Cassiel; Nephilim; Pavel Zelinka | 25.05.2018 18:38

Jak to vypadalo na sedmadvacátém ročníku festivalu Wave Gotik Treffen v Lipsku? Přečtěte si report z prvního dne, tak jak ho viděli naši redaktoři.

Wave Gotik Treffen

Lipsko, 18. 5. 2018

Nephilim: Každý rok je to stejný pocit. Přijíždíte do města zaslíbeného gotikům a po pár dnech byste tu už klidně napořád zůstali, protože vám Lipsko v tu chvíli připadá jako nejlepší místo na světě. A když odjíždíte, nejradši byste ronili krokodýlí slzy - protože víte, že stejný stav můžete zažít zase až za rok. A děláte všechno pro to, abyste se znovu vrátili.

Wave Gotik Treffen se od ostatních hudebních akcí vyčleňuje především svou jedinečnou atmosférou, z velké části způsobenou i samotným konceptem. Nejde o klasický festival, ale o soubor lákadel, které může nabídnout půlmiliónová saská metropole. Vedle dominantní hudební složky je tu celá řada dalších unikátních aktivit, která návštěvníci hojně využívají. Za všechny letošní programové bonbónky zmiňme např. noční chorály v největším z lipských kostelů, tématickou výstavu mexických umělců temné scény, Brahmsovo 'Německé requiem' ve verzi pro těremin v monumentálním památníku Völkerschlachtdenkmal, gotickou školku pro předškolní dítka, absinthovou snídani v absintherii Sixtina či výstavu autentických dokumentů "alternativní mládež očima Stasi". Jedná se samozřejmě pouze o zlomek rozmanité nabídky, kterou WGT nabízí ve zhruba padesáti lokacích po celém městě. Gotiky potkáváte v obchodních centrech, restauracích nebo městské hromadné dopravě, všichni jsou na sebe milí, usmívají se a komunikují mezi sebou. Pravé naplnění výrazu 'Treffen'.

Nicméně většina návštěvníků přijíždí do Lipska za hudební nabídkou, která se v posledních letech ustálila na více než dvoustu položek, rozložených (oficiálně) do čtyř dní. K tomu přičtěme řadu pre-parties, koncerty neuvedené v hlavním programu a nezapomeňme ani na souběžně konaný Gothic Pogo Festival. A co jsme si letos ve zdánlivě nekonečném menu vybrali my?

Redakční vozidlo nás dopravilo k výstavišti na jihu města v pátek lehce po poledni. Trochu jsme se děsili front, jejichž fotky ve čtvrtek večer postovali na sociální sítě nedočkavci cestující již o den dříve. Nicméně odbaveni jsme okamžitě a po zabydlení důvěrně známého hostelu a shledání se zbytkem výpravy už nic nebránilo výpravě za kulturou.

Premiérovým klubem letoška se pro nás stal izolovaný komplex Täubchenthal situovaný mezi výrobními halami a sklady. Celý večer tu odpálila britská skupina The Last Cry, která už má na hřbetu víc jak tři křížky. Trojice víceméně statických muzikantů předvedla gothic rock převážně ve středním tempu, který ani nenadchl, ani neurazil. Sestava čítající basáka, kytaristu a zpěváka, navíc doplněná jednoduchou projekcí, představující pouze různé variace loga kapely, prostě moc parády neudělá. Jejich diskografii moc naposlouchanou nemám, takže jsem registroval jen předloňský singl "This Future Has No Face" a hybnou hitovku "Nowhere", při kterých jsem se ovšem věnoval i prohlídce klubu a něčemu na zub. Nicméně jsem si jistý, že s živým bubeníkem by jejich tvorba fungovala líp.

The Last Cry

Následující hodinu pro sebe uzurpovala polská, u nás dobře známá formace undertheskin. Void (frontman Deathcamp Project) svůj původně sólový projekt přetavil do plnohnodnotného koncertního spolku, ve kterém dává průchod svým zálibám v ghostwave, coldwave a melodickém postpunku. Trio se představilo vyzbrojeno třemi kytarami a jedním Applem, páteř vystoupení tvořil samozřejmě obsah prozatím jediné, eponymní desky, nicméně došlo i na loňský singl "Burn". Tady je automatický bubeník naprosto na místě a šlapavé potemnělé kusy přilákaly už znatelně víc lidí s výraznou převahou dámského osazenstva. Ale abychom Voidovi a spol. nekřivdili: Jejich set v tvrdé konkurenci letošního WGT obstál bez ztráty kytičky.

undertheskin - Wrong (live at WGT 2018)

Cassiel: Jako intro pro tento ročník jsme zvolili švédský dark ambient project Raison D’être, který v divadle celý ročník otevřel. Jednu z hlavních ikon slavného labelu Cold Meat Industry přivítal plný sál, vystoupení samozřejmě doprovázel skvělý zvuk a cinema velikost projekčního plátna. Rád vzpomínám na jeho hlukový set z pražské 007 z první dekády tohoto tisíciletí a rovněž tak na vynikající hypnotický set z Dark Live Festu. Tentokrát přivezl set věnovaný jeho novému albu "Alchymeia", ve kterém zkoumá pojetí archetypů psychologa Carla Gustava Junga a odhaluje v něm ty nejvzdálenější tajemné cesty v lidském mozku. Projekci vévodil různě pomalu se modifikující monumentální křesťanský kříž, který skvěle korespondoval s hutnými statickými plochami, které masíroval kovovými perkusemi a zvonky. Další vynikající zážitek.

Nephilim: To už se ale přesouváme na jih Lipska k areálu výstaviště, který ukrývá obří halu Agra. Zdejší programový maratón tu zahajuje britská superskupina The Eden House. Volné seskupení hudebníků sdružených okolo Stephena Careye (This Burning Effigy) a Tonyho Pettitta (Fields of the Nephilim) jsem viděl počtvrté a pokaždé se jednalo o mimořádný hudební zážitek. Koncertní sestava je prakticky pokaždé jiná, tentokrát jsme kromě ústřední dvojice na pódiu registrovali např. Simona Rippina (NFD, Red Sun Revival, The Nefilim) na bicí nebo houslistku Shir-Ran Yinon (New Model Army, Eluveitie). Naprosto profesorsky sehrané těleso čekalo pod pódiem Agry překvapivě málo fanoušků a zvuk měl na začátku vystoupení k ideálu hodně daleko. Trio zatraceně kvalitních vokalistek Sally Holliday (No Love Lost), Louise Crane (Solemn Novena) a jako vždy fenomenální Monica Richards (Faith and the Muse) se spravedlivě dělilo o jednotlivé pěvecké party a zvuk se postupně ustálil na křišťálové poloze, což se skvělou hrou světel a výbornou náladou vzájemně se pošťuchujících muzikantů utvořilo z haly jakýsi spiklenecký mikroprostor kapely a diváků a dalo celému vystoupení punc výjimečnosti. Dočkali jsme se například uhrančivého provedení "All My Love" z debutu, "12th Night" z loňské albové novinky nebo obzvlášť povedené "Battle Hymn" z repertoáru Faith and the Muse. Finále setu potom obstarala dekádu stará čistokrevná hitovka "To Believe in Something" s unikátním drnčivým zvukem Pettittovy basy. Jeden z mých osobních vítězů letošního WGT, pokud míříte na Castle Party, nenechte si jejich vzácné vystoupení ujít!

The Eden House - Battle Hymn (live at WGT 2018)

Cassiel: Následoval přesun do Westbadu na další legendu Dive. Velkou a důležitou postavu světové elektroindustriální scény Dirka Ivense z Belgie s jeho projektem, který je mixem industrialu, EBM a noise může člověk vidět třeba sedmkrát jako moje maličkost a pokaždé je to zábava. Takže zhasnout, zapnout mašinky, strobo a už bzučí titulní skladba z nového alba "Underneath". Samozřejmě proběhne poslední singl "Let Me In" a nesmějí chybět skvělé starší drtičky "Lies In Your Eyes", "Power Of Passion", "Bloodmoney" a v přídavku postupně "There's No Hope", výborná šlapačka "Blindness" a ultimátní "Rocket USA". Bravo! A poté na vytancování německý skočný EBM darkwave project [:SITD:] frontmana Carstena Jaceka, který je suverénní a baví publikum třeba i hitem "Lebensborn".

Nephilim: I já byl zvědavý na koncert [:SITD:], a to hned z několika důvodů. Prvně, byla to dobrá možnost prozkoumat nový prostor Westbad, který suploval letošní absenci haly Kohlrabizirkus, jež prochází rekonstrukcí. Také mě zajímala současná forma tria po vydání loňské desky "Trauma: Ritual". Westbad má ovšem oproti 'cirku rabiho Köhla' kapacitu sotva pětinovou, a tak se před vchodem vlní odhadem stometrový had hudbychtivých, na které uvnitř (prozatím) nezbylo místo. Po příchodu dovnitř ale registruji na pódiu pouze dvojici muzikantů a mikrofon obsluhuje (a upřímně přiznejme, nikterak dobře) klávesák Thomas Lesczenski. Naštěstí se jednalo pouze o klidnější výplň koncertu, na další nášup "Dunkelziffer" už je na svém místě Carsten Jacek a hned je to o třídu lepší. Lid je nadšený, sem tam je možné zaregistrovat dokonce i Pokémony (rozuměj cybergoths s tanečními sestavami), i když muzika [:SITD:] není prvoplánově určena na skládání krabic. Zvukově se jedná spíš o průměrné vystoupení a Carsten patřící k věčným hypovačům není TOP frontmanem, přesto je v sále jak v prádelně. Dojde pochopitelně na jistoty jako "Richtfest" a temný valivý hymnus "Snuff Machinery", suma sumárum velmi slušné vystoupení.

[:SITD:]

Pavel Zelinka: Konečně se dostávám ke slovu i já. Na začátek musím podtrhnout slova kolegy Nephilima ohledně společně zhlédnutých kytarových nášupů (The Last Cry, undertheskin, The Eden House). I pro mne byla mnohohlavá progresivně gotická sestava The Eden House jedním z vrcholů celého festivalu. Pak už se ale mé kroky obrátily směrem k městským lázním, tedy Stadtbad, které byly zaměřeny na současné nové trendy na gotické scéně. A to projekt Boy Harsher bezezbytku splňuje. Dvojice kombinuje ve své tvorbě EBM, darkwave, ale i ranně raveové prvky a celé vystoupení působivým vokálem stmeluje Jae Matthews. Až do posledního místa zapněný Stadtbad zobal dvojici z ruky, takže když po cca 50 minutách dvojice opustila pódium, soustředěným tleskáním a skandováním vytáhli Američany, aby odehráli mnohými toužebně očekávanou hitovku "Pain". Pak už se jen stačilo dostat z přeplněného prostoru a zjistit, že o následující Ash Code bude ještě větší zájem. Fronta návštěvníků v černém sahala do dálky 200 metrů.

Cassiel: Následuje vrchol večera a pro mě celého festivalu Black Line. Vždy je užitečné, když se starý bardi nechají strhnout mladými a v tomto případě zpěvák britských EBM věrozvěstů Nitzer Ebb Douglas McCarthy se spojil s broken beat/ambient/abstract producentem Cyrusrexem. Na pódiu je doplnili klávesák, zručný padista (a parťák z Nitzer Ebb Bon Harris) a padista/kytarista. Jejich zatím jediná deska "Treason, Sedition, And Subversive Activities" je výtečným mixem specifického zpěvu Douglase a inovátorských postupů Cyrusrexe - to co vzniklo, směle můžeme nazvat body IDM. Vystoupení, prokládané lahůdkovými ambientními přechody bylo plné energie a když spustili oba padisti, bylo opravdu veselo. Skvělá designová projekce přidala další rozměr. Nechyběly pecky, skvělá strhující "Keep Digging" či industriální "Snap", při které padisti řezali do padů tak, že mi zvonilo v uších až do rána. Přál jsem si, aby to nikdo neskončilo. Vystoupení zakončili stylově coverem "I Wanna Be Your Dog" od The Stooges.

Black Line - I Wanna Be Your Dog (live at WGT 2018)

Pavel Zelinka: První den festivalu jsem vybočil z obvykle přísného plánování, a tak jsem se ocitl v Moritzbastei. Právě zde končili E-Craft, kteří svou oslavu 15 let fungování natáčeli mnoha kamerami a i díky zvýšenému počtu triček s logem Project Pitchfork se dalo odhadnout, že se blíží koncert parťáka Petera Spillese, Dirka Scheubera. Ten se vymotal z pasti závislostí, což znamená, že dnes vypadá nejméně o deset let mladší a energičtější. Jeho dvě alba, která nedávno vydal, jsem neslyšel, přesto jsem byl zvědavý, jak se bude "ten druhý z vidlí" prezentovat, když se veškerá pozornost upne na něj. Ku pomoci si přizval klávesáka a akustického bubeníka, kterým nebyl nikdo jiný než Christoph "Nook" Michelfeit, "ten druhý" bubeník Project Pitchfork. Jenže ani čistý zvuk, ani razance bubeníka výsledku nepomohla. Proč? Protože se sešla hloupá kombinace zaměnitelných písniček a nevýrazného zpěváka a až stydlivého frontmana. Dirk se snažil, přesto se díky křečovitému držení stojanu a nulové komunikaci s publikem, nekonal žádný přenos energie. I pro happy end v osobním životě jsem Scheuberovi držel palce, přesto jsem po dvou třetinách setu kapituloval a o to víc se začal těšit na koncert Project Pitchfork.

Nephilim: To už jsme ale nazpět v Täubchenthal, kde se na pódiu připravuje headliner pátečního večera, britští Skeletal Family. Zpěvačka Anne-Marie Hurst si loni z Lipska odvezla nehezký zážitek v podobě napadení psem a k tomu pěknou řádku stehů na pravé tváři. Přesto tehdy vystoupila alespoň se zkráceným setem a letos se na WGT vrátila v plné síle. Již tradiční úvod v podání stařičké "So Sure" dával tušit, že na plnokrevném nasazení kapely se pranic nezměnilo, i když se mi zdálo, že letos hlas Anne-Marie nezní s takovou intenzitou jako dřív. Únava prvního dne se ale začíná projevovat, proto počkám na mou oblíbenou "She Cries Alone" a zanechám slušný kotel pod pódiem svému osudu. Letošní program bude totiž ještě zatraceně náročný.