Demi Mortuus | 06.02.2013 10:48

Němečtí gothic rockeři Golden Apes určitě nejsou tuzemskému posluchači neznámou kapelou. Proto si jejich nové album "Riot" rozhodně zaslouží pozornost, kterou mu věnoval Demi Mortuus – děkujeme!

Golden Apes – Riot
Afmusic, 30.11.2012, 59:09

Je tomu pár týdnů, co jsem procházel stránky firmy Afmusic a poslouchal tam jejich nejnovější produkty. Mezi nimi bylo právě i v pořadí sedmé album „zlatých opičáků“. Vybavuju si, že jsem u poslechu běhal po bytě a něco prováděl (snad uklízel!) a taky to, že mne začátek desky nijak zvlášť nezaujal a pokračoval jsem tehdy dál, tuším k britským kolegům Red Sun Revival. Až později se mi ozval Pavel ohledně recenze. Sám podotknul, že se mu deska líbí. A tak jsem se k ní vrátil a on vám měl pravdu! „Riot“ je moc příjemná deska.

Goth rock produkovaný touhle německou partou není nějak zvlášť originální či překvapivý. Velkorysou hodinovou stopáž nahrávky zahajuje rozvážné (i vážné) klavírní intro, které plynule přechází v otvírák „Devil“. Ano, „ďábel“ je tomu vinen, že jsem poslech prve tak rychle vzdal. S odstupem se mi líbí i tenhle svižný track, ale na první dojem mne jaksi nechal chladným. Mustr funguje, jak má. Stylově hluboký hlas Peera Lebrechta, svižné živelné bicí, chytlavé kytarové harmonie i jemný klávesový podmaz. Opravdová forma kapely však dle mého opravdu vykvétá až v následné „Torment“, k níž jsem se prve nedostal. Tahle nakažlivá věc mě nejednou roztančila a zejména druhou polovinu bych označil citátem mé trnavské kamarádky „ja si uplně lietam“. Parádní hitovica!

Golden Apes – Riot Teaser

Jak příjemným zjištěním je, že ani „Vengeance“ nejde kvalitou dolů a pokračuje v tom, co načal předchozí hit. Nějak tady ne a ne najít něco negativního, depresivního... I přes lehkou dávku melancholie sálá z celé desky příjemný a uklidňující pocit. Kytara se pěkně po „cureovsku“ chvěje a léčí a léčí. A co potom, když přijde na řadu i málem regulerní cajdák „Heart´s Corrossion“. I on je moc fajn a i když člověka neuchvátí na první dojem, tak se stejně jako celé tohle elpíčko pomalu vstřebá pod kůži a zpříjemní člověku každou chvíli věnovanou poslechu. Témata textů rozhodně nebudou vždy nejveselejší, ale celková nálada je taková nějaká hezká až pozitivní. Ne jako by se člověk právě trápil. Spíš jako by s odstupem o nějakém tom trápení vyprávěl...

„Prudence“ pokračuje v tom nejtradičnějším svižném goth rockovém duchu a nechá člověka podupávat si do rytmu, případně si broukat ještě někde ve sprše. Dalším plouživým kouskem „White Days“ se dostáváme málem k tradičním baladickým rockovým postupům. A i když mluvím o baladě, nečekejte opět nic utrápeného nebo ukňouraného. Ono je to celé takové pěkné, teplé (ne přihřáté), hladivé a milé. Při poslechu „Lithium“ si tak nějak matně připomínám další německé rockery Evereve. Něčím mi je tenhle vál připomenul. A že je mám docela rád, tak mi to vůbec nevadí.

Další blok rozjíždí „Pieces“ s chytlavým refrénem. Postupem času ubývá silných pasáží, které v sobě mají pecky předchozí, ale i nadále je co poslouchat a nuda nehrozí. Bez vazbení před „(The Light of) Venus“ bych se tedy v klidu obešel, samotná píseň je však už zase takovým uklidňujícím balzámem v hodně uvolněném tempu. Když člověk dorazí nervní z práce nebo má nějaké jiné starosti, „Riot“ ho zaručeně dostane zase do klidu. Za poslechu intermezza „Animae“ si říkám, že na délku alba je tu něco možná už trochu navíc, ale zase nic není natolik špatné, že by nebyla škoda to nevyužít.

Před úplným finále je tu ještě jedna nově nahraná klasika „The Happy Losers, Sweet Delusions“, která se prvně objevila roku 2000 na debutu „Stigma 3:am“. Potom již nastává čas na pompézní titulní „Riot“, který nikam nechvátá a přitom patří k nejsilnějším momentům na celé nahrávce. Příjemné frázování, melodie i postupné gradace v podobě kytarových sól, vrstvení a vyhrávek. Opravdu důstojný vrchol a uzavření celé téhle kapitoly Golden Apes.

Další potvrzení pravdy, že jsou alba, která posluchače nemusí chytit na první poslech, a přesto si je po další šanci může dotyčný oblíbit. Co se srovnání s předchůdci týče, je pro mne „Riot“ nakonec dosud jednoznačně nejlepším výtvorem v diskografii kapely.

Hodnocení: 80 %