Report z Amphi 2013 – neděle

amphi13_n_sDnes se podruhé a naposledy v reportáži vrátíme spolu s Kootchou na festival Amphi, abychom se podívali na koncerty Santa Hates You, Die Form, Chrome, Tyske Ludder, Icon of Coil, Elena Alice Fossi sólo, Oomph! nebo gotických veleknězů Fields of Nephilim. Jaké to bylo? Čtěte tady.





 

Než se pustíme do pokračování, mám tu jednu opravu. Nevím proč si celou dobu si myslím, že Alec Empire je Amík. Není. Děkuji Martinu Vé., který mě upozornil, že jsou to Němci, sorry… A hurá na neděli.

No, takže já už ten Fernet pít nebudu, docela mě po tom pálí prdel. To není po tom chlastu, ty vole, Tě někdo ve spánku ošklivě „abgešpricnul“. Přestaň okamžitě zpívat dýdžeje Boba, nebo se fakt obrátím naruby! Nevíte někdo, kde mam trenýrky? Jééé, já už potřebuju kakat... Hele slyšeli jste, jak v noci vedle v karavanu šukali? Dyť se rvali jak psi, Ty debile, to nebylo šukání, my je poslouchali celou dobu, než jsme usnuli. Aha…  Čím ses umyl, že nesmrdíš? Vlhčenými ubrousky, kartáčkem na zuby a převlíknul jsem se… Fakt jo? Ubrousky ani kartáček nemám a triko mám jediný to, co mám na sobě. Já už dneska nehulim a nepiju, protože večer řídím. Cožee? No tak to bych radši nejedl… Prostě nedělní festivalové ráno, jak má být...

"Ty jsi toho currywursta snad vdechl?" No, já pospíchám, v poledne začínají ve staatenhausu moji momentálně nejoblíbenější theplárníci, němečtí Chrom. Nejenom, že jsme byli odpočinutí a v hale krásně chladno, nejenom proto, že na prvním koncertu není tak narváno, ale hlavně proto, že kapela opravdu skvělá a já si z nich regulérně sedl na zadek. Kluci hrají od roku 2007, letos vydali své druhé album a tím se Chrom (CHRis und tOM) pro mě jednoznačně dostali do top three melodických elektronik. Taky proto po nich hned sáhl věhlasný label  „Out Of Line Music“.  Koncert se nesl v duchu a tónech loňské desky „Synthetic Movement“, jedna lepší pecka než druhá : „Surrender“, „Losing Myself“ obrovské hitovky „Loneliness“ a „In To My World“ kterou si vybrali producenti na Amphi soundtrack 2013. 

Nejdříve jsem si myslel, že je v hale tolik lidí, protože mainstage ještě nehraje a je tam vedro.  To jsem se zmýlil, když zaznělo skoro ze všech hrdel: „My loneliness is killing me, I´m waiting for you can´t you see, I see your face in front of me, I´m falling down right on my knees“ pochopil sem, že to tak cítí všichni – nejenom já! Byl to jeden z mála koncertů, kdy nás nechtěli muzikanti zabít intenzitou a naopak se snažili o maximální pohodu. Žádná velká gesta, žádné opruzné „I can´t hear you, looudeeer!“. Dvěma peckami se vrátili k první desce, po „New Impression“ přichází megahit „Slave“ a je čas se loučit. Pevně doufám a věřím, že v příštích letech je uvidíme v prime time na mainstage! Dokonce ještě musím dodat, že byli znatelně lepší, než De/Vision a to už je co říct!

 


Chrom – Loneliness (živě na Amphi) 
video by blackblutengel 


Jdeme na Ben Ivory? Co je Ivory??  No nevím, asi nějaká elektrárna. Ivory a elektrárna?? Není to Ivory country?? Ty jseš country, Ben Ivory je Bartošová…  Fakt jo? Tvoje bába je Bartošová… Tak to na Ivory serem, no tak to jo. Nebo něco takového tam po brku proběhlo. Ještě, že nám ti Němci nerozumí.

"Počkej, počkej, neříkal jsi ráno, že už nebudeš pít, když večer řídíš?" "Drž hubu, to vyprchá, jdeme na Tyske Ludder!" Skvělé jméno bandu! V dánštině a norštině to znamená „Německá kurva“ a označovaly se tím civilistky, co šukaly z náckama ve WW2. Tihle Němci byli o moc ostřejší, než jsem čekal. Nejdříve mě to bavilo – obrovská energie a nasazení celé kapely, vokalisti nenechávali nikoho na pochybách, že dřou krev a žerou šrouby.

Muzika opravdu na úrovni, velmi slušný nářez protknutý zajímavými melodiemi, ale stejně, jako se mi u Funker Vogt slije po pěti písních muzika, tak se u Tyske Ludder ze zpěvu se stanou závody v deklamování textu. Ani jeden z frontmanů nezpívá, všichni jsou jen nasraní a řvou, co to jde. To se prostě moc dlouho vydržet nedá. Kdyby zahráli pět pecek, tak super, ale takhle jsem na konci už byl trochu znuděn. Rozhodně mě nadchli svými lasery, jsou jedinou kapelou víkendu, která si dovnitř staatenhausu, přivezla část svých světel. Já jdu na bramborák, mě už to řvaní nebaví.


Tyske Ludder živě na Amphi
Video by Mynameispoison666 

Okoukli jsme merchandise a ku štěstí mojí šrajtofle, se mi nic nelíbilo, jediné triko, které s Homohnědkou Homeboyem (ex DJ z Radia 1-EBM its not dead) sháníme už rok- a to Nachtmahr Panzer Division England nebo Germany. Neměli!  Kurvy!!!

Jdeme omrknout ty milence. Peter Spilles a jeho – pouze hezká – italská přítulkyně Jinxy, vytáhli jeden noťásek s ukouslým jablkem a vsadím se, že pustili empétrojku. Santa Hates You pro mě byli druhé zklamání víkendu. Když už někdo hraje jenom z noťase, tak alespoň ve stopách, aby zvukař mohl podle potřeby něco zesílit nebo zeslabit. Když mu tam SHY poslali hotovou pecku v jedné stopě, nejde dělat nic. Zvukově to byl snad nejhorší set z celého festu. Jinxy celý koncert sleduje Petera, co dělá. On se jde chvíli schovat za comp, aby ona vepředu vynikla, ona jde za ním. On jí dostrká doprostřed a hned ustoupí na stranu – než se otočí, ona už zase cupitá za ním… příšernýýý!

Netvrdím, že mám pravdu, ale jsem přesvědčený, že to Spilles dělá jenom kvůli prcání. Nevěřím tomu, že ho to baví. Vcelku je to přiblblá tucka s holkou, co netuší, jak se na podiu pohnout. Odehráli 11 songů, alespoň trochu mě bavily „In The Laboratory“, „Raise The Devil“ (Jinxy dal text k téhle písni určitě vééélikou práci), „Rocket Heart“ a „Hexenpolizei“. Srovnání s Project Pitchfork nebo Imatem je na místě, protože hudbu dělá i v PP nejvíc on. Prostě mi to připadá, jako kdyby Michal Pavlíček hostoval u Maxim Turbulenc – i když je nejlepší, u Maxíků je to k ničemu. Jako když vlastníš Ferrari a jezdíš s ním třicítkou jenom k benzíně a zpátky do garáže. Peter Spilles je podle mě největší elektrostar v celém Německu a Santa Hates You je pouze úlitba jeho holce, která prostě naživo nefunguje.
santahatesyou

Uvnitř se pomalu přestávalo dát dýchat, takže šup na mainstage, kde rozjížděl netvor z Combichrist svůj klidnější projekt Icon of Coil. Rovnou se přiznám, že jsem tyhle Nory nikdy moc nesjížděl, protože vždycky byli přesně uprostřed – ani teplárna, ani nářez. Viděl jsem je naživo poprvé a moje duše byla navýsost hýčkána. Fantastický zvuk, opravdu jsem měl chvílemi pocit, že mám bedny v uších a ne před sebou. Andy LaPlegua rozdával své naschvál přehnané úsměvy a jeho cyberdance fungoval stoprocentně. Někdy si říkám, jestli nejsem teplej, protože zrovna Andy se mi libí stejně jako holkám, málokdo umí být tak naléhavý a přitom přirozený, jako on. Možná si uvědomuju až teď, že před podiem bylo víc holek než normálně, zřejmě je LaPlegua pro děvčata řádně přitažlivý! 

Kdo znáte Combichrist, víte, že vocal je skoro pořád zboostrovaný řev, ale tady se víceméně pořád čistě zpívá, ale když občas zařve, je to fakt orgastický moment. Nesmím vynechat neopomenutelnou sílu vzadu – Sebastian Komor skutečně hrál a jenom přiblble nepostával za klávesami.  Oba dva šli neustále do lidí, což je podle mě nejvíc, když vidíš jejich neustálou komunikaci s publikem. Máš pocit, že je fakt dobře, že tam jsi s nimi! Odstartovali „Situations Like These“, přes „Regret“ a „Trillcapsule“ jsme dohrčeli k „Existence In Progres“ a to byla fakt veliká paráda, zpívali jsme asi všichni!

No, ale furt jedeme dál „Shallow Nation“, „Shelter“ monstrózní „Dead Enough For Life“ a přes „Floorkiller“ kdy nám pánové trochu stagedivingovali do publika, se dostáváme k závěrečné „Pursuit“, kterou Andy celou odzpíval v kotli. Dva golemové ze security běhali a prodírali se s ním skrz nadšený dav, všechny holky si chtěly sáhnout, takže to byl docela mazec. Moc se nestává, aby klávesáci rozbíjeli svoje nástroje. Sebastian ho vzal, třemi přesně cílenými údery ho rozebral na prvočinitele a hodil do kotle – prostě výborný koncert, děkujeme!
iconofcoil


Vedro bylo opravdu příšerné, tak jsme si chtěli po čtyřech kapelách fakt oddychnout, no a to je chvíle, kdy Mirage zachránil „něco“, co bychom bez něho neviděli. Váleli jsme se na pláži, chlastali beer a byli rádi, že nemusíme na Letzte Instanz a Umbra Et Imago, kteří nás k smrti nudí. „Pojďte se mrknout do Theatru, to by se vám mohlo líbit…“ Hned po prvním kroku do budovy jsem věděl, že jo!  

Ve velmi vysokém, chladném, klimatizovaném divadelním sále nebylo moc lidí, místa pouze k sezení a na podiu – anděl… Elena Alice Fossi, zpěvačka Italských Kirlian Camera, ve svém akustickém projektu Alice Neve Fox. Nádherný, nádherný, prostě nádherný. Jsem překvapený, že něco tak něžného mě bavilo celý koncert. Elena kromě toho, že zpívá jak anděl, i tak vypadá, mohli jsme na ní oči nechat, ve srovnání třeba s tou ordinérní kurvou z Grendel, nebo kvílející paní z Die Form, jsme byli fakt šťastní, že jsme v Theatru! Jelikož sem zíral jenom na ni, nejsem si úplně jistý, kdo byl na podiu za kapelu. Pamatuju si kontrabas, akustickou kytaru a klavírní křídlo, jinak nevím. I když to byl úplně jiný šálek kávy, byl to jeden z největších zážitků víkendu.

eafossi


Chvilku jsme z dálky čučeli na kytarové Diary of Dreams. Ničím vás to nenasere, ani nepřekvapí, Profesionálně odehrané, nikam nevybočující kytarové Německo. A šup dovnitř na Die Form. Už na deskách jsem si musel vybírat jen některé songy, protože ta paní opravdu kvílí, ale naživo to nejsem schopen vydržet. Muzika výborná, klidně bych to bez vocalu poslouchal, ale ona zpívá v podstatě pořád a to je nesnesitelné! Hele, ta pani je zhruba ve věku mojí matky, tak to je fakt k zblití pohled. No, já se tam právě radši nekoukám, takže jasný povel k doposlechnutí třetí pecky a odchodu na přípravu mocného závěru fesťáku.

Musím samozřejmě pochválit všechny, kdo se na tomhle mega víkendu podílejí. Záchody jsou čisté až do neděle a ne jako u nás, kde jsou zesrané už ve čtvrtek. Jakékoliv jídlo můžete jíst po celý víkend, ne jako u nás, kdeolej ve fritézách byl čerstvý loni na Sázava festu a od té doby už se jenom oživuje. Na každý kelímek je pfand (záloha), takže je tam neustále čisto a že se uvnitř nekouří, je snad jasné. Ani jednou jsme neviděli náznak agrese nebo problému. „Tam“ se chodí vpravo,“ sem“ se chodí vlevo – prostě „Made In Deutschland“.

Samozřejmě jsme vás všechny naše kamarády na Amphi potkali, některé i v několika exemplářích, a i když jsme s sebou neměli hlavní rozeznávací jednotku, která pozná každého, zjistili jsme, že do jisté míry umíme poznat vaše rysy mezi německými diváky i my. Nejčastěji jsme potkali Davelu, Papoucha, Caseho, Vénu tranzistora a takovou tu tlustou, co okrádá depešáky (Siouxie tuším) – ježíši já se smál, že mi málem oči vyplavaly (Jonesi, stejně jsem přesvědčený, že ten tlustý růžový pán v paruce a sukni, určitě zčásti rozuměl naší debatě o jeho fialovohnědém údu :).

Poslední rozcvičku před závěrečným gotickým soumrakem připravili domácí veteráni Oomph!. Každý rok navíc z nich dělá větší zábavovou kapelu, je to takový německý Kabát. Viděl jsem je už před lety a asi to bylo pro mě zajímavější, protože teď je to strašně moc o kostýmech a show kolem. To by mi nevadilo, kdyby to bylo dotažené do maxima, jako třeba Agonoize nebo největší a nejnákladnější show jaká po světě jezdí – Rammstein. Kapela, celá v bílém, zahájila „Unzerstörbar“ a hned druhý „Labyrinth“ je fakt hitovka.  Kolem nás všichni zpívali: „Klopf klopf lass mich rein, lass mich dein geheimnis sein, Links-Rechts-Geradeaus, du bist im LABYRINTH“ a já to zpíval s nimi jak protrženej!

oomph


V podstatě se dá říct, že všechny pecky zněly dost podobně (tím nemyslím, že to stálo za prd), ale jednu, která zněla jinak, vytáhli z pravěku, kdy ještě hráli EBM. To nás strašně rozesmálo, protože odnesli všechny kytary a každému muzikantovi přinesli klávesy. Takže na podiu asi deset keyboardů a my čekali synthetické peklo, překrývající se zvukové stopy, neustálé změny zvuků kláves a totální využití všeho… hovno. Ozvalo se tu-tu-tu tu-tu-dá, no prostě Rhys Fulber, by to odehrál na jednu Yamahu…  Song to byl výborný, ale očividný nepoměr mezi vybavením a výsledným zvukem, byl úsměvný! Výborně se povedla „Augen Auf“ a „Der Neue Got“. Oomph! Odehráli 14 pecek a rozloučili se coverem Monty Pythonů „Always Look On The Bright Side Of Life“. Na jejich samostatný koncert už bych dnes asi nešel, ale na fesťáku je to super.

Hele, musíme se před tím závěrečným nátěrem napít, nebo zdechnu. Nasoukali jsme do sebe nějaké europiva a šli se naposledy podívat dovnitř, do staatenhausu, kde vyhrávala
Anne Clark. "Ty vole, to je cover od REM že jo? No to je dobrý, tak tady ještě zůstaneme!" Ne, to je blbost, ona začne hned po téhle pecce do muziky recitovat a to je nuda. Nehledě k tomu, že se chci venku propracovat na dobré místo.

anneclark

To, co uvidíme teď, zastíní vše ostatní. Listy na stromech přestaly šumět, voda v Rýnu přestala šplouchat, ptáci přestali zpívat, naše srdce se uklidnila a oči přivřely. Vzduchem se nesla tajemná vůně rašelinišť z Hertfordshire. Merlin nechal rozestoupit mlhy nad Sherwoodem a z černých časů magické Anglie draci přinášejí temné emisary, lodivody veškeré gotiky – Fields of the Nephilim.  Za zvuků intra k „Harmonica Man“ velmi pomalu přichází kapela a asi po třech minutách i ON, King – Carl McCoy.

Byl jsem naprosto oslněn, energickou auru kolem nich musel cítit každý. Při pohledu kolem sebe jsem hodně vnímal ty ohromené výrazy a pootevřená ústa, připravená zpívat chronicky známé texty. Pojďme na to. Druhá přichází „Endemoniada“. Carl zpíval tak hluboko, že snad nikdo na světě nedokáže jít níže. Třetí „Moonchild“. Oba dva kytaristé i bassman používají bedny Messa Boogie, ale hlavy aparátů Peavey a Laney, což mě překvapilo. Přesto byl ten zvuk infernální, každé zabzučení struny rozvibrovalo všechny atomy v našem těle.

Přichází „Love Under Will“ a „New Gold Dawn“. Poprvé za celý víkend jsem měl silný pocit, že lightdesigner patří ke kapele a je to profík. On svítil přesně tak, jak to miluju – každý song připravený zvlášť, snaha o světelné vyjádření té temné nádhery, co šla z kapely. Fakt úlet! Ani sem si to nestihl pořádně prohlédnout a už to plynulo dál „One More Nightmare“ a snad i kuchaři ve stáncích zpívali „From The Fire“. 

fields


„Já už tomu rozumím“, pravil Jones, „já už to vidím, slyším a cítím – to je největší gotický mazec, co jsem kdy viděl! To je tak mocné, že před nimi trochu blednou i The Sisters Of Mercy!“ Ano, musel sem mu dát za pravdu. A dokonce je překonali i v ne-komunikaci s publikem. My Sistersologové říkáme, že Eldritch má blbou náladu, když na konci koncertu řekne jenom „Thank you, we are TSOM“. Carl ho překonal, protože po posledním songu před přídavky, což byl „Preacher Man“, řekl jen: „Thank you“ a zmizel. Neměl špatnou náladu, to tak prostě je, to je pro ně normální. 

Za celý koncert se podíval do lidí asi třikrát a stejně tak zbytek kapely. To si mohou dovolit opravdu jen Fields of The Nephilim. Věděli jsme, že se černé postavy v kloboucích, zasypané bílým prachem, ještě vrátí, aby do nás pustili „Watchman“ a mojí nejoblíbenější „DawnRazor“. Měl jsem fakt slzy v očích a nestál před podiem, ale uvnitř toho neskutečného songu. Než jsem se probral ze snu, zahráli poslední „Psychonaut“, podium potemnělo, Mr.McCoy řekl podruhé: „Thank you“ a odešel…Dlouho jsme to vstřebávali, dlouho mlčeli, byl to jeden z nejsilnějších hudebních zážitků forever!

fields2

„Já vám na pána jménem Peter Heppner zvysoka seru,“ vypadlo ze mě. Tohohle ožralu z Wolfsheim jsme loni viděli na WGT, a bylo to tak příšerné, že už znovu nechci… To ale znamená finish, over, šlus a konec. Sednout do auta a hurá domů. Kluci se na cestu posilnili dvěma plechovkami fazolí, což vám, vy smradlavé bestie, nikdajs nezapomenu! Byl to velmi podařený výlet, bez problémů a jiných sraček. A my už se těšíme na Amphi 2014!

lidi

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Dobre pocteni.. dobre 8)
Dobry pocteni. Zrovna pustim nemecke ebm radio a tam jingl od Santa Hates You :-) Ten „Made In Deutschland“ styl se mi taky zamlouva, to tu nebude ani za sto let, jeste ze je to za humny.
Konečně někdo přesně popsal, co cítím, když slyším omylem Santa Hates You...díky!!! :)
Diky za super report :-)

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.