V pátek 8. listopadu se do Prahy opět vrátili miláčkové Hurts, tentokrát na velké halové vystoupení. Jaké to bylo, pro vás zmapoval Kootcha.








 

Celý svět se řítí do sraček, věřit se už dá stěží i vlastnímu telefonu, všechno kolem nás je hrubé, zlé,  násilné, máloco potkáte přes den vás potěší, nebo jinak uklidní či pohladí. Tak v takhle blbé náladě jsem vyrazil na koncert, asi poprvé úplně sám – hodně divné, ale budu si muset zvyknout….

Aréna byla krásně naplněná a mně se lepšila nálada při pohledu na vzorně vyparáděné fanynky, jejichž řeč těla jasně naznačovala, že jejich vulvy praskají napnelismem při pomyšlení, co teď uvidí…. Asi by se hodilo napsat něco o předskokanech. Česká kapela Luno mě bavila asi jako hudba ve výtahu – nesere vás to, ale v podstatě to neposloucháte. Zpěvačka něco zpívala a ostatní hráli….nevím, dál….

Přesně v devět hodin zhasly house-lights a na černé plachtě zazářil nápis Hurts, po stranách nastupuje koncertní kapela, bubeník, klávesista, houslistka a kytarista. Pokud někoho z vás uhranula letošní deska "Exile" jako mě, okamžitě poznal začínající „Mercy“ a do toho frenetického řevu vchází oba páni z Manchesteru, přichází Adam Anderson a v černé kapuci Theo Hutchcraft, přichází Hurts.

Již při prvním songu mě rozesmály holky za mnou, protože jedna hned vřískala: "Nikolóó, já mám husinu až na piči!!" Zároveň mě velmi potěšili lidi, kteří hned od začátku dost intenzivně zpívali s kapelou a dokonce znali texty, nebylo to tupé la lala la..  Před druhou peckou jsem si pochopitelně musel šťournout, že to podium je takové nějaké malé – nedomrlé – na hovno. No že jsem radši nemlčel, ihned střihli „Miracle“ a při prvním vokálu padá plachta s nápisem a konečně se otevírá celá show. Nic přeplácaného, přesně se hodící k image bandu.

Podium je řešené dost industriálně, oba dva hlavní světelné trussy připomínali bočnice železničního mostu a podlaha byla zespoda průhledná a nezvykle vysoko (ty malé holčiny v kotli by viděly prd, kdyby to mělo klasickou výšku). Bavilo mě, že většina světel, byla umístěna za a pod pódiem, což značně zvedá doslova mystický zážitek z koncertu a výborně dokresluje mrazivou náladu některých songů. Oba pánové stojí uprostřed a Adam často usedá od kytary ke klavírnímu křídlu. Zvuk obstaral K1 od L´Acoustic, což je pro synth kapelu, opravdu nejlepší řešení. Oni Depešáci moc dobře vědí, proč nehrají přes nic jiného. Nejdříve mě pobavily použité větráky pod a na stranách podia, ale pak jsem bryskně pochopil, že je mají pouze na ochlazování, protože jejich pevně nagelované hlavy, prostě neumožňují nechat vítr rockově cuchat vlasy, jako Slashovi z Guns N´ Roses.

Po dvou nových přichází dvě starší z první desky "Happiness", a to hned „Silver Lining“ a „Wonderful Life“. Šestice muzikantů předváděla kultivovaný a bezchybný výkon, kromě Adama všichni zpívali Theovi backvocaly a to bylo obrovsky znát! Je zajímavé, jak silně synthpopově zní jejich desky, ale koncertní projev je mnohem víc rockový (tím samozřejmě nemyslím, že to hraje jak Iron Maiden) Trochu mě napadá paralela k Mesh, jejich desky jsou taky mnohem víc synth než koncert. Holt jsou to Angláni, Němci to mají jinak.

"Prague is wild, wild, wild, next is 'Somebody to Die For,'"  hlásil Theo a bylo vidět, že si koncert velmi užívá. V podstatě jako jediný měl takovou tu dětskou opravdovou radost, že se jim daří a nám se to líbí. "Oéoéóó oeoeo óóó", jasné, to je „Blind“ při které bylo asi největší divácké zpívando a mávando, jedna z nejsilnějších pecek koncertu, protože divácký support byl nepřeslechnutelný!! Tak dlouho jsem poctivě čekal a konečně to přišlo „Evelyn“ je podle mě největší hit, jaký složili. „Sou stéééj vit mýý Evelýýýn, dont lýýf mý vit th meedisiín“ mi hodně dlouho nezmizí z hlavy a podle délky a intenzity potlesku rozhodně nejsem sám.  

Další kraťoučká „Cupid“ je totální Depešárna, nejenom vokál, ale hlavně kytara jakoby vypadla Martinu Goremu z ruky. Teď bylo potřeba trochu zpomalit a není lepší možnost než „Unspoken“, první sada růží letěla mezi rozdychtěné fanynky a v sále znatelně zvlhlo. To už nás měli dost na lopatě, takže kuli železo, dokud teklo, a přišla „The Crow“. Fakt mocný zážitek, synťáky dohromady s živými houslemi a Theův themnohlas – fantastické!  Hutchcraft nemá nijak obrovský rozsah, ale jeho hluboké vokály byly neskutečně čisté a silné. Nikdy u něho nemám pocit, že je to jen-tak-tak, každý kdo někdy zpíval, ví, jak těžké je dát nízké tóny bez chyb. Tihle Britové to nejenom umí, dokonce se nebojím napsat, že to umí skoro nejlépe na světě.

Pro mě největší překvapení bylo, když Adam vzal španělku a jenom akusticky, bez kapely, s obrovskou podporou publika, zahráli „Blood Tears and Gold“, samo že druhá sada bílých růží letěla do holek a v sále bylo zase víc nedýchatelno. Myslím, že právě tady byli oba kluci nejvíce dojatí, bylo vidět, že emoce jsou opravdové a díky i slzy v Theově tváři nejsou nucené. Baví mě, když má kapela zajímavý a rozpoznatelný face, něco, co funguje jako u Depeche Mode, maximálně propracovaná image, která přesně koresponduje s muzikou, kterou hrají, pódiová prezentace, klipy, merchandise atd…  a to u Hurts funguje stoprocentně a vzhledem k tomu, že od doby svého vzniku (2009) složili dvě značně nadprůměrné desky, už se vůbec nedivím, že si je Bono vybral na celosvětovou tour jako support U2, takovou pozici si totiž nekoupíte, na to musíte být holt kurva dobří!!!

Po téhle romanticko-melancholické bombě je potřeba přidat a Hurts vytahují úvodní song nové desky Exile při které byla největší hvězda Andersonova svítící kytara a nezvykle mohutné bubenické sólo. Pokračují „Sandman“ a celá show se chýlí k závěru a je jasné, že teď, se budeme těšit hlavně ze starší Happiness. Nasazují „Sunday“ a je znát, že starší texty jsou všem daleko více pod kůží. To, co se teď stane, musíte zažít, to se nedá zprostředkovat slovy, rozeznívá se „Stay“ – "Cause All My Life I Felt This Way, But I Could Never Find The Words To Say… STAY STAY STAY WITH ME…"  Tenhle krásný spektakulární song je zřejmě nejvýraznějším, jakým se band prezentuje. I nadšené výrazy holčin kolem mi napovídal, co si pouští z YouTube při večerním pettingu s patnáctiletým sousedem. Vzhledem k téměř fotbalovému řevu (primárně díky děvčatům) se muselo pokračovat v nastoupeném směru a přichází „Illuminated“. Rozsviťte mobily nebo zažehněte zapalovače, zavelel Theo a Incheba se změnila na silvestrovskou světelnou veselici, fakt nezapomenutelný euforický moment.

"This is Last Song for Tonight, thank you Very Much, YOU ARE REALY FANTASTIC, We Are HURTS," a spustili „The Road“. Obrovská světelná strobo show na závěr a byli fuč….. jasně, že pódium zůstalo ve tmě, jasně, že zbytek kapely zůstal na pódiu, protože bez „Better Than Love“ se do šatny nechodí.

mohlo by vás také zajímat

Hurts vydají novou desku

Hurts na novém singlu rekapitulují krizi dvojice

Report z pražského koncertu Hurts

Hurts jsou v novém klipu decentně intimní