Report ze Spiritual Front a Ran těla

ilustrSpiritualV pátek 6. září jsme mohli vůbec poprvé přivítat v Praze italské mafia-folkaře Spiritual Front za doprovodu domácí klubové posily Rány těla. Jak se koncert vydařil se dozvíte z reportu Demi Mortuuse.

 

 

 




Koncert Spiritual Front jsem bral zpočátku jen jako takovou zajímavost a zpestření koncertního dění. Niterní chladné počátky kapely, které postupem času přešly k jižanské vášnivosti a živelnosti, mi některými momenty dokázaly zalézt pod kůži, a tak nebyl žádný důvod neomrknout, jak to těmhle nemravům jde od ruky, na vlastní oči.

Seznámení nakonec bylo osobnější, než bylo v plánu. Zatím co se v klubu dořešovaly technické lapálie, usadili jsme se v hospůdce, kam měli brzy dorazit umělci na večeři. Oč půvabnější byl interiér podniku, o to zběsilejší byla obsluha. Vrchol všeho nastal, když se rozjívená servírka dozvěděla, že se jedná o hudebníky hrající „nějaký ten folk“. Neváhala se neprodleně vyznat láskou k tomuto hudebnímu stylu, konkrétně ke Kelly Family. No. Italové však byli dobře naladěni, basák Federico se nebál ochutnat místní předkrmovou specialitu – chléb se sádlem – a bubeník Andrea si zase od šílené servírky česky vyžádal „pusinku malou“, což jí také muselo být přeloženo. To už jsme ale nechali milé špagetáře navečeřet a vyrazili na Rány těla.

003



Chvíli po návratu do Chapeau se na scénu vtěsnali pánové, kteří měli tento večer rozjet, a počali do poměrně zaplněného klubíku sázet svůj svérázný rokenrol. Protože část publika dorazila přímo kvůli nim, neměli potíže s rozehříváním sebe ani přihlížejících. Jindřich alias Hank Manchini (tohle jméno bylo pro italský večer jistě trefnější) si podupkával svými stylovými kopýtky do rytmu a po několika marných pokusech přemluvit ke spolupráci kytaru se chopil pouze mikrofonu.

První polovina vystoupení mi přišla lehce rozpačitá a nepřesvědčivá. Ne snad, že bych se nudil, jen mi chyběl pocit jisté vyhranosti a suverenity. Tak trochu to odnesla i hitovka „Baby Blues“, která z „pohledu“ mého ucha nebyla tak působivá, jako na desce. Pak se však „něco“ stalo a minimálně poslední tři kusy si opravdu sedly. Vše, co mi chybělo na začátku, tam najednou bylo a muzikanti i fandové si s chutí užili rokenrolové peklo. Dobrý dojem nepokazil ani přídavek, kdy se bílá kytára principála souboru sic rozhodla spolupracovat, ale poskytla tím spíš medvědí službu a snažila se přeřvat, co se dalo. I tak mne Rány těla bavily a z pohledu na lid bylo zřejmé, že jsem nebyl sám. Kapela by zkrátka konečně měla živými koncerty velmi dobře obroušený materiál zachytit ve studiu.

Bez velkých průtahů se do díla pustily také hlavní hvězdy večera. Makaróni si přinesli dobrou náladu z večeře i do Chapeau Rouge a okamžitě jim většina publika zobala z ruky. Trojice pokérovaných štramáků odpálila set od podlahy a už jen zvukově se v Chapeau Rouge značně „rozsvítilo“. Do Simoneho se okamžitě zamilovala většina ženštin, Federico sádlo viditelně přežil a stejně tak Andrea „pusinku malou“ od psychopatické servírky. Ve třech pumpovali do lidí vlny pozitivní energie. Došlo samozřejmě na rozverné hitovky jako „Darkroom Friendship“ či „Hey Boy“, doprovázené šibalskými úsměvy rozjetého Hellvise, já se však dočkal svojí chvilky až s poklidněji plynoucí, leč o to intenzivněji působivou „Jesus Died in Las Vegas“, kterou místy šéf kapely dle očekávání pohotově poupravil na „džízs dájd in ček repablik“.



Spiritual Front – Slave (živě v Chapeau) 

Většina repertoáru však patřila přeci jen živějším kouskům, což bylo kvitováno s povděkem a „šapó“ se svorně vlnilo na pecky jako „Cold Love in Cold Coffin“ nebo „I Walk the (Dead) Line“. Zazněla také zánovní klipovka „Song for the Old Man“ a já se k nemalé radosti dočkal i další oblíbené jemnosti „No Kisses on the Mouth“, při níž se jeden pár rouhavě postil do líbání. Na pusu. Fuj! K celkovému zážitku přispěla bez debat i specifická atmosféra klubu a když dozněl vážnější „Soulgambler“ i rozjuchaný a řízný dupák „Bastard Angel“, bylo na většině okolostojících znát nadšení.

Sám za sebe mohu říct, že i když mne nezasahuje všechna studiová tvorba Spiritual Front, tak jejich nasazení, profesionalita, muzikantství i silné charisma to vše hravě vynahradilo a zařidili mi příjemný večer. Při odchodu se začínala tvořit fronta na Simoneho, tak čert ví, jak to nakonec ustál, kluk jeden italská. Snad došlo i na ono slovutné „baci baci“.

018



Fotoreport najdete v naší galerii. 

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Koncert dobrej, fotka strasna :-| :-)

Přidat komentář