Demi Mortuus | 29.10.2016 12:16

Tak jsme se dočkali, i když to trvalo. The Cure byli v Praze a naše redakce samozřejmě byla při tom!

Asi málokterou kapelu na našich stránkách zmíníme tak často jako The Cure - legendu, která ovlivnila nepřeberné množství kapel. A je vcelku jedno, jestli dotyční muzikanti hrají gothic rock, post-punk nebo třeba elektroniku. Robert Smith a spol se nestali ikonou žánru, jako spíš synonymem určitého zvuku či nálady. A stejně pestré a rozdílné posluchačstvo také málem po roce vytáhlo z různých skrýší svoje za nemalý peníz zakoupené lupeny a vyrazilo do O2 Areny. A jaké to nakonec bylo? Inu léčivé. Jak taky jinak.

Rozebírat, že se Robert naštěstí časem nestal parodií sebe sama a prostě se jen změnil v něco trochu jiného, ale stejně roztomilého, je zbytečné. Na scéně se neúnavně proplétá jen Simon Gallup a i sebemenší rychlejší pohyb pana Smithe spustí frenetické nadšení davů. To však nikoho netrápí – naopak spíš vyvolává pobavený úsměv. Vzhledem k nevyzpytatelnosti setlistů koncertního turné The Cure všichni spíš žili v napjetí, co vlastně v Praze zazní.

Osobně mám hrozně rád album „Wish“ v tom není třeba se moc šťourat. Nemá to nějaký důvod, lásky na první poslech se zkrátka dějí. Takže start v podobě „Open“ byl milý, s následným příchodem „High“ jsem byl vržen na obláček z projekce a protože se celkově z téhle desky hrálo dost, nemohl jsem si moc stěžovat. Že časem došlo třeba na „From the Edge of the Deep Green See“ mi udělalo velkou radost, stejně jako přesmutná „Trust“, která sice jako z desky nevyzněla, ale i tak potěšila.

A dál? Tajně jsem si moc přál „A Night Like This“, která taky proběhla hned na začátku, a já si říkal, že dnes to asi fakt půjde! Nebudu jmenovat každý song. Snad jen, že by to nebylo komplet třeba bez „Pictures of You“, jejíž živě hraná sóla mám ještě raději než ta na desce a že to bylo krásný a že „Lovesong“ taky chybět nemohl. Starší kousky jako "Primary" nebo "One Hundred Years" se míchaly s mladšími „The End of the World“ či "Sleep When I´m Dead" a ten základní set mi vlastně utekl jako nic.

Podle očekávání se třikrát přidávalo, ale protože moji oblíbenci většinou proběhli v první polovině setu, začal jsem později během rozvernějších hitovek paradoxně trochu vadnout únavou. I tak se nějaké poklady našly. Velkou radost mi udělala moje slabost „Want“ a musím uznat, že píšťalou uvedená kultovka „Burn“ je živě vpravdě epická a silná. „A Forest“ se natáhl díky Robertově nezměrnému sólování, které bylo z publika poháněno pokřiky „Roberte jeeeď!“ a já začal trpět příšernou bolestí nohou. Ale vydržel jsem už proto, že „Boys Don´t Cry“.

I přes to, že „Hungry Ghost“ zazněl až o dva dny později v Německu, byl to hezký večírek a já se ploužil domů v příjemném rozpoložení s rumem v báglu, odehrát hitovky, které nezazněly. Neodcházel jsem uchvácený a rozesněný jako před osmi lety, ale tentokrát jsem byl mnohem blíž, takže to zase bylo intenzívnější a jaksi osobnější. Robert Šmíd prostě umí!

setlist:
Tape
Open
High
A Night Like This
Push
In Between Days
Primary
Pictures of You
The End of the World
Lovesong
Lullaby
The Walk
Sleep When I'm Dead
Just Like Heaven
Trust
From the Edge of the Deep Green Sea
One Hundred Years
End
***
Step Into the Light
Want
Burn
A Forest
***
Shake Dog Shake
Fascination Street
Never Enough
Wrong Number
***
The Lovecats
Hot Hot Hot!!!
Friday I'm in Love
Boys Don't Cry
Close to Me
Why Can't I Be You?