v závěru přináší odlehčenou podobu osmdesátkových hudebních fantasmagorií, které nedělají rozdíl mezi popem či rockem. Prostě to hraje a to tak, že příjemně.

Diaf nebudou pro každého. Pokud překousnete vokál (z něhož jsem osobně absolutně a bezvýhradně nadšen), čeká na vás další spousta úskalí. Ale pokud tomuto čerchmantskému kousku chytlavé muziky propadnete, nebude pro vás cesty zpět, každé sólo si poctivě odehrajete alespoň na ruce a každý refrén odhalekáte. A nemluvím o tom, že ten kozlečí vinyl vypadá zkrátka po čertech dobře! Jestli se krom temných cold wavů občas oblažujete osmdesátkovou muzikou ve škále od Falca po Skid Row a nevyhýbáte se přitom různým bizárům, pak budete nadšeni jako já.

Hodnocení: 80%