Demi Mortuus | 15.04.2013 13:39

zeromancer_byebye_s Co si kluci z Norska přichystali pro své fanynky a fanoušky? Demi Mortuus vám to poví v následující recenzi...

ZEROMANCER – Bye-Bye Borderline
vydavatel: Trisol, 25.1.2013, 40:32

Možná vás zrovna opustil a zranil protějšek, nebo jste právě zákeřnou zradu na milostném kolbišti na někom spáchali vy. Třeba vás jen přepadla neodolatelná touha po objektu, který o vás pohříchu ani trochu nestojí. Člověk může brečet, nebo nenávidět. Může psát básničky, nebo si jít natruc zasouložit s někým cizím. Někoho tohle trápení nakopne a donutí se sebou něco dělat a jiný se nechá zničit a zlomit. Každodenní malé tragédie, které hýbou našimi životy. A právě to je svět Zeromancer.

Norská parta slaďoušů je po třech letech znovu v akci. Jejich šestý dlouhohrající výtvor je zabalený převážně v bílé barvě a není to jediná spojitost s druhým albem „Eurotrash“ z roku 2001. To se mi totiž zdálo jaksi chytlavější a zábavnější než nahrávky, které následovaly po téhle úspěšné desce. Ne že by snad byly špatné. Jen mi přišlo, že postrádaly hitové nápady a ambice v takové míře, jako zmíněný „euroodpad“. Novinka však naštěstí opět netěží jen z nějakého „wanna-be-sexy“ stylu, který kapele jistě zajistil dostatek fanynek a možná i fandů (i když 96 procent mužské populace tento aspekt zřejmě nechá chladnou). Naštěstí se tu však i hraje a to jak k tanci svižnějšímu, tak k ploužení.

Většina hracího času je vyhrazena akčnějším peckám. Tak tomu ovšem u Zeromancer bylo vždy. Otvírák „Auf Wiedersehen Boy“ je kupříkladu věnován všem voyerům (kdo by se rád nekouknul na něco pěkného, že?). „Weakness“ se zase může stát fetišem všech, kdož si rádi hýčkají svoje vnitřní slabosti. „Lace and Armour“ je přecijen taková přísnější a nadrženější (jak hudebně, tak textově), zatímco „Ash Wednesday“ odsunula na chvíli jakékoliv vztahy stranou a je chladná jako led. Mezi těmi živějšími tanečními kousky mám dva jednoznačné favority. Titulní „Bye-Bye Borderline“ s chytlavým refrénem využívá povedeného zvuku celé nahrávky a taky všech předností sameťáckého hlasu Alexe. Také tady jdou na chvíli ženské stranou. To o mé druhé oblíbené „LCYD“ zdaleka neplatí. Možná stačí říct, že se pod touhle zkratkou ukrývá sousloví „love cut you deep“. Jak by řekl Radovan - „to to dneska ale krásně pálí!“.

Pomalejších zastávek je tu méně, ale všechny stojí za to. Jednak se opravdu povedly a druhak dávají vyniknout málem jakési „hollywoodské“ produkci. Řekněme, že má člověk při poslechu dojem, že by snad měl mít v uších soundtrack k nějaké romatičtější scifárně. Nebo možná spíš lehce scifistické romanťárně. „Manoeuvres“ je sebedestruktivním monumentem v němž hraje hlavní roli trápení a láhev. Popřípadě láhve. Ještě působivější je marné čekání v ruchu velkoměsta. Tam vás dostane značně jímavý „Montreal“. Finále tohoto triumvirátu i celého alba má v rukou „The Tortured Artist“. Křehká zpověď, která spíš hladí melancholičnem, než aby člověka trýznila nějakou depresí. Není natolik rozmáchlá a pompézní jako první dvě právě zmíněné, leč má něco do sebe.

Ten bijákový efekt může mít však i svou stinnou stránku. Většina těchto velkofilmů člověku sic polaská zrak, ale proletí aniž by nějak hlouběji zasáhla. Podobně to mám i se Zeromancer. Dobře se poslouchají, mají vyloženě silné momenty, ale jako celek nezanechávají nijak výrazné stopy. Ale co. Ne vždy má člověk náladu jít na náročný filosofický snímek. Někdy stačí vypnout mozek, nechat se obklopit hezkými obrázky, užít si malé tragédie někoho jiného a ty svoje nechat chvíli někde za dveřma sálu.

Nejlíp zařízené to má kytarista Kim Ljung. Když chce víc přemýšlet, dělá na Ljungblut, když je třeba trochu toho rokenrolu (pardon...kytarového popíku), je tu Zeromancer. Koho bavil „Eurotrash“, toho nezklame ani „Bye-Bye Borderline“. Rozhodně je to jedna z nejvýraznějších chvil v jejich dosavadní kariéře. Uvidíme nakolik ve formě bude Alexova patka na Castle Party.

Hodnocení: 75 %