Demi Mortuus | 26.01.2021 16:32

Jakého bubáka se bojíte nejvíc? Upíra? Vlkodlaka? Nebo snad obligátních klaunů? To jste nejspíš ještě nepotkali cukrandu z lízátek, cukrové krusty, s cukrovou vatou místo vlasů a chutí na malé děti... Další bizarro fiction dobrota vás svou ulepenou sladkostí pořádně podusí, ale taky pobaví.

Carlton Mellick III - Lidožrouti z Lízátkova
Vydal: Carcosa, (159 stran)

„Franklin nesnáší děti, miluje zvířata a k smrti se děsí útoků cukrových lidožroutů“ - tak začíná další příběh z pera kontroverzního amerického spisovatele Carltona Mellicka III, kterým rozšiřuje svou edici Club Bizarre nakladatelství Carcosa na čtyři kousky. Tuhle bizární odnož má autor z Arizony prozatím propaktovanou pouze pro sebe a už to jasně dokazuje, že si u nás fanoušky našel.

Bylo by nejspíš záhodno si říct, kdo že to jsou ti cukroví lidožrouti. Vysvětlováním, kde se na světě vzali, se Carlton nijak nezatěžuje a pokud jste ještě žádného cukráka či cukrandu nepotkali, možná jen špatně koukáte. Oni se totiž umějí skrývat. A taky žerou děti.

Franklin Pierce je excentrický chlapík, který je sice outsiderem, jako většina Mellickových hrdinů, leč nebojí se extravagantního ošacení, soužití se dvěma manželkami ani chirurgických vylepšení vlastní mozkovny. Nic z toho mu však život neulehčuje – spíš naopak. Jeho životním posláním se tak stane pomsta vlastních sourozenců, jejichž životy ukončily právě zrůdy z čokolády, marcipánu, karamelu, či pendreku.

Záhy se náš nesmělý hrdina pouští do partizánského boje v cukrkandlovém světě a to je voda na perníkový mlýn autorovy proslulé představivosti. Pokud máte cukrovku, knihu vůbec neotvírejte. Mohla by vás zahubit, protože stránky jsou doslova ulepené všemi možnými cukrářskými hmotami. Mellick si popis světa hrajícího všemi barvami evidentně užívá a je to jednoznačně jeho oblíbená disciplína. Ať už nás prováděl vaginou, stavěl z lega, nebo oživoval plyšáky – vždy to dělal s velkou chutí.

V „Lidožroutech z Lízátkova“ se mu však kromě dokonale vypečeného světa a smyslu pro naprosto ujetý humor povedlo taky příběh poctivě vygradovat. Právě s tím jsem měl u něj občas potíž. Tím, jak moc jsou jeho postavy podivínské, záporáci bizární a kulisy ujeté, měl jsem někdy problém s tím, že jsem je vnímal jako nějaké figurky ve Strašidelném domě na pouti a z toho důvodu jsem měl potíž se o někoho začít bát či někomu fandit.

To však není tento případ, neboť finále je z mého pohledu opravdový napínák a jakkoliv se cukroví lidožrouti zdají být tím největším úletem vůbec – jsou opravu děsiví. Takový pan Sladké dřevo je vskutku někdo, s kým byste nechtěli mít problém. Čím víc Franklin poznává tenhle divný svět, tím víc se seznamuje s krutostí jeho obyvatel. A zkuste si takové potvoře ustřelit ciferník zpevněný polevou. A co teprve, když má člověk takovou cukrandu připravit o panenství...

Milovníkům extrémů doporučuji ke knížce plnou mísu bonbónů, na talíři kus dortu a k tomu plnou pusu cukrové vaty.