Kult britského automobilového androida od konce sedmdesátých let obchází Evropou. Praze se nadále úspěšně vyhýbá, do Vídně se vrátil po dlouhých dvanácti letech. Na rozdíl od jeho učenců z NIN jej sice nehostí obří stadiony, přesto jeho koncertní návrat nabídl v mnohém silnější zážitek. Čtěte reportáž z vídeňského klubu WUK.
Od introvertních vystoupení nabíleného mladíka v kimonu uběhlo více než třicet let, farmaceutický průmysl za tu dobu ze superstar autismu jistě vytěžil slušný balík peněz a Gary na pódia druhé dekády nového tisíciletí vbíhá ve výborné kondici. Mechanické pohyby osmdesátkového synth-bota jsou tytam, střídá je prvotřídní rockový tělocvik. Od bouřlivého davu si sice stále drží opatrný odstup, do bublavého intra skladby "Resurrection" ale vklouzává s rozběhem a kytarou vztyčenou vysoko nad hlavou.
Svou největší životní posedlost, kultovního Les Paula se sunburstovým ožehem, ovšem moc dlouho nad hlavou netrápí. Po pár šoumenských hrábnutích do strun přenechává kytary svým o dvacet až třicet let mladším kolegům. Strategie omlazování starého parda skupinou jančících pokérovaných hezounů se Numanovi dokonale osvědčila. Ačkoliv úctyhodně udržovanému pětapadesátníkovi musí stárnoucí rockové zombies formátu Roberta Smithe koukat přes rameno po elixíru mládí, bez mládežníků po boku by jeho koncertní mašinérie zdaleka tak netáhla. Jen stěží je možné si představit, jak by dnes působilo původní osmdesátkové složení. Zejména proto, že část Garyho spoluhráčů z té éry už díky infarktům a rakovinám ani není naživu (bubeník Cedrick Sharpley nebo basák Mick Karn, RIP).
Gary Numan-Vienna-WUK Werkstätten-by LUBO666
K uspokojení evropského publika ale dávná éra kolem alba "The Pleasure Principle" ožila hned při třetím sci-fi fláku "Metal". Rok 1979 se se současnou Garyho produkcí setkal v kontrastu ještě několikrát. Androidí kult za moment střídala skladba "Films", jako přídavek nemohlo chybět proto-numanovské období Tubeway Army a legendární "Are Friends Electric?" Věhlas debutového alba ostatně připomněl už zahřívací DJ set Christiana Fuchse, který se zhostil nevděčné úlohy koncertního předskoku a mezi covery New Order nebo Warm Leatherette podsouval chladnému sálu jeden kousek z Numanova sólového startu.
Gary Numan - Are Friends Electric? - Live At WUK
Sám kadet britské letecké školy a syn řidiče letištní autobusové linky pochopitelně nemohl korzovat středoevropské dálnice a kluby bez dopravního hitu numero uno. "Cars" odstartovaly v půlce setu svými typicky hemživými synťáky, na které se v prvních vteřinách chytla překvapivě malá část publika. I když si skladbu proslavenou popkulturní masáží od počítačových her přes reklamu až po Simpsonovi nebo nedávné cestovní eskapády ansámblu Mighty Boosh můžete doma sjíždět neustále dokola, ve zbytku setu vyvstane její vesměs banální základ a hlavně setrvačnost, se kterou ji londýnský hitmaker už pětatřicet let tahá po pódiích.
Více než minutový fade-out a neustále opakovanou automobilovou mantru si tak její tvůrce poslední roky zkracuje činelovým zářezem a jinak tomu nebylo ani před vídeňským publikem. O to masivněji nastoupily do prostoru důmyslně konstruované synthy a industriální beaty z čerstvé desky "Splinter", jejíž dokonale gradující obsah smetl a udupal dávné časy novovlných hitů na zem.
Záplava novinek "We're the Unforgiven", "Splinter" , "Love Hurt Bleed", "Everything Comes Down to This" a "Here in the Black", k nimž si při nahrávání za kytaru zaběhl i Robin Finck, naživo jen podpořila nevyrovnaný souboj dlouholetých kolegů dvou electrorockových legend dneška, Numan vs. NIN. Tam kde selhává studiový návrat Reznorova ansámblu, album "Hesitation marks", svou plochostí a oposlouchaným minimalismem, tam jej dohání skvělé konstrukce a dynamika Numanovy novinky.
Když si odmyslíte rozdíl deset tisíc návštěvníků, které interprety na evropských koncertech dělí, londýnský novovlný android toho navzdory dlouholeté kariéře dokáže naživo nabídnout víc. A to v obyčejném ,středně velkém klubu se základní rockovou sestavou a bez hradby světelných efektů, kterými se odjakživa sám tak rád obklopuje.
GARY NUMAN - INTERVIEW - VIENNA/ AUSTRIA
Dobré zprávy závěrem - v rozhovoru před rakouským vystoupením Gary Numan ohlásil na letošek nahrávání nové desky a do dvou let má v plánu vrátit se do středu Evropy. Podaří se ho i s tryskáčem konečně stáhnout i do Prahy? Nechte se překvapit...
Setlist (setlist.fm)
Resurrection
I Am Dust
Metal
Everything Comes Down to This
Films
Here in the Black
The Fall
The Calling
Down in the Park
Lost
Cars
Pure
Splinter
When the Sky Bleeds, He Will Come
We're the Unforgiven
Love Hurt Bleed
A Prayer for the Unborn
Encore:
I Die: You Die
Are 'Friends' Electric?
My Last Day
Komentáře
skvěle napsaný!!!!! kult britského automobilového androida je PŘESNÝ!!! fakt sem si pošmáknul... :))
Numan je super,ale co je tohle za recenzi?Pane,mlít páté přes deváté a využívat koncertu Garyho Numana k rýpání do Trenta Reznora je trapárna.Soustřeďte se na interpreta,jehož show popisujete a neplakejte kvůli desce,která Vás zklamala.Už jsme dospělí,ne??
právě že jsme dospělí, tak mužeme mít názor... a Paesant to vidí takhle... kde je problem? Proč by nemohl zaplakat nad špatnou deskou?? Kdyby jsme byli profíci a tohle nejakej obrweb, tak rozumim, ale me nas tal malo a pisem to jeden druhymu, ze jedine co by se tu melo objevit, je chvala, protoze místo sezeni v hospode, cteni knizky, píchaní holky, sedis doma a pises report pro lidi, ktery tam nebyli a pochopitelne to pises svyma ocima. Napis to jinak a Reznora pochval... muze to byt zajimavej battle...
Byl to vrchol blaha. Neznam nikoho,kdo starne s takhle zvysujicim se tahem na branu. Pokud bych to mel shrnout dvema slovy tak : opravdovost a pokora. Pojedu na nej zase.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.