Report z WGT 2013 – neděle 19. května

wgt_nedele_sI v neděli se náš reportérský tým rozprchl po celém městě, aby vám mohl přinést reportáže z vystoupení umělců jako Sleeping Dogs Wake, The Birthday Massacre, Solar Fake, Esben and The Witch, Formalin, End of Green a mnoha dalších.






 

Podvečerní program v Altes Landratsamt začínal v půl páté odpoledne, ale vzhledem k tradiční festivalové lenosti jsme prošvihli úvodní frantíky K-Bereit. Na místo dorážíme právě ve chvíli, kdy se dav uřícených fandů dere ven na rychlou cigaretku, aby se mohli vzápětí znovu vrátit na značky. 

Nedělní program WGT v prostoru Altes Landratsamt byl věnován decentnímu tvrdě elektronickému vzpomínání. Prvním vystupujícím, jehož set jsem v jeho závěru zachytil, byla trojice
Brigade Werther.  Ta fungovala čile v první polovině 90. let a po dlouhatánské pauze se znovu dala dohromady a dokonce vydala desku „Killbeat“. Už od prvních tónů bylo poznat, že pánové milují Front 242. Jejich sound byl legendárním Belgičanům velmi podobný a když k tomu přidal ještě pódiovou prezentaci hudebníků z Frankfurtu, nikdo nemohl být na pochybách. Zachytil jsem tři písničky, takže komplextní obrázek jsem si o triu rozhodně neudělal, pokud ale teskníte po panech zakladatelích, můžete je alespoň částečně nahradit touhle partou.

Nephilim k Brigade Werther:
Svůj set si totiž chystá letitá německá parta Brigade Werther, působící na EBM scéně více než čtvrtstoletí. Od prvních tónů je jasné, že máme tu čest s další kopírkou F242, podobná je i projekce a černé 'ostřelovačské' vesty aktérů na pódiu. Kapela se evidentně pomalu rozehřívá, ale nám je líto čekat. Šíře hudebního menu festivalu nám velí změnit lokál a vydat se hledat něco originálnějšího.

pankow
Pankow


Na řadu pak přišli
Pankow. Legendární Italy si český fanoušek spojí především s deskou „Treue Hunde“ a následným koncertem v pražské Radosti, který zaznamenávala dokonce slovutná MTV. Také já jsem naivně čekal bicí, basu, kytaru a k nim teprve porci kláves a byl jsem překvapený ze střídmého  obsazení pódia. Pankow roku 2012 a se s tím z roku 1994 nedá absolutně srovnávat. Z tehdejší party je stále aktivní pouze hlavní postava projektu Maurizio Fasolo, který alespoň v Lipsku doplnil sestavu o mladého frontamana a klávesáka a sám se věnoval procesení a dalším hrátkám ze zpěvákovým hlasem. Hrálo se především z loňského dvojalba „And Shun the Cure They Most Desire“, které je nekompromisně elektronické. Podobně jako Bill Leeb okysličuje Front Line Assembly mladou krví, tak Maurizio udržuje kapelu založenou v roce 1979 stále moderní. A to prý vystupují i s živým bubeníkem. Ten v Lipsku nebyl, ale i tak se ten Italů stal pro mne velkým překvapením. Příjemným podotýkám.

Kolegyně Tereza nás poté postavila před hotovou věc – je třeba se přesunout do Moritzbastei a užít si vystoupení Berlínských chlapečků
Formalin. Bát jsem se, že vychrtlíci, navlečení jak ze žurnálu jsou trochu mediální bublinou na dívky a ženy. Naštěstí tomu tak není a dvojice naživo, zvlášť v malém klubu, jako jsou právě lipské kasematy, dokáže rozjet dobrou šou. Navíc podpořenou dotaženou zadní projekcí. Nevyhnu se srovnání s Aesthetic Perfection, kteří se mi zdají být zvukově Formalin blízcí. Těm se ještě nevyrovnají, pocit živosti z koncertu a toho, že kapela neopisuje pouze jedno schéma je příjemným zjištěním. Příjemné.

 

formalin1
Formalin

Je ale čas se přesunout do Volkpalast, kde je dnes hlavní hvězdou post punková britská atrakce Esben And The Witch. Dorážím s mírným předstihem , a tak stíhám ještě poslední třetinu vystoupení sourozeneckého dua
Karin Park ze Švédska, kteří, jak zpětně zjišťuji, nedávno v Praze předskakovali Laně Del Rey. Kantýna je slušně zaplněná a obecenstvo zobe Karin z ruky každé její slovo. Jejich elektropop ve studiové podobě není úplnou extratřídou, naživo se ale projeví muzikálnost obou hudebníků v míře vrchovaté. Bratr David je senzitivní zpěvák, jehož mohutnost bicí soustavy během pách chvil pochopíte. Karin nejen skvěle zpívala a bavila publikum, ale vedle toho stíhala obsluhovat různé druhy klávem nebo perkusí. A krátké vypalovačky v živé poloze právě kreativním hrátkám svou délkou vycházely vstříc. Není divu, že dvojice po svém základním setu musela pro rozdivočelé publikum přidávat.

Ačkoliv se už od nedělního odpoledne v Agře tísnily tisíce lidí, pro většinu naší výpravy byla tamním tahákem jediná kapela – kanadští
The Birthday Massacre, kteří se do našich končin vypravují jen velmi zřídka. Tím je míněno nejen „k nám“ do střední Evropy, ale na starý kontinent vůbec – tedy ani žádné turné po temné scéně zasvěcenému Německu. I proto byla hala našlapaná až dozadu a explodovala nadšením, když se sextet v bílém (s Chibi jedinou oděnou do černého) objevil pod klasickou černofialovou plachtou na stage. Horrorové intro zvolna přešlo v první pecku „Down“, do které se kapela položila zostra – házení kšticemi, klávesák lezoucí po klávesách a podobně. Škoda, že zvuk trochu kulhal, ale posluchačstvo Kanaďanům zobalo z ruky i tak a už při druhé „Control“ ochotně tleskalo do rytmu. 

A dobrou zprávou bylo, že se Chibin zpěv po letech koncertování zlepšil, takže The Birthday Massacre ztratili svou hlavní koncertní slabinu (na druhou stranu, na pohled už to v roce 2013 nebyla ta útlá panenka, jakou si pamatujeme třeba z jejich průlomového klipu „Blue“. Ale to bylo také před osmi lety…). Samozřejmě, že klidnější věci jako „Always“ působily živě trochu nudněji, ale s hity „pro pamětníky“ typu „Video Kid“ nebo „Lovers‘ End“ se vystoupení zase dostávalo do otáček. Jen škoda, že skvěle gradovaný konec posledně zmiňované skladby zvuk v Agře úplně pohřbil. A totéž postihlo i poslední skladbu setu „Blue“, kdy z masivního „rozřešení skladby“ nakonec vypadla i kytara. Nedovyšroubované závěry tak působily trochu jako sex bez orgasmu. Veliká, veliká škoda.

 


The Birthday Massacre - In The Dark živě na WGT 


Je také pravdou, že když se věci ze všech alb The Birthday Massacre daly na koncertě za sebe, na světlo se vyloupnul fakt, že kapela dělá posledních deset let v podstatě pořád to samé. Davu to ale ani v nejmenším nevadilo, takže i když šla plachta Toronťanů nekompromisně dolů, sotva slezli z pódia (že by zásah Lacrimosy?), fanoušci byli nakonec silnější a přetlačili to. Nakonec se tedy plachta opět znovu rozvinula, lidi se roztleskali jak na hokeji a mile překvapená kapela se vrátila s tím, že s přídavkem nepočítali a potřebují 10 vteřin na přehození tracku, které vyplnili vazbami a kraválem. Ale dočkali se. Závěrečný dojem z vystoupení The Birthday Massacre tedy není zklamáním, ale ani takovou událostí, jakou si můžeme pamatovat z dřívějška. Možná by to v klubu působilo jinak.

S téměř hodinovým předstihem usedáme na uvolněné židle lipské Kupelhalle.
Sleeping Dogs Wake byli vůbec první zahraniční kapelou, kterou jsem měl možnost vidět naživo a stali se neodmyslitelnou součástí mého dospívání. Jejich rozpadu v polovině devadesátých let jsem upřímně litoval a už jsem popravdě ani nedoufal, že dvojici Karin Sherret a Robert Wilcocks uvidím ještě někdy společně na pódiu.  Pokud jste ještě neměli možnost se s tvorbou kapely seznámit, jednoznačně doporučím debutové album "Understanding", které mělo být i náplní tohoto comebackového vystoupení. 

Bez okázalých póz, bez projekce i jiných zvláštních efektů nakráčela dvojice v doprovodu bicmana a baskytaristy na pódium a spustila zneklidňující intro k úvodní "Waves of Conflict" s mohutným nástupem tribal bicích. Dlouhovlasý Wilcocks ovládl svou polovinu pódia a spustil svůj charakteristický halekavý přednes a divoké metalové pózy. Druhý pól tvoří Sherret, oblečená v bílých minišatech a vlasy svázanými do typického špičatého drdolu, divoce tančící svůj frenetický tanec za pady. Při "This Little Piggy" zavírám oči a přenáším se duchem do prvního porevolučního roku, kdy jsem ještě jako dítko školou povinné sledoval tentýž výjev okořeněný odhalenými vnadami zpěvačky. I po více než dvou dekádách mám podobné pocity z vystoupení: Totální živelnost a naprostá originalita repertoáru, doplněná instrumentální bezchybností. Nade vším ční skvělý Karinin vokál a vynikající doprovodný bubeník. 
 


Sleeping Dogs Wake – Toys for Alice živě na WGT 

Položky setlistu kopírují pořadí na albu, publikum pozorně poslouchá nebo v rychlejších pasážích křepčí s kapelou. Dechberoucí výkon prokládá Robert svými vtípky, přes temné kusy "Hands" a "Remembrance" se dostáváme k závěrečnému superfláku "Toys for Alice". Přítomní číratci rozpogují kotel a je jasné, že takto se končit nebude. V přídavku se kapela vytasí se dvěma novými skladbami v duchu temného goth/industrialu (nenacházím lepší označení pro jejich originální styl), jaký kapela vyznávala na prvních dvou deskách. A dojde i na druhý přídavek, "Point Black" z druhé desky "Threnody" mi regulérně vhání slzy do očí. Fenomenální! Tohle musím vidět znovu a znovu! 

Abych dokonal svůj retro večírek, vracíme se do Altes Landratsamt, kde začíná úřadovat
Cassandra Complex, které jsem poprvé viděl právě ve společnosti Sleeping Dogs Wake. Němci bezpochyby komplexy milují, je narváno. Jelikož nás ale tlačí čas, dovolujeme subtilnímu Rodneymu jen pár skladeb a spěcháme do Werku, protože i my máme povinnosti. Uklidňujeme se alespoň tím, že "v Praze to bylo lepší..."

Závěrečnou tečkou v prostoru Volkpallast bylo vystoupení žhavého želízka v ohni současné temné kytarové scény, formace
Esben and The Witch. Podle toho to vypadalo i v zaplněném sále, který velmi dobře reagoval na pevně semknutou trojici na pódiu. A i zvuk příjemně překvapil. Ale nejen ten. Britové totiž předvedli skvělou, podmanivou práci s atmosférou, kterou posluchače zlehka opřádali, aniž by si toho divák všimnul. A pak, v nečekaný moment, do něj nasolili intenzivní pasáže si razancí dělostřelecké baterie. To vše korunoval příjemný, vlastně dost civilní (a o to uvěřitelnější) vokál zpěvačky Rachel. Ta střídala kytaru a basu, kapela pak odkazy shoegaze, postpunku a snových polohy s jakousi zvláštní znepokojivou tepavostí. I proto nadšený Volkpallast nechtěl trojici pustit z pódia.

Podobně jako The Birthday Massacre, ani Esben and The Witch s přídavkem nepočítali a tak si s omluvami vyhradili dvě minuty na přeprogramování podkresů. Bubeník/operátor Thomas v ponožkách se nakonec chopil kytary a osobitým frenetickým způsobem přidal poslední skladbě další úroveň intenzity a sympatické „nemocnosti“. Jedno z nejpůsobivějších překvapení letošního WGT.

 


Esben And The Witch živě na WGT 

Pavel: To, že nás čeká kytarově sychravá hostina, se dalo předpokládat, že ale navíc bude tak intenzivní, netušil zřejmě nikdo z přítomných. Shoegaze muzika Esben And The Witch není gotickým základním stavebním kamenem, možná proto obecenstvo chvíli váhalo, jak hudbu talentované trojice uchopit. Když ale zpětných vazbami naplněné skladby razantně popoháněl kupředu bubeník Thomas, nasazení trojice secesní sál jednoduše strhl na svou stranu. Hrálo se z obou desek, hrálo se potichu, ale na druhou stranu nebyla nouze ani o katarze v podobě hlukových erupcí . 

Málokdy hodinový set uteče tak rychle, jako tomu bylo v případě závěrečného vystoupení nedělního programu WGT. A když pak kapela improvizovaně přidala a bubeník manickým způsobem trápil na pódiu elektrickou kytaru za doprovodu suverénního zpěvu Rachel, bylo takřka povinností dojít následně ke stánku s merchem a
Esben And The Witch podpořit koupí trička s obalem letošní albové novinky. Jeden z jasných vrcholů festivalu.

A pak už jen rychlý přesun do Werk II, abychom podpořili jediného letošního zástupce naší domoviny –
DJe Nephilima, který v neděli vládl tradičně natřískané When We Were Young party. Ten nás provedl, střídán dalšími dvěma DJi, večerem až do pozdních ranních hodin, do kterých jsme se protančili se skladbami klasickými, novými, zahraničními i domácími. Ano, čtete dobře, vůbec poprvé se mohlo Lipsko vlnit do tónů českých skupin jako Prouza nebo Priessnitz.  Vynikající tancovačka utekla tak rychle, že když jsme vyšli z klubu, nemálo jsme se podivili, že venku už je den jak malovaný. Mžouráme tedy do slunce jak vychucholové (inu, šest ráno je šest ráno) a přesouváme se denními tramvajemi k bydlišti, abychom nabrali energii na poslední festivalový den. A stálo to za to!

 

Nephilim_na_WWWY



Demi

Moje první sólová jízda po Lipsku směřovala v horkých odpoledních hodinách směr Kohlrabizirkus. Tam se v 16:30 jako první představilo duo Sven Friedrich / Christian Ruhm a jejich
Solar Fake. Svena není třeba nijak zvlášť představovat. Dlouholetý frontman kapel Dreadful Shadows a Zeraphine už nějakou tu hitovku udělal. V Solar Fake si vystačí jen s mikrofonem a Christian se v šapitó věnoval samplům a keyboardům. I ve dvojici se jim podařilo získat dav na svou stranu. Co si budem povídat - Sven má díky svému ksichtíku a hlasu poměrně početný dav fanynek, ale pravdou je, že mě jeho tvorba taky baví víc než dost, a tak to vzhledem k mojí jednoznančně dané orientaci jistě nebude jen tím. Většina odehraných věcí byla z poslední desky „Frontiers“ (kupříkladu „Under the Skies“, „No Apologies“, cover Talk Talk „Such a Shame“, nebo hitovky „More Than This“ a na Svenovy poměry ostřejší „Parasites“). Z debutu zase dostala šanci  „(You Think You´re) Radical“ spolu s „Here I Stand“. Mimo jiné zazněla taky zbrusu nová věc s pracovním názvem „My Space“, která se má nacházet na nové desce, chystané na říjen. A moc se mi zamlouvala. Sven v bílé košilce zabodoval, odzpíval všechno v pohodě a stihl i něco poposkakovat. Solar Fake sklidili na danou hodinu bouřlivý ohlas.

solarfake
Solar Fake

Dva rollupy s fotografiemi aktérů představily další tanec v pořadí. Synthpop dvojice (tentokrát smíšené)
Future Trail mne nikterak neurazil, ale ani nenadchl. Celkově bylo znát v hale chladnější atmosféru, než tomu bylo před několika minutami. Krátkovlasá blondýna Melanie zpívala v klídku a v pohodě. Žádné velké vypětí, ale ani emoce. Po pár kusech jsem se tedy bez větších výčítek svědomí vydal směr Agra...

V Agře jsem se hnal rychle do prvních řad. Jméno, které mělo následovat, je takovou mou letitou srdcovkou a dosud jsem neměl možnost je vidět na vlastní oči.
End of Green se jednou ukázali na Masters of Rock (jet tam kvůli jednomu odpolednímu setu opravdu nemělo smysl) a jinak mrtvo. Kapela, která se postupně z doom metalového tělesa přetvořila v šerou rockovku, která může mít co říct i kytarově zaměřeným goths, se tu představila v naprosté pohodě a moje obavy rozmetala hned úvodním válem „Dead City Lights“, který v roce 2008 akčně rozjel taky album „The Sick´s Sense“. Tentokrát je zvuk parádní a ještě víc vyniká v tvrdých plochách dalšího starťáku „Evergreen“ („Last Night on Earth“ - rok 2003). Z téhle desky zazněla taky svižnější věc „Demons“. Michelle má neustále problémy s kytarou, které však bere s nadhledem. On ji jako třetí kytarista stejně bude mít spíš jen na ozdobu. Místo toho si nechává zapalovat cigáro od cigára a na řadě je klipovka „Killhoney“ a taky její neuvěřitelný emozávěr z nějž mi běhá mráz po zádech ještě teď.

Go too far, see my scars and the bleeding of my heart
... Inu nostalgie. Ze stejné nahrávky pokračuje „Hurter“ a následují dvě ukázky z aktuální placky „High Hopes in Low Places“. Šlapavá „Goodnight Insomnia“ i „Tie Me a Rope...While You´re Calling My Name“ jsou fajn, ale já se stejně těším na další o pár let starší parády. Na řadě je můj oblíbený červený kotouč „Dead End Dreaming“. Melancholická kytarka, „She´s Wild“, rovné riffování, které podpírá melodie v „Cure My Pain“ i posmutnělá „Sick One“ zhmotňují moje přání. Aby to bylo dokonalé, zní na úplný závěr křehká a intenzivní „Bury Me Down (the End)“. Michellovi to zpívá bezvadně, celá kapela hraje s přehledem, je na co koukat  a je znát, že si koncert užívají. Postupně všichni mizí ze scény a jen kytaristé Michael s Oliverem dokončují a hladí a hladí a je to tak jednoduché, až je to prostě...ach. Nesměle se vytleskáváním přidává i obecenstvo a co vám mám říkat...byl jsem na měkko. Pro mne nádherný zážitek a naplnění toho,  v co jsem tajně doufal.


End of Green –Bury Me Down (the End) živě na WGT 2013 


I když mám nohy dřevěné, setrvávám na místě. Kanadskou králičí partu The Birthday Massacre jsem viděl naposled někdy v roce 2006 v Rock Café. Od té doby utekla hromada času, Chibi už zdaleka není taková holčička jako tehdy (ostatně já taky nejsem takový chlapeček jako tehdy), ale image si drží. Uvidíme jak dlouho to ještě bude únosné. Zatím je pořád aspoň dál milá až roztomilá. Jinak kapela narostla, vyhrála se, ale ne vždy a ve všech směrech ten její růst je ten nejzdravější. Mám tuhle partu exotů opravdu rád, ale pravdou je, že tentokrát moje očekávání a přání naplněna nebyla. Důvodem byl hlavně slabší playlist. Poslední dvě desky nemají až tolik hitovek a to se pak všichni můžou snažit jak chtějí... Ze starších klasik zazněly vlastně snad jen „Video Kid“, „Lover´s End“ a „Blue“. Ještě tak „Red Stars“, „Always“ a několik dalších znělo fajn, ale jinak jsem se do děje zkrátka nedostal. Vystoupení to bylo příjemné a podíval bych se klidně zas, ale pocit nadšení a euforie se naneštěstí nedostavil.

Agra očekávala Lacrimosu, ale protože jsem ji viděl minulý rok v Praze a bude taky na Castle Party, vyrazil jsem vstříc dobrodružství do Moritzbastei. Nemít sebou akreditaci, jel bych marně. Už během vystoupení elektronických talošů
Digitalis Purpurea bylo beznadějně plno a dovnitř se zkrátka nepouštělo. Viděl jsem jen závěr setu, ale dle všeho bylo co poslouchat i na co koukat.

To už se však vše chystá pro hlavní hřeb večera -
Grausame Töchter. Po stranách stísněných sklepních prostor nějaké to perkusní nářadí a u nich dva nabílení hromotluci. Dvě tanečnice v černém latexu u mikrofonů, dvě figurantky v bílém a Aranea sama mezi nima, nehybná jako socha, zády k publiku, jen a pouze v kalhotkách tělové barvy. Takto se odehraje většina „Blut Geleckt“. Ještě během tohoto válu se hlavní aktérka parkrát otočí čelem k lidem a spusti divoký aliení tanec, aby po chvíli zase strnula v původní poloze. Dostáváme to nejlepší z obou alb. Vše doprovází Aranea svou opravdu místy neskutečnou a strhující pavoučí prací s tělem. Morbidní a přitom pořád vkusné. Proběhla zde menší divadelní dramatizase klipu „Rosen für Dich“ (i s původní klipovou obětí na scéně), v níž šéfová svoje svěřenkyně vskutku nešetřila.



Grausame Töchter - Liebeslied für Dich živě na WGT


Nechybělo ani típání vajglu o rameno jedné z dívčin a jeho následné pinknutí do lidí. Nechybělo párání hadříků na figurantkách během „Liebeslied für Dich“, z nějž šel díky neurotickým pohybům hlavní hrdinky a zejména díky obřímu kinžálu, který třímala v rukách, docela mráz po zádech. Nechyběla jízda „Ich Darf Das!“ při níž si
„nein, nein, nein“ zařvali s chutí všichni, nechyběl bizarní synchronizovaný tanec „Luege!“, nechyběla krev (kýbl krve), nechyběla pistole, nechyběl „Tanz für Dich“ ani psychopatická „Therapie für Dich“. Absolutně působivým závěrem se nakonec stala klipová paráda „Beleidigte Engel“ s jednoduchou a přitom parádní choreografií a nábojem. Tahle noční deštěm promočená cesta rozhodně stála za to a králíčci byli zadupáni do země!



Grasame Töchter - Beleidigte Engel živě na WGT 
 

 



Tereza Pavlíčková

Začátek koncertní neděle se odehrál v hale Kohlrabizirkus. Uznávám, že byl poněkud pro nás rozpačitý. Nu, což. Člověk se může i v hudbě pustit na tenký led. Mluvím o dvoučlenné německé kapele Solar Fake. Jak popsat jejich produkci? Absolutně taneční popík. Zpěvák dával do svého vystoupení, co mohl. Překvapivě bylo na poměrně brzkou dobu začátku koncertu v hale plno. Usuzuji, že v Německu jsou oblíbení a samotní Solar Fake se stále pantomimicky vzájemně ujišťovali v tom, že takový ohlas a zájem sami nečekali.

Repertoár zřejmě oslovuje zejména mladší ročníky a romantické duše, neb jejich hudba si o to říká. Mohli jsme slyšet texty: „Do you know that I’m here, even if you can’t look at me… I’ll always live my life for you, to be by your side.“ Kdy však hala ožila, bylo po oznámení písně My Space. Gotické ženy začaly vlnit svými korzety a k nim se připojili a účastníci, kteří se dusili v rouškách na obličeji. :)

Nastupuje další německá formace, která si říká Future Trail. Nechci býti příliš kritická, ale mohlo nás trknout to, že v sále zůstala asi tak třetina lidí. Na stranách jeviště byly postaveny fotografické bannery,na kterých byli vyfoceni samotní Future Trail…z jedné strany fotka zpěvačky, z druhé strany doprovázejícího klávesáka. (pozn. na vystoupení byl ještě další týpek – klávesák, ale ten si svou fotografii zřejmě nezasloužil J)  Vydrželi jsme na jejich vystoupení asi tři písně. Více už jsme nemohli. Nevím, jak to napsat diplomaticky, ale zpěvačka zpívala falešně a ani hudební styl a celá reprodukce nebyla pro mě pochopitelná a bylo to takové nešťastné shledání. Myslím, že již příště tuto kapelu vynechám.

future_trail
Future Trail

Po tomto hudebním debaklu se přemisťujeme do klubu – prostoru Altes Landratsamt, kam nás nalákal kolega Martin Vejška se zárukou kvalitního zážitku. A musím uznat, bylo to výborný. Jednalo se o kapelu s příznačným názvem Pankow. Tuhle partu jsme před WGT neznali a ani neslyšeli. Pokud jsem správně pochopila, jedná se o původně italskou kapelu, ale jednotliví členi kapely jsou různých národností. Na hudebním poli se pohybují skutečně již několik desítek let. Nic to však neubralo tomu, co předvedli. Přesně sednoucí old school…! Každý song měl hlavu a patu…rytmicky nebylo, co vytknout. Mělo to atmosféru a šťávu. Publikum to snědlo i s navijákem a já se přidala. Zpěvák i celé osazenstvo kapely předvedli výborné vystoupení a já si přidávám tuto kapelu do seznamu extra vypečených! Vřele doporučuji, ale předpokládám, že zaujme starší a pokročilé :).

Po vydařeném koncertě Pankow se přesouváme do klubu Moritzbastei, který je v samém centru města. Konečně jsem se dočkala, jelikož na tuhle německou dvojku se sakra těším. Ano, jedná se o kapelu, které jsem zcela propadla, Formalin. Když se blíží začátek koncertu, okamžitě zavelím, že musíme do první řady, abych to vše měla z první ruky. „Formalíni“ na začátek dávají krátké intro a rovnou večer otvírají skladbou My fetish.Na plátně jede k písničce videoklip, kterým se nenechám strhnout, protože tyhle dva vymazlený kocourky si chci vychutnat. Tento styl elektroniky mne velmi baví. Ač jsou hoši z Německa, liší se svou tvorbou od ostatních a jsou dobře identifikovatelní. Jsem překvapena, že pro koncert je využitá i kytara a Formalin Gábor dráždí struny trsátkem jako šílený. (Poznámka: to trsátko mám doma :).

Když zazní první tóny
End Of All Suffering mám velkou radost. Během vystoupení mě zaujaly mimické výrazy Gábora, který je stále měnil, a nikdy jsem netušila, kolik podob může mít tvrďák. Netrvá dlouho a slyšíme dobře šlapající vypalovačku Tied And Blinded a Collider. Koncert tím pádem nabral ty správné obrátky. Oba Formalini  nám ukazují, že to umí. Je to zážitek nejen hudební, ale i pohled na tyhle dva hošíky je velmi uspokojivý. Závěr patří písničce Resistance a Yuppiescum. Bohužel, čas rychle utíkal a prostor určený kapele Formalin byl skutečně krátký…odhaduji 50 minut. Škoda, byla bych schopná je ještě nějaký čas poslouchat. I když to bylo krátké, byla jsem velmi uspokojena!

formalin2

Poslední díl příště...

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.