Jelikož je koncert Sisters of Mercy pro českou gotickou scénu opravdovou událostí, shodli jsme se s kolegy, že odbýt ho jednoduchým reportem by byl hřích. Proto si můžete přečíst ne dva, nebo tři, ale hned čtyři pohledy na koncert "Milosrdných sester", který proběhl 1. dubna 2009 v pražském divadle Archa.

Rocková muzika by zkrátka měla znít nahlas, což se beze zbytku potvrdilo i v Arše, neboť skromné „volume“ koncertu spoustu lidí vysloveně otrávilo. Důsledkem toho byl vznik různě početných „trestných“ skupinek křižujících divadlo, které se pokoušely nejprve promluvit se zvukařem a upozornit Eldritche, aby nakonec došly až k hledání odpovědných osob z Archy a pořadatelské agentury. Ani naše zoufalé testování různých míst v sále nepomohlo (snad jen první řady byly prý celkem v pořádku, neboť bylo slyšet z odposlechů), Sisters zkrátka hráli potichu. To znamenalo, že jinak celkem ucházejícímu zvuku nebylo rozumět, až na nepřiměřeně vypíchnuté beaty a kytarová sóla kvílící ve vysokých polohách. Zaslechnout něco ostatních zvukotvorných prvků (klávesy apod.) by byl úkol hodný uší netopýra. Nejhůře se však zvuk podepsal na zpěvu, kdy byl Eldritchův charakteristický vokál beznadějně utopen v hlubinách, a namísto sametových basů, které měly objímat a hypnotizovat posluchače, se dostavoval pocit jakéhosi nezřetelného bublání močálu. Proto téměř nezáleželo na tom, kterou skladbu Sisters zrovna hrají, neboť se ji většinou podařilo identifikovat až někde v refrénu, a to pouze za předpokladu, že nikdo v okruhu tří metrů nemluvil. Při pohledu od zvukaře nebyl problém (vlivem světel a hlasitosti) uvěřit, že nesledujeme koncert, ale spíše přestavbu mezi dvěma kapelami na festivalu, během které si světlaři zkouší výbavičku.

Zvuk zkrátka celou show nemilosrdně (nebo „ne-Milosrdně“?) a spolehlivě zavraždil, což je veliká škoda, neboť výběr písní zahrnoval všechny podstatné songy, a kapele to pěkně šlapalo, i když Eldritch evidentně nebyl zrovna na vrcholu své pěvecké kondice. Při jednom z přídavků se na chvilku zazdálo, že zvuk je přeci jen trochu víc nahlas, ale to už bylo pozdě - lidé byli zklamaní, kotel se téměř nehnul a těch nadšených bylo pravděpodobně pomálu (pokud vůbec nějací byli).

Zhruba deset minut před desátou je po všem. Hodina a dvacet minut tiché hudby za 1100, - Kč - když si představím, že se někdo za Sisters mohl trmácet třeba až z Ostravy… Jen nemnoho lidí tak odcházelo z Archy spokojeno, což dokládal i hlouček lidí před divadlem, pilně sepisující stížnost, hrozen návštěvníků, který si po koncertě šel vášnivě popovídat se zvukařem a informace, že byl někdo z pořadatelského teamu fyzicky inzultován.

Temná záře Sisters of Mercy, kultovní gothic rockové formace, která zásadně promluvila do dějin moderní hudby, tak totálně vyhořela na zdánlivé banalitě – nedostatku zvuku. A právě to je důvod, proč máme horkého adepta na „Zklamání roku 2009“ v tabulce již od prvního dubna. Náladě nepřidaly ani přísné regule, které musela ochranka dodržovat, a tak bylo nezřídka vidno, jak securiťáci zabavují foťáky – to je ostatně i důvod, proč jsme na tomto koncertě nemohli pořídit náš standardní ilustrační videozáznam.

A na závěr jedna aktuální a žhavá perlička, kterou zjistil Pavel Zelinka přímo od pořadatele akce – za celý problém se zvukem prý nemohl ani pořadatel, ani Archa, dokonce ani zvukař, či nedostatečné technické vybavení, ale sama kapela. Ta prý během zvukové zkoušky jasně určila limit hlasitosti koncertu (pod polovinou možného výkonu přítomného koncertního zesilovače a beden), a zakázala zvukaři dostat se nad ní. Nad některými rozhodnutími velkých kapel zkrátka zůstává rozum stát…

Pohled Paesant:

Stará dobrá zkušenost praví, že na akce je lepší přijíždět bez jakéhokoliv očekávání, ve většině případů si pak vychutnat kladné stránky jejího průběhu a odjíždět spíše spokojený. Právě proto, že jste dostali víc než byste si třeba přáli. Na koncert Sisters jsem přijížděl v dobré náladě plavoucí na dvou dvanáctkách a kuřecím masu s bambusem a houbami, stále ale v očekávání na rovině nuly. I zklamala mě tato stará moudrost a události se brzy měly hroutit těžce pod hladinu spokojenosti a nálada vytrácet do ztracena.  Vše vypadalo ze začátku dobře, čekám ve frontě na fotografický chlívek, poslušně dodržuji trochu absurdní regule o focení povoleném na třetí a čtvrtou skladbu a nohou si do rytmu podupávám na první strojové beaty očekávaných superstars.  Kolem létají blesky příručních foťáků a mobily vesele natáčejí. Stále setrvávám a čekám kdy se hudba, co jsem považoval stejně jako většina v sále za něco jako pouhé intro, vygraduje a promění ve známý hutný temný rock. Přichází zklamání a celá ta mizérie se zvukaři.

Nekoná se ani „hutný“, ani „rock“, snad jen přívlastek „temný“ docela dobře vystihuje těch pár siluet na podiu, které jsem v rekordním čase měl za úkol nafotit. Stádo fotografů se vpustí do prostoru přímo před kapelu, ale co to? Ani tam se nekoná žádná vlna plná energie a emocí, z podia vychází jen potichu mumlající vokál a spíše než rockovou show pozorujeme kroucení světel. Během té podivné kazeťákové reprodukce s třemi postavami schovanými za světly stačím obejít sál ze všech stran a s hrůzou zjišťuji, že přes hlasité protesty a šramot mezi lidmi ani nepoznávám, jakými hitovkami se kapela snaží nasytit zklamané fanoušky. A tahle skutečnost mě po chvíli úplně přestává bavit. I to nulové očekávání tatam. Stejně jako kolegové se tedy nevyhnu závěru, že tenhle večírek se zkrátka nevydařil. A kladné stránky akce? Dobrá jedenáctka od Bernarda a příjemná neoficiální afterparty v Černé Vdově.

Pohled Nephilim:


U kapel, které nějakým způsobem ovlivnily tvář rockové hudby, je vždy zajímavé sledovat složení návštěvníků. Na středečním koncertě The Sisters of Mercy se podstatná část přítomných rekrutovala z řad třiceti- a víceletých pamětníků, kteří znají skupinu z dob, kdy ještě vydávala desky. Slušně zaplněný sál pražské Archy sliboval příjemný koncert v příjemném prostředí. Všechno vypadalo dobře až do doby, než se na pódiu rozsvítila světla, na plný výkon spustily mlhovače a… na půl plynu zahájila kapela. Problém ovšem nebyl v nasazení, ale v hlasitosti produkce. I když jsem se během koncertu několikrát přemístil, výsledkem byl stále stejně mizerný zvuk někde mezi vysíláním vesnického rozhlasu a unplugged vystoupením country šramlu. Z hudby byl výrazněji slyšet jen bicí automat a basová linka, zvuk kytar byl znatelnější jen ve vyšších tónech, ostatní zvuky aby člověk pohledal. Tichý a nepříliš jistý výkon frontmana Eldritche zachraňovali v refrénech písní oba kytaristé.

Dost o kvalitě zvuku, pojďme k samotnému repertoáru. Po úvodní "Crash & Burn" spustila kapela důstojný průřez historií kapely, čítající jeden klasický kus za druhým ("Ribbons", "Train/Detonation Boulevard" medley, "Alice", "Flood I."). Nezvykle chladné publikum ale pokukovalo spíš po kolemstojících, než aby se věnovalo dění na pódiu. Z něj zazněla také naživo zřídkakdy předváděná "Marian", koncertní jistota posledních let "Suzanne" i letošní novinka "Arms". Zvukové martyrium se projevilo naplno při totálně překopané "First and Last and Always", kterou měl běžný posluchač šanci poznat až v refrénu. V druhé polovině vystoupení došlo také na vrcholy alba "Floodland" ("Dominion/Mother Russia", "Lucretia", "This Corrosion"), titulní skladbu alba "Vision Thing" a závěr obstarala hitovka "Temple of Love". Po osmdesáti minutách bylo po všem.

Vzpomínka na čtvrtou českou zastávku "Milosrdných sester" bude mít asi pro drtivou většinu přítomných hořkou příchuť zpackaného koncertu.

mohlo by vás také zajímat

Jak dlouho ještě budou fanoušci trpět tragické koncertní výkony The Sisters Of Mercy?

The Sisters of Mercy se vracejí do Prahy

The Sisters of Mercy znovu vydají své legendární EP

Report z M'era Luna 2022 – neděle