Report z Castle Party 2019 - II. část

Druhá část letošního reportu zpod bolkówské hradní věže.

Sobota 13. července

V noci a k ránu trochu pršelo. To ale zkušené táborníky, za které se samozřejmě považujeme, rozhodně nemůže vyvést z míry a tvrdošíjně spíme. Když pak okolo osmé vybelhám ze stanu na ranní toaletu, pažit okolo stanu už olizují nečekané paprsky slunce. Ještě než potrestáme svou návštěvou (opět jako jediní) bazén, dostává se k nám zpráva o nočním úmrtí v kempu nedaleko nás. Drogy jsou svinstvo, to říkávala i moje maminka - a proto tvrdím: Neberte drogy a věnujte se alkoholu!

Snídaně, návštěva obchodu pro udržení pitného režimu, trocha povalování, zevlování a několik dalších nepublikovatelných legrácek...a je tu odpoledne. Dnešní podvečerní program na hradě ovšem opanovaly pro mne nezajímavé kapely, takže s věrným kolegou Beovulvou mířím do Kulturního centra. Katowická neofolková formace Grave of Love je pro mne prozatím velkou neznámou. Už po příchodu a shlédnutých třech skladbách máme jasno, že trojice čerpala inspiraci především u 'Červnové smrti' a Jérôme Reutera, což nikdy není na škodu. V permanenci jsou všechny zásadní atributy, tedy akustická kytara (v tomto případě dvanáctistrunná), různé druhy perkusí, chimes, kytarista s vousem zvíci statného smrku, nemluvě o runech a hrobech v projekci. Výsledek je docela zajímavý a uznale plácáme kapele v ústrety po každé odehrané skladbě. Na úvod třetího dne festivalu nečekaně chutný předkrm.
 

Grave of Love - live at Castle Party 2019
 
 

I další vystupující cílí na žánrovou menšinu, i když přítomných je tu docela dost. Zřídkakdy vystupující dvojice Inner Vision Laboratory je dítkem především polského umělce Karola Skrzypiece, který produkuje ethereal/ambient s ethno motivy a za čtrnáct let existence vyprodukoval stejné množství nosičů. Pozorné publikum zvolilo tu nejpietnější variantu poslechu, takže si posedalo na parketovou podlahu kulturáku. Jak už to u podobných vystoupení bývá, ke slovu se dostává celá řada málo obvyklých nástrojů a cingrlátek, v tomto případě hlavně různých druhů fléten, rozeznáváme ještě indický hoboj shehnai. Celé to zní hodně vangelisovsky, ale po dvaceti minutách poslechu se vkrádá nuda a tak odcházíme s tím, že 'je to takové éterické'.

Přemisťujeme se na hrad, což znamená, že si dáváme u stánku s Holbou jedno ryzí pivo z hor. Na nádvoří to mezitím rozbalila domácí folkmetalová parta Żywiołak. Kvintet mající v popředí dvě zpěvačky přitáhl na podvečerní hodinu nezvykle velké množství lidí. Wiktoria a Zuzanna pějí obstojně, skladby čerpající ze slovanské mytologie jsou výhradně v polštině. Zajímavou postavou je také najatý bubeník, kterého si soudě dle jeho vzezření kapela vypůjčila u Psyclon Nine nebo obdobného zloelectra. Pokud patříte k fanouškům daného žánru, zkuste si najít některou z jejich sedmi vydaných desek, stojí to za to.

 

 

Dřív, než se stihnu ponořit do atmosféry, přichází krátký ale vydatný slejvák, který přečkáváme pod klenbou hradní brány. Żywiołak mezitím dohudlali a my se vracíme na menší stage. Na scénu se totiž chystají The Devil & The Universe a jak je vidět, Poláci Ashleyho okultním choutkám rozumějí víc jak dobře, protože je tu narváno - jednoznačně nejvíc za celý festival. Ostatně, mám ještě v živé paměti vystoupení kapely na tomto festivalu před třemi lety, tehdy ještě v prostoru kostela, kde to vypadalo obdobně. I tentokrát s sebou rakouská rohatá trojice přivezla novou desku a poprvé představila také nový koncertní program. Pár týdnů starý albový počin "Endgame69" byl jeho stěžejní částí a ze čtrnácti celkově odehraných kusů tvořily nové skladby celou polovinu setu. Došlo pochopitelně i na osvědčené tracky z minulosti, za všechny zmíním parádní provedení "Danaus Plexippus", "NOD", "The Church of the Goat" nebo tradiční běsnění při KLF-fovském coveru "What Time Is Love?". Ani TDATU nezklamali, i když jsem tentokrát neměl mráz na zádech jako kdysi v bolkówském kostele.

A zase do kopce a na hradní nádvoří. Lord of the Lost táhnou a i na ně je nabito - jen kapela nikde. Zpoždění se protáhne zhruba na půlhodinu, ale potom se pódium naráz rozsvěcí a pilotní singl "On This Rock I Will Build My Church" z loňské desky startuje celý darkrockový spektákl. Kdo má rád rockovou show se všemi svými klasickými postupy, klišé i neduhy, ten musí hýkat nadšením: Bicí souprava s množstvím činelů přesahujících počet obyvatel průměrného městysu, klávesové hnízdo s perkusemi po stranách a klávesami i za zády obsluhujícího muzikanta s diodami svítícími do publika, stupínky pro každého z kytaristů, aby bylo z publika dobře vidět na kytarový záklek v akci, přídavná světla i chrliče husté mlhy. A uprostřed všeho Chris Harms - obstojný vokalista, zdatný producent a v neposlední řadě líbivá tvář. Být mi o pětadvacet let méně, byl bych možná mezi oddanými fanoušky pět metrů od pódia. Možná taky ne.

Někdy je třeba si uvědomit krutou pravdu, že už jste prostě jiná věková skupina a to, co se líbí vám, se nutně nemusí líbit fanouškům o generaci mladším...a naopak. Zatímco polovina české equipy se vrátila z koncetu LOTL nadšená, já přiznávám, že jsem po čtvrt hodině znechuceně odešel, protože to pro mě bylo prostě moc prvoplánovité a zahrané na efekt. Na druhou stranu je třeba si přiznat, že tohle (obzvlášť u kapel z německé líhně) právě hodně letí a také funguje u fanoušků. Když tedy Chris a spol. spustí cover "Bad Romance" od Lady Gaga, už do sebe soukám bigos a vůbec mi nevadí, že stovky hrdel kvílí refrénové 'o-o-o-o-óóó-o-o-o-o' beze mne. (Však vy jednou tohle, o čem píšu, poznáte taky na vlastní kůži :))

 

 

Zelný pokrm zalívám Piastem a zpátky na nádvoří. Atari Teenage Riot měli vystoupit na Castle Party už před osmi lety, ovšem vydatný déšť a vichřice byly tehdy proti (důkaz místo slibů - tehdejší report ZDE). Jako několikanásobný absolvent koncertů ATR se už dopředu potměšile usmívám, protože vím co bude následovat a během pár minut na to také dojde: Digital hardcore ve své nejryzejší podobě a navíc velmi experimentální série skladeb na úvod nejprve vystraší a následně během dvaceti minut spolehlivě vyžene všechny, kteří přišli jen 'na čumendu'. A právě ti, kteří před hodinou na stejném místě spokojeně hrozili na Harmsovu družinu, teď prchají s vyděšeným výrazem okolo nás s udivenou otázkou "tyvole, vám se tohle fakt líbí?".

Trojice na pódiu je zřejmě na tento efekt na festivalech zvyklá, dokonce spekulujeme o tom, jestli úvodní peklo plné lámaných beatů nebyl od kapely záměr, jak oddělit zrno od plev. Faktem je to, že teprve potom dojde na přímočařejší kusy z dílny ATR a musím konstatovat, že i po víc jak čtvrtstoletí to kapele šlape náramně. Vše navíc rámuje dokonale čistý, vyvážený a přitom parádně průrazný zvuk (nejlepší ze všech kapel letoška). I když je po půlnoci a je docela chladno, Alec Empire rezignoval na triko a tradiční gymnastiku absolvuje do půl těla. Nic Endo se mi zdá ještě víc sexy než kdy předtím a v klidnějších pasážích mě její sametový hlas vyloženě laská v podpalubí. Setlistem nebudu unavovat, shrnu vše jen do několika slov: Atari Teenage Riot přišli, nasekali na prdel a zvítězili. Nejlepší koncert letošní Castle Party.

Do kempu klopýtám sám, část výpravy jde ještě ochutnat do kulturáku coldwave a minimal electro od maníka, který si říká Nowotny. Zejtra je taky (poslední) den...

 

 

Neděle 14. července

A zase nám v noci sprchlo. Ranní touha smočit údy v bazénu je dnes jednoznačně nejslabší, choulostivější kusy se choulí v mikinách a svetrech. Pouze pár hrdinů (including me) se odhodlává do větrem zčeřené hladiny. To se ovšem rázně změní někdy kolem poledne, kdy na kemp zasvítí slunce a opožděná pool party (včetně neodmyslitelné "Elizabeth") propuká. Stihneme dnes ještě vůbec nějakou kulturu?

Pochopitelně. Dokonce se nám podaří stihnout prvního vystupujícího v Kulturním centru, domácí electroindustriální dvojku Switchface. Představte si kytaristu v kostkované flanelce strouhajícího metalová kila, nepříliš dobře se pohybujícího brýlatého zpěváka, vokál v polštině v lepším a školní angličtinu v horším případě - a máte hrubý obrázek toho, jak jejich vystoupení vypadalo. Ve chvíli, kdy se frontman Tomasz pokusí rozmávat dvacítku přítomných jak na Depeche Mode, neubráním se úsměvu. Přitom z desky zní kapela opravdu zajímavě. No, ne každému se podaří přenést studiovou energii na pódium.

Další vystupující je přesným opakem. Když si pustíte cokoliv od polské dvojice Dark Side Eons, asi vás to úplně nenadchne. Naživo je to ovšem úplně jiná káva. To už jsme mezitím na hradě, na pátou odpoledne velmi obstojná účast. Zpěvák, basák a autor většiny materiálu Morph disponuje zajímavým vokálem a spolu se sexy klávesačkou Moonskin nejprve rozpohybovali a následně roztančili většinu přítomných. Skladby jako "Conquer The Universe", "The Entrance", "Time" nebo "Fuck Your World" mají skutečně hitový potenciál a silný tah na branku. Pro mne velmi příjemné překvapení a nečekaně výborný set, během kterého se nebe nejprve zamračilo, aby ve finále vychrstlo na bolkówský hrad bazén vody a náklaďák krup navíc. Čtyřicetiminutová smršť důkladně provětrala i plátěná obydlí v kempu a o hodinu posunula i následující program na hradě.

Když se technikům podaří vše dokonale prosušit a odepnou i jistící kšandy z pódia, už na pódiu vidíme dobráckou pandu. Jasyn Bangert krmí svou electroindustriální bestii God Module už dvacet let a i když v je posledních letech v Evropě jako doma, zatím jsme na sebe štěstí neměli. To už mezitím zase svítí slunce, Jasyn jištěný Andrew Pearsonem v pozadí pomalu rozkolíbá svou korpulentní postavu a postupně do publika sype důrazné beaty, které opatřuje trochu nejistým vokálem. Posluchačstvo je ale čím dál početnější a vřele reaguje hlavně na hitovky typu "Doppelgänger", "Let's Go Dark", "Cross My Heart", aby pak zamávalo na poděkovanou při závěrečné sypačce "The Source". Nemůžu sice říct, že by mě americká dvojice rozložila na kusy, ale jednalo se o velmi slušné vystoupení a ani na chvíli jsem se nenudil.
 

God Module - The Source (live at Castle Party 2019)
 

Je osm večer a přichází dilema: Mám počkat další tři/čtyři hodiny, přetrpět několik neoblíbených kapel, abych konečně viděl Sólstafir naživo? Nakonec volím odjezd směr domov (abych se následně dozvěděl, že jejich koncert byl skvělý). Letošní Castle Party je za námi, nepřinesla nic převratného ani omračujícího, byla to prostě další několikadenní party s kamarády plná hudby. A přesně tak ji máme rádi.

 

 

Fotogalerie

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.