Jakkoliv je pro mnoho českých fanoušků nejúspěšnější představitel „Neue Deutsche Härte“ opravdovým tahákem, informace o připravovaném vystoupení Rammstein probublala redakcí CZ Sanctuary bez vlažnější reakce. Tedy alespoň do doby, kdy jsme zjistili, že předskokem Tilla Lindemanna a jeho tvrďáků budou norští Combichrist, kteří si tak v ČR odbudou svou premiéru. A to jsme si přece nemohli nechat ujít!



 

Lehce před osmou večerní se tedy prodíráme davy natěšenců, kteří se na své miláčky přijeli podívat nejen ze všech koutů ČR - slyšíme i polštinu, němčinu a angličtinu. Lehký úsměv na rtech vyvolává představa, kolik z (vyprodaných) osmnácti tisíc návštěvníků jde, stejně jako my, dnes na předkapelu, namísto hlavního chodu. Využíváme tedy volnějších řad, a zabíráme místo s co možná nejlepším výhledem na stage.

Pověstný německý smysl pro řád se projevuje vzápětí – je přesně osm hodin, takže se v sále zhasne, a produkce může začít – žádné prostoje. Do ztmavlé haly prolínají zvuky telefonního intra „No Afterparty“, přecházejícího v rozvernou melodii, doprovázenou akcenty na bicí. Veselou notu utne řev Andyho La Plegua, scéna se konečně rozzáří a my vidíme standardní rozestupy pod korouhví Combichrist – Andy s bezdrátovým mikrofonem uprostřed, jištěn zezadu z_marrovými klávesami, a bateriemi dvou bicích souprav po stranách.

Po vytvoření úvodní hlukové stěny a otázce: "ARE YOU READY?" je nejvyšší čas vypustit démony, nejlépe otvírákem zatím poslední desky „Today We Are All Demons“, peckou „All Pain is Gone“. Výborný zvuk elektroniky i vokálu, masírovaný dvojitou porcí bicích (jejichž obsluha má jasně rozdělené party - Joe Letz vlevo beaty, Trevor Friedrich vpravo perkusivní kotle a činely) křtí arénu nekompromisním diktátem agresivní elektroniky, a brzy vidíme, že zejména přední řady reagují. Výborně, strach z vrhaných kelímků je tedy zažehnán, vidíme i několik do rytmu „hrozících“ rukou, a můžeme se naplno položit do setu Combichrist. 

Ten, především díky parádně ošetřenému zvuku, koncertní energii a lidskému nasazení dává publiku dynamickou show pro oko i ucho. Největší pozornost na sebe samozřejmě strhává Andy, přebíhající ze strany na stranu, a Joe Letz, vyhazující paličky vysoko do vzduchu a ob písničku skopávající kotle z praktikáblu, které pak uřícení technici loví po celém pódiu. Kraťoučký pětipísňový (?) set je za dozvuku „This Shit Will Fuck You Up“ ukončen destruktivním energetickým výbuchem, během kterého Joe zcela rozkope své bicí, a z_marr vrhne klávesy do Trevorovy soupravy. Inu, (NIN)tečka, jak má být. Příjemné je i zjištění, že fanoušci Rammstein Combichrist poměrně přijali (zejména ti mladší po Andym nadšené opakovali slogany typu „Fuck That Shit“, kterým rozuměli), ačkoliv bychom si neměli dělat iluze o tom, kolik z nich by přišlo na samostatný koncert.

Je sice teprve půl deváté, ale my máme zlatý hřeb večera již za sebou - ze zvědavosti však zůstáváme i na Rammstein, zejména pro pověstné využívání mnoha vděčných teatrálních prvků během svých show. Těmi produkce nešetřila ani ve středu v O2 Areně, a průběžně tak do lidí pouštěla kužely světel, prskavky, petardy, světlice, a SPOUSTU ohně. To, spolu s velmi dobře nazvučenými nástroji (kytar bylo sice možná až moc, ale měly tak dobrý zvuk, že to vlastně nevadilo) dokázalo hned v úvodu maximálně nadchnout příznivce a vybičovat masivní odezvu. Z pohledu „ramštajny“ nezasaženého posluchače lze rozhodně pochválit instrumentální sehranost a různá překvapení, kterými kapela obohacovala své vystoupení – ať už jde o zapálení člověka plamenometem přímo na pódiu, či velké, výmluvně růžové pojízdné dělo, kterým Till chrlil mezi lidi (ještě výmluvnější) bílé peří při „Pussy“. Samotný frontman však jakoby se na dvouúrovňové scéně tak trochu ztrácel (občas i zvukově), nestačil s dechem, a příliš nepomohla ani obří křídla, z jejichž konců tryskaly plameny. Nejzábavnějším prvkem na pódiu tak zůstal klávesák Flake, který se například objevil (jako protiváha ostatních „drsně oblečených hochů“) ve stříbrné kombinéze, během setu chodil u kláves na běžícím pásu jako v posilovně, a ke konci se v gumovém člunu vypravil projet na rukou davu.

Celkově toho nelze Rammstein příliš vytknout, přesto set působil (zejména v prvních dvou třetinách) trochu „studeně“ a odtažitě. Navzdory všem ozdůbkám se muzikanti drželi „na svých značkách“, na dálku Lidnemann tak trochu postrádal charisma a než se kapela po téměř hodině probojovala k těm nejslavnějším peckám, při kterých jako by se konečně začalo něco dít, člověk se přistihl při nudě, a o to více vnímal pěvecké nedostatky a další negativa. A dle mdlé reakce (dokonce i v kotli) téměř se nepohybujícího publika soudě to nebyla pouze záležitost subjektivního vnímání. Jak se ale říká – konec dobrý, všechno dobré, a tak po přehrání „povinných“ rádiovek „Benzin“, „Links 2 3 4“ a samozřejmě „Du Hast“ ve finále odcházeli fanoušci z O2 arény spokojení. Naše myšlenky se však ubíraly zcela jiným směrem, k rovinám, kde Combichrist válcují živě některý z pražských klubů během sólového vystoupení. Je to jenom přání, nebo vize budoucnosti? Nechme se překvapit…

P.S. Bohužel nám zpřísněná opatření nedovolila vybavit se pořádným fotoaparátem (fotopassy na Rammsteiny byly omezené počtem), takže tentokráte jsme bez fotek a jediné autorské video z telefonu je v poměrně mizerné kvalitě, a tak se jej ani nevyplatí dávat mezi naše ostatní záznamy na Youtube. Díky za pochopení.

mohlo by vás také zajímat

Combichrist zaútočili s novou industrial metalovou deskou

Po Front Line Assembly se svým coverem Rammstein pochlubili i The 69 Eyes

Report z koncertu Combichrist a Mimi Barks

Dejte si před pražským koncertem čerstvý singl Combichrist