| 17.02.2014 08:18

vanian_s2 A je tu pokračování našeho seriálu o jednom z nejdůležitějších hudebních pilířů gotické scény. Pokračujeme překladem dalšího dobře zpracovaného článku amerického DJe a redaktora Oliver Shepparda. Thank you, Oliver!

Jak už jsme psali v minulém díle (tady), nejpřesnější definicí deathrocku by bylo: „Specifický hudební styl, který se hrál v jižní Kalifornii na začátku 80. let“. Nicméně v širším slova smyslu se pojem „deathrock“ stal obecným názvem žánru – stejně, jako se to přihodilo nálepkám „punk“ nebo „hardcore“ (a ostatně i „jazzu“ nebo „blues“). Toto rozšířené pojetí s sebou nesly i kapely z východního pobřeží jako The Cramps (New York), The Misfits (New Jersey), Beast (bývalí The Cramps), Mourning Noise (opět New Jersey) a Madhouse zpěvačky Monicy Richards (Washington, DC).

Souběžně s tím, co probíhalo na deathrockovém západním pobřeží, totiž kvasilo něco velmi podobného i na punkové scéně kolem New Yorku – objevovaly se tu kapely, které mísily punk s B-čkovými horory. Téměř bez pomoci s tím tady začali The Cramps. Ponořeni do filmů s monstry, do brakových plátků, undergroundových pinup a bondage magazínů z 50. let, do vypraženého jižanského rockabilly a obskurního garážového rocku let šedesátých, dolovali The Cramps inspiraci z nejošuntělejších zákoutí ducha americké kultury. Výsledkem bylo přes třicet let pozoruhodného rock and rollu.

Je skoro neuvěřitelné, že tahle kapela neodehrála jediný koncert s další slavnou punkovou smečkou východního pobřeží, se kterou měla společnou zálibu v hororech a rockabilly – s The Misfits. A i když se Misfits podařilo vychrlit svou první desku dávno před The Cramps (byla to „Cough Cool“ z roku 1977), stejně to byli The Cramps, kteří nakonec byli vnímání jako synonymum pojmu „psychobilly“ (podle některých zdrojů jej dokonce i vymysleli, ale podle jiných jsou výlučnými autory tohoto termínu britští The Meteors – pozn. Ezechiel).

Právě The Cramps se po boku Ramones a Television stali průkopníky první vlny amerického punku a jen těžko bychom mohli nadhodnotit jejich vliv na americký punkový underground nebo na alternativní rock obecně. Dokonce i pánové z vlivného vydavatelství Dischord Records přiznali, že nebýt The Cramps, nejspíš by neexistovaly ani tak zásadní kapely jako Minor Threat nebo Fugazi a dost možná ani samotný label.

Společně zanechali The Cramps a The Misfits nesmazatelnou stopu ve většině temných alternativních podob rocku. Hudební kultura je dnes natolik ponořena v jejich vlivu, že je těžké rozpomenout se na doby, kdy zpívání o upírech, mutantech a dívkách, které vypadaly jako Vampira, nebylo běžné. Samotný žánr „horor punk“ ale bohužel už před dlouhou dobou zdegeneroval ve smutnou parodii sama sebe. Tento nešťastný fenomén – spolu s pochybnými šňůrami „znovuobnovených“ Misfits – pohřbil nárok na opravdové uznání, které by si odkaz obou těchto kapel právem zasloužil.

Koncertování a nakonec i protínání hororpunkových kapel východního pobřeží s deathrockovými spolky z pobřeží západního, pomohlo zasít kulturní semínko po celé americké hroudě, ze kterého mohla vyrůstat temnější alternativní hudba obecně.

Ačkoliv The Misfits vyrazili na krátké turné po Británii s The Damned už roku roku 1979, ani výlet Christian Death o čtyři roky později deathrock v zámoří příliš nerozšířil. Zřejmě proto, že se tou dobou punk stáčel k temnějším odstínům černi i na této straně Atlantiku – a v rámci vlastní kultury se (logicky) vyvíjel po svém. Tento vývoj předznamenával jak introspektivní postpunk Joy Division nebo Bauhaus, tak takzvaný „positive punk“ kapel Sex Gang Children a Blood On Roses.

Pokud bychom byli ortodoxní a drželi se zmiňované definice, že deathrock byl čistě specifickým hnutím na punkové scéně jižní Kalifornie, museli bychom konstatovat, že se tento styl kolem roku 1986 nadobro vytrácí z hudební scény. Nicméně coby označení širšího hudebního žánru deathrock přetrval až do dnešních dnů, zmítaný v průběhu let přílivem a odlivem zájmu a s tím související proměnlivou aktivitou.

První znovuoživující vzedmutí deathrocku nastalo roku 1998 a vyšumělo do ztracena kolem roku 2004. Druhá (a do dnešních dnů přetrvávající) vlna obrody přišla před pár lety. Deathrockové kapely samozřejmě existovaly i v mezidobích „sucha“ a pevně spjaté spolu procházely dobrým i zlým. K tomu, abychom vysvětlili, proč a jak k tomuto vývoji došlo, ale potřebujeme širší povědomí o scéně té doby. Proto se teď podíváme na události, ke kterým došlo na východní straně Atlantiku v dobách deathrockového rozkvětu. Jedna z větví rodokmenu britského punku se totiž přeměnila v jakousi paralelu amerického deathrocku. A právě na tu si posvítíme teď a v dalších dílech. A časem se dostaneme i k vývoji deathrocku v jeho znovuobnovených formách od roku 1990 do současnosti.

Britský punk potemněl

Jakákoliv diskuse o deathrocku musí nutně začít revolučními lety punku 1976 a 1977 (pomiňme na chvilku před-punkové vlivy na tento žánr, ke kterým se dostaneme později). Na západní straně „velké louže“ se mocně tyčil vliv The Cramps („Říkal jsem si, že když budeme mít štěstí,“ rozjímal tehdy Rozz Williams z Christian Death, „mohli by si lidi myslet, že jsme něco jako The Cramps nebo Alice Cooper. Ti mne tehdy bavili.“). Na britské straně oceánu byla nejzásadnějším uskupením čtveřice, která vydala vůbec první punkový singl a vůbec první punkovou desku a vyrazila s nimi dobýt Ameriku: The Damned.

The Damned našli roku 1976 obzvláště podmanivého, ač netradičně tajemného frontmana v Dave Vanianovi. David Letts si své příjmení „Vanian“ zvolil podle zkráceniny slova „Tranyslvanian“ a pozice předáka kapely využíval k předvádění své záliby v oblékání podle postav z filmových verzí Draculy produkce Hammer Films.

Brian James, zakládající člen a původní kytarista Damned, vysvětluje: „Ještě předtím, než se tomu začalo říkat ‚gotický vzhled‘, se na našich koncertech objevovali lidi, kteří se oblíkali jako Dave – což bylo super, protože nás to odlišovalo od takové té tehdejší punkrockové klasiky. Ostatní kapely měly spínací špendlíky, plivání kolem sebe a bondage kalhoty, ale pak jste šli na Damned a o pódium byla opřená půlka místního hřbitova.“ Jinými slovy, pokud jste roku 1976 chtěli vidět punkrockovou kapelu s nemrtvým zpěvákem, The Damned tu byli přímo pro vás.

Díky svému brzkému a nepřetržitému koncertování – včetně vystupování s tak rozdílnými skupinami jako Minor Threat nebo Motörhead – byl vliv The Damned rychle cítit široko daleko.

Losangeleská punková průkopnice Alice Bag píše ve své autobiografii „Violence Girl“ o koncertu The Damned v L.A. roku 1977 (tedy měsíce před tím, než Sex Pistols vůbec vkročili do Kalifornie). „Zpěvák The Damned, Dave Vanian, byl temný, pohledný upír, který hypnotizoval publikum. Jen občas se jeho kouzlo prolomilo a my byli vtaženi do šíleného světa basáka Captaina Sensibla, jehož divočení vypadalo vedle zadumaného a zachmuřeného Vaniana tak trochu nepatřičně. Přesto se kapele nějak dařilo vyvážit obě tyto obrovské osobnosti. Na konci večera skončil Captain Sensible úplně nahý, publikum házelo drobné na pódium a příchod období losangeleského punku byl na nejlepší cestě.“

The Damned v Brightonu (1977)

A taky ano. Nakonec i Alicina spoluhráčka a kamarádka Patricia Morrison odešla hrát k The Damned na basu a – ač je to k neuvěření – vdala se za Dave Vaniana. To se ale stalo až po vleklé a mediálně propírané šichtě u gothicrockových velikánů The Sisters of Mercy. Stejně tak Brian James nakonec opustil The Damned, aby se spojil se Stivem Batorsem z Dead Boys a Davem Tregunnou ze Sham 69 a založili spolu gothicrockového tahouna Lords of the New Church. Tyto a podobné vztahy jen zdůrazňují, jak málo od sebe byly zdánlivě nesourodé scény amerického punku a britského gotického postpunku vzdáleny.

Roku 1979 se na britské punkové scéně chystaly radikální změny, které v podstatě odrážely vývoj v rodící se deathrockové scéně Kalifornie. Velká část britských punkerů se unavila tříakordovým kraválem a pokračovala dál o něco chmurnějšími uličkami. Druhá a dosud nedoceněná deska Siouxsie and the Banshees z roku 1979 „Join Hands“, poprvé představila skladby jako „Premature Burial“ s plnou náručí flangerovaných kytar Johna Mckaye. A právě tenhle zvuk se stal středobodem soundu temně punkových a gotických kapel na obou stranách Atlantiku. Roku 1979 vydali UK Decay svůj první singl (splitko s formací Pneumania), který si jako první vysloužil termín „gothic punk“. A ani nástup Bauhaus nebyl téhož roku o nic menší – vydání singlu „Bela Lugosi’s Dead“ u vydavatelství Small Wonder byl rozhodujícím momentem v historii, jehož hudební a kulturní ozvěny můžeme slyšet až do dnešních dnů.

Bauhaus – Bela Lugosi's Dead (Original)

V témže roce vydali i Killing Joke své první EP „Turn to Red“, předznamenávající jejich dlouhou a vlivnou kariéru, přetrvávající do současnosti. Joy Division odhalili „Unknown Pleasures“ a připravovali se k práci na svém druhém a posledním albu „Closer“, které producent Martin Hannett popsal jako „taneční hudba s gotickými podtóny“. A nezaháleli ani The Damned, kteří uveřejnili roku 1979 video ke skladbě „Plan 9 Channel 7“, složené jako poctu Vampiře (vůbec první televizní hororové moderátorky – pozn. Ez). To bylo krátce předtím, než se kapela vydala na krátké britské turné s hororpunkovými průkopníky The Misfits (kteří byli v Anglii, což je celkem zajímavé, vzápětí uvrženi do vězení, což podnítilo jejich zpěváka Glenna Danziga k napsaní skladby “London Dungeon”).

Stručně řečeno, britský punk se vyvíjel rychlostí světla. O tomto rašícím, gotičtějším směru punkové hudby napsal novinář Dave Thompson toto: “Dave Vanian dodal vzhled, Banshees poskytli pocit hrozby a Joy Division úzkost. Teď Bauhas přidávají intelektuální prvek a zárodek, ze kterého by se mohla vylíhnout nová kultura.“

Britští punkeři, které tato temná strana nevábila, se většinou pevně drželi političtějšího pouličního typu punku a dívali se na své postpunkové bratrance podezřívavě. V knize „England Dreaming“ to spisovatel Jon Savage popisuje jako rozchod „sociálních realistů“ (kapely jako Stiff Little Fingers) a „uměleckého davu“ (kapely jako Magazine nebo Bauhaus). V Americe se roku 1979 došlo k celkem podobnému rozdělení punkových puristů, kteří přešli do rodící se hardcore scény, a skupin jako Blondie a Talking Heads, které se vydaly do komerčnějšího království new wave.

Fanouškům politických kapel jako Dead Kennedys nebo Discharge připadaly skupiny, které se brodily oblastmi hororů nebo oddávaly okultnímu hloubání, absurdní a podobné blouznivým snílkům utíkajícím do fantazijních světů, aby unikli ošklivé politické realitě. Koneckonců, nadcházela éra Reagana a Thatcherové. Jak Andy Martin ze s komunismem sympatizujících Apostels napsal o darkpunkových kapelách typu Blood and Roses: „Tyto svérázné postavy se vlastně odvážily mít mejdany a bavit se navzdory – nebo možná natruc – Británii pod vládou Thatcherové. Takovou nehoráznou dekadenci jsem jim nedokázal odpustit!“