Paesant, Pavel Zelinka | 08.07.2011 08:30

30. června zavítali po dlouhém očekávání do Prahy vlivní švédští dark/electro popaři Covenant. Navzdory termínu ale namísto vysvědčení slavících študáků nalákali do poloprázdného Roxy spíše zarputilé milovníky devadesátkové elektroniky. Jaká performance na ně čekala v nemilosrdně zkráceném setu čtěte uvnitř reportu.

Zahájení letní koncertní sezóny patřilo v Praze dlouho diskutovanému, ale vzhledem k termínu i lehce obávanému vystoupení švédských šarmantních elektroniků Covenant. Dlouhodobě obávanému zejména v promotérských kruzích, kde spekulace o návštěvnosti počítaly střídmě spíše s čísly blížícími se dvěma stovkám. A opravdu, čtvrteční pohled na prostranství zrekonstruovaného Roxy nabízel ještě hodinu po otevření jeho bran chmurný, apokalypticky prázdný pohled. Zejména festivaloví návštěvníci, pamatující lipskou Agra halu či bolkowské nádvoří zaplněné tisícihlavými davy fanoušků netrpělivě čekajícími na příchod švédského headlinera, trochu ztuhli při pohledu na slabé tři desítky návštěvníků, roztroušené po klubu.

Do této nelehké konstelace vstupovali na podium se svým, pro mnohé nemyslitelně dlouhým, hodinovým setem domácí Lakeside X v roli předkapely i hostitele hlavní hvězdy. Fakt, že bez jejich impulsu by švédská darkpopová show do Prahy letos nedorazila, ale zůstal většině návštěvníků neznámý, a tak někteří ke předkapele přistupovali jako k nevítanému oddalování očekávaného headlinera. Pražští indie-elektronici se ale prázdnotou zejícího sálu nenechali zastrašit a s koncertem se vypořádali v plném nasazení.

Z počátečního špinavého zvuku se sice vymotali až v druhé půli setu, přesto si zejména několik ukázek ze stále aktuální „City Of Red Lights“ vysloužilo intenzivní potlesk několika přítomných, kteří dali snaživější a světovější podobě české elektroniky šanci. Lakeside X dokázali především velký cit pro kombinaci silných klávesových melodií znásobených rockovými beaty živých bicích, které v poměrech domácí electro scény zůstávají nadále spíše výjimečným a velmi vítaným jevem.

Opět se ale ukázalo, že jejich publikum dělí nepřeslechnutelná vokální poloha leadera Janne Marvannena, kterou část publika vnímá vítaně, zatímco jiní nad ní mávnou rukou jako nad slabou nápodobou bisexuálních showmanů typu Briana Molka. Pro ně a příznivce vizuálních hrátek tu byla nachystána alespoň zdařilá projekce, vypalující hned na tři stěny klubu zkratkovité úryvky z textu písní.
Když se přiblížila devátá večerní, byl nejvyšší čas, aby na scénu naběhla hlavní hvězda. Roxy je stále omezeno policejní hodinou – desátou večerní. A taky že ano. Rozeznělo se táhlé intro letošní šňůry, oba klávesáci se postavili za své přístroje a parket, který do té doby zel zoufalou prázdnotou se docela slušně zaplnil (nakonec téměř 200 návštěvníky). Klub zaplnila hustá mlha.

Teprve po několika minutách se na pódium dostavil i hlavní kavalír večera, zpěvák Eskil Simonsson a najednou šly téměř všechny ruce nahoru a nálada vyskočila nad bod varu. Po stařičké klipovce „Stalker“ přihodila trojice další výhřevné polínko „20 Hz“, aby nálada kulminovala s valivou klasikou „Bullet“. Do fanouškovsky patrně nejprovařenější skladby vstoupil Simonsson s úsměvným přešlapem, vymykajícím se zcela jeho nedostižné profesionalitě, kdy úvodní text „Time is like a bullet“ začal zpívat o několik vteřin dříve, aby jej pak zažehlil druhým, hlouběji posazeným nástupem.

Zvuk se nicméně v tuto dobu v Roxy ustálil na silném nadprůměru (za šavlemi Jürgen Jansen z Cassandry Complex a Project Pitchfork), Eskil sám se na začátku letní klubové šňůry představil ve vynikající hlasové formě, jen osvětlovač, ač vybaven slušným parkem, šetřil světla na lepší časy a trápil tak přítomné fotografy.

Nadechnutí, a jedeme znovu z kopce. Nejdříve s futurepopovou „We Stand Alone“ a následně s „underworldovským“ výplachem „Ritual Noise“, který zdrsňoval svým zkresleným hypovacím vokálem Daniel Myer. V tu dobu už v klubu tančilo vše, co mělo zdravé dolní končetiny. Při křehké introvertní „Karos“ a následné „The Beauty and the Grace“ dojde k vydechnutí, aby poté přišly poslední dva, zato nejsilnější záseky. „Lightbringer“ překvapivě s Danielem Myerem jako hlavním zpěvákem a Eskilem jen jako refrénovým doprovodem a po dotazu kapely na závěrečnou položku, si publikum jasně vyžádalo (jakou jinou než) „Call The Ships To Port“.

Klimax vrcholí, kapela ze sebe evidentně ždíme maximum, něco, co jsem vzhledem k odhadované návštěvě a vstřícnosti domácího publika směrem ke koncertním nováčkům v naší metropoli (VNV Nation, ale třeba i Digital Factor vloni před Vanessou) vůbec nečekal. Desátá hodina odbila, kapela i přes velké vzývání fanoušků přichází už jen aby si sbalila nástroje. Není divu, že poslední školní den je třeba prožít až do konce, a tak i na afterparty s DJem Ronem se parket ihned zaplnil a vydržel až před půlnoc, kdy našeho CDčkového hrdinu vystrnadil nečekaně DJ Tráva. Pak už nebyl důvod v klubu setrvávat.

Covenant překvapili (jasně nejlepší koncert, který přítomné auditorium vidělo), fanoušci také. Velmi povedenému večírku snad scházela jen už jednou zmíněná ošizená světla a horda dalších fanoušků, kteří by organizátorům přinesli možnost v klidu plánovat další koncerty. Covenant ve stejném rozpoložení, jako poslední červnový čtvrtek léta páně 2011, si s gustem zopakuji ještě jednou.

Playlist Covenant – Praha 30.6.2011:

1. Modern Ruin Intro
2. Stalker
3. 20 Hz
4. Bullet
5. We Stand Alone
6. Ritual Noise
7. Modern Ruin
8. Judge Of My Domain
9. Kairos
10. The Beauty And The Grace
11. Lightbringer
12. Call The Ships To Port

Fotoreport si můžete prohlédnout v naší Galerii.