Již popáté se začátkem července otevřela brána do světa alternativních elektronických žánrů prostřednictvím festivalu Hradby Samoty. Tentokrát se festival vrátil do Rosic, kde se konal i třetí ročník. Znovu byly k dispozici dvě scény a to místní “divadlo” a přilehlý kryt. Jako občerstvovna opět dobře posloužil místní šenk.

Fotky a videa poskytl Favourite Slave – děkujeme!

Pátek

V divadle se jako první představuje polský projekt Abandoned Asylum, který na scéně pusobí od roku 2004. Minimalističtější dark ambient bez nějakých rytmických prvků byl podpořen projekcí na které se střídaly různé obrazy soch, starých ulic a domů. Uměřeně dlouhý set, který potěšil, ale zase nijak vyloženě nenadchnul. Příjemný start festivalu.

Po nezbytném občerstvení se jdu mrknout na český industriál Paprsky inženýra Garina. Po jednočleném projektu bylo na podiu opravdu plno. Basa, kytara a různé bicí či perkuse udělané buhví z čeho :) Celý ten industriální těžkotážní kolos se do lidí valí se sympatickým nadšením, ale mně holt tohle “oldschool bušení do želez” moc neříká a tak jsem se šel radši vybavovat na nádvoří. Sorry hoši. :) Podle reakcí v mém okolí se ale set velmi líbil.

Slovenský projekt Phragments vystoupil na festivale po dvou letech. Na pódiu byla vedle tvůrce muziky Mateje i další osoba, která se občas chopila kytary a pomocí smyčce doplňovala dark ambient roztodivnými zvuky. K vizuální podpoře svého setu nepoužili žádnou projekci, ale vystačili si se svíčkami na pódiu. Jejich ambient mě bavil ale ke konci mi to začalo trošičku splývat. Náštestí to hoši utli tak akorát včas, aby nezačal set nudit.

Jedním z headlineru festival, dá-li se to tak vůbec říci, byl mně téměř neznamý italský projekt Bad Sector, za kterým stojí Massiom Magrini. Doprovodnou projekci měl vskutku výborně udělanou. Byla plná rentgenových snímků, 3D projekcí ruzně zdeformovaných lidí, řezů člověkem apod. Do toho spustil svůj experimentální ambietní set, který byl plný neotřelých zvuků a zajímavých udělátek, kdy určité zvuky ovládal pouze pohybem. Sám Massiom působil velmi suveréně a charismaticky, takže vystoupení nenudilo ani na chvíli. Pro mě největší “objev” festivalu a velký důvod se pořádně seznámit s jeho tvorbou.

Asi “nejgotičtějším” vystupujícím na festivalu (a to jak vzhledem, tak hudbou) byla polská šestice Sui Generis Umbra. Ti nastoupili ve složení dvoje klávesy, zpěvačka, cellistka, tanečnice a perkuse. Začátek setu zněl spíše v rituálnějších a pomalších tempech, ale později jejich temné electro začalo přitvrzovat. Hlavní pozornost strhávaly tanečnice a zpěvačka, které předvedly dobrou show s vlajkami a loučemi. Závěr vystoupení byl pak daleko tanečnější, kdy základ skladeb tvořily celkem tvrdé beaty za které by nestyděla nejedna EBM kapela. Vsutku zvláštní, ale zároveň výborné vystoupení, které mi podiovou prezentací asi nejvíc připomínalo svoji jistou teatrálností a také “statickou” tanečnicí slovenské Hieros Gamos. Jedinými kazy tak byla nějaká fanatická fanynka, která jim neustále musela velmi nahlas vyznávat lásku a řvát názvy skladeb či textů a cellistka, která místy nebyla vůbec slyšet.

Pod podivným názvem 777 Babalon se ukrývá slovenská black/noise úderka. Vystoupení začíná pozvolna a ambientně s jedním členem kapely na pódiu. Postupem času přicházejí zbylí členové – tzn. bubeník, kytara a zpěv. Všichni odění v kápích. Celý set je ve znamení přechodu z ambientu a noisu k blacku, kdy černý kov vystrkoval růžky pozvolna, ale nakonec se probudila pořádná černokovová vichřice, kdy hlavně bubeník vedl svou smečku velmi suverením způsobem. Fajn metalová vložka. Co u mě sráží jinak dobrý koncert byly projekce, kdy kapela působí svojí vizáží okultním a temným dojmem, ale do projekcí si pustí nějaké nechutné gore válení se ve zvířecích orgánech apod. To bych čekal u nějaké grindu, ale sem mi to prostě nesedlo.

Jako afterparty za povedeným prvním dnem mohla posloužit návštěva bunkru, který okupoval Lazy Bastards Soundsystem. Už z dalky byla slyšet nekopromisní smršť beatů, která třásla dveřmi do sálu a spolehlivě seškrábavala omítku ze zdí. Party hard!

Sobota

Pod bizarním názvem Blahosklonnost a Shovivavost začala dvojice hudebníků sobotní program v divadle. Uprostřed pódia měli jakýsi totem z různého elektronického harabudí a v projekcích se to hemžilo bizarními výjevy z asijských filmů a do lídi hrnuli svůj noise. Nebylo to špatný, ale nějak mě to nevzalo, takže jsem zmizel do šenku. Snad někdy přístě.

Můj černý kůň festivalu byl projekt Lamia Vox Rusky Aliny. Je celkem osvěžující vidět v tomhle relativně mužském žánru zástupce něžného pohlaví. A o to víc, když může nabídnout i výbornou hudbu. Naservírovala pestrý a místy i dost rytmický ritual dark ambient, který občas doplnila svým zpěvem. To vše ozdobeno solidní projekcí plnou různých abstraktních obrazců, okultních symbolů a Boschových obrazů. Výborné.

V pauze před Svartsinn jsem si odskočil do krytu, kdy se už z dálky chodbou rozléhlá solidní hlukový bordel. To zde řádí noisoví Shibuya Motors. Smršť zvuků, hluků a šíleného řevu “zpěváka” mě jen utvrdila v názoru, že na tuhle hudbu nemám ještě potřebné buňky nebo drogy :D.

Po Lamii Vox nasledoval další dark ambient projekt na který jsem se velmi těšil, a to Svartsinn za kterým stojí Jan Roger Pettersen. Začátek jeho setu doprovázely mírné zvukové problémy, takže ho po pár minutách musel spustit znova. Hudebně jsem dostal to, co jsem očekával – minimalističtějsí dark ambient, kdy se většinu času pracuje s jedním zvukovým motivem, což dle následných diskuzí po koncertě ne každého bavilo. Celou projekci měl postavenou na záběrech italské horrorové trilogie Three Mothers,  která set pěkně doplňovala.

Dalším vystupující byl v Čechách dobře známý Ashley Dayour, šéf Whispers in the Shadow, který tu představoval svůj boční kozlí projekt The Devil & The Universe. Ten se loni představil v září v Praze. Tenkrát mě koncert nijak nedostal hlavně z důvodu stísněsnosti v malém klubu Final. Na větším pódiu tu byla šance na povedenější koncert. Ten opět začal v kozlích maskách a duo muzikantů hned do lidí spustil svůj “ghost wave” založený na výrazných klávesách a rituálně rytmických bicích. Ashley se vystřídal na base, perkusích nebo klávesách, zatímco jeho kolega se věnoval hlavně padům. Rozhodně šlo o nejvíc uvolněné a taneční vystoupení v divadle. Ke konci se spokojeně pohupoval do rytmu skoro celý sál. Už se těším na příští okultní seanci v jejich společnosti. Kiss the Goat!

S hlavní hvězdou festivalu, švédskou “industrial/ambient” klasikou In Slaughter Natives, jsem jsem měl tu čest na jednom z ročníku festivalu WGT, ale tam mě moc nebavili. Kvlli absolutně ztlumené hlasitosti jejich vystoupení tehdy chyběla ona zlověstnost, kterou člověk cítí z desek. Ale mé obavy se naštěstí rychle rozplynuly. Většinou to byl řádně temný, nekompromisní pochod, doprovázený typickým jedovatě temným Jouniho vokálem, vyšperkovaný temnými projekcemi. A já si většinu setu musel spokojeně podupávat do rytmu. Zahráli jak novou tvorbu, tak i starší. Hlavně peckama “Still Just Only Death” a “You Are The Dead” mi udělali radost. Publikum si dokonce vynutilo i přídavek, což na takových akcích nebývá zrovna běžné. Jouni už vypadal nalomeně na další přídavek, ale k tomu nakonec nedošlo. Tohle vystoupení se povedlo!

Přestávku před posledním projektem jsem strávil v bunkru opět s Lazy Bastards Soundsystem, který opět nekompromisně ničil místní omítku :) kvalitním “techno” náhulem.

Nevím jestli to dramaturg festivalu udělal naschvál, ale suverénně největší uchylárna byl poslední “jazz-noise” projekt My Live Evil. Už jen projekce, která sestávala z upravené vlajky třetí říše, kdy hákový kříž nahradil rotující mužský úd, dávalo tušit, že tady půjde do tuhého. Šílená změť různých zvuků a známých skladbeb a do toho zběsilá kakofonie dvojice saxofonů či jakýchsi divno-DIY nástrojů z okapů(?). K “dokonalosti” chyběla jen ta tyč pro tanečnici, která byla třetím členem souboru a která se nakonec musela spokojit se židlí. Svým zvrhlým způsobem to byla fascinující show. :)

Co říci na závěr. Zase to byl velký hudební zážitek s výbornou atmosférou a ve výjmečném prostředí. Většina vystupujících se nikde neukrývala :) a festival si také chtěli užít, takže nebyl problém s nimi prohodit pár slov či si udělat společnou fotku na památku. I pár drobných neduhů by se našlo. Ne všem sedlo točené pivo či z mě neznámých důvodu absence program zpestřujících M.A.C. OF MAD. Přesto, pokud to měl být opravdu poslední ročník, jak se spekuluje, tak se jednalo o odchod ve velkém stylu. Snad tomu tak ale nebude...

mohlo by vás také zajímat

Blíží se třinácté pokračování Hradeb samoty

Hradby Samoty se vrátí už potřinácté

Blíží se 12. ročník svébytného festivalu Hradby Samoty

100blumen se připomíná novým albem