Cassiel, Ezechiel, Nephilim, Pavel Zelinka | 17.06.2019 17:00

Přinášíme první díl reportáže z letošního ročníku největší gotické sešlosti světa, lipského Wave Gotik Treffen.

Nephilim: Ne nadarmo se říká, že každý správný gotik by měl alespoň jednou v životě navštívit Wave Gotik Treffen. Není v tom žádná stopa nabubřelosti či povyšování těch, kteří do Lipska už zavítali, nebo sem dokonce jezdí pravidelně. Teprve v "hlavním městě gotiků" si totiž uvědomíte, s jak výjimečnou subkulturou máte co do činění. Zdejší nesmírně přátelská a družná atmosféra je všeobjímající, nepřenositelná a je prosycena doslova celým městem. Lipsko nabízí gotikům během svátku Letnic nepřeberné množství aktivit a je nadlidský úkol zkusit zvládnout byť jen desetinu oficiálního programu, nemluvě o aktivitách neoficiálních. My jsme samozřejmě vyrazili hlavně za hudbou a pokusíme se v letošní sérii reportu zmapovat průběh osmadvacátého WGT očima několika redaktorů.

Pavel Zelinka: Díky brzkému příjezdu jsem nikdy nevyrazil za páteční kulturou tak brzy, jako v letošním roce. Díky Nephi. A první zastávka byla jasná - industriální legenda Cubanate. A hned na začátku zklamání - prostor Westbad byl zaplněn maximálně z poloviny. Že by na spoustu fanoušků byl tento koncert ještě brzy nebo se řada z nich ještě promenádovala na viktoriánském pikniku? Tak či onak na koncert Marca Heala a Phila Barryho v roce 1995 v pražském Bunkru si pamatuji velmi mlhavě. Má pozornost byla plně upřena na Front Line Assembly a nekonvenoval mi ani typicky minimalistický sound Angličanů.

Zpátky do přítomnosti. Po třech letech od obnovení činnosti Londýňané přichází konečně s novým materiálem, a to byl konečně důvod, proč si industriálně technoidní legendy konečně poprvé užít i v Lipsku. Cubanate se pro festival rozšířili na trio, kdy paličky elektronických bicích vzal do rukou Reza Uhdin z Inertia a bývalý klávesák Killing Joke. A možná se vedle fanoušků rozkoukával i zvukař, který dlouho nepřipustil, aby do elektroniky pronikla byť jen špetka kytarového zvuku. Také se tato hudba prezentovala v poměrně nízké hlasitosti. Naštěstí se postupně čitelnost zvuku i jeho intenzita zlepšovaly, takže po prvotním přívaku klasik z devadesátek, středu koncertu, kdy nám kapela přehrála podstatnou část nového EP "Kolossus", se na konci vrátila k prověřeným klasikám se smrtícím nápřahem. Marc neustále vztekle pobíhal po pódiu, a jeho zastřený hlas částečně znemožňoval porozumět, co se nám snažil zadýchaný mezi skladbami sdělit. Jisté je, že metalově vyztužený drum'n'bass "It" a samozřejmě nejznámější vál "Oxyacetylene" rozšmelcoval publikum na maděru. I tak mám za to, že Cubanate nejlépe sedí klubové, uzavřenější prostředí.

Cubanate

Ještě předtím, než jsem se hodlal s kolegou Robertem přemístit ze "západního bazénu" do prostroru bývalých "městských lázní", dal jsem šanci německým Battle Scream. Sám jsem měl z jejich Neue Deutsche Härte produkce obavu, která se bohužel bezezbytku potvrdila. Ničím výjimečná kombinace temné elektroniky a šablonovitých metalových kytar byla doplněna o silácké pózy. Když jsme během čtvrté skladby odcházeli, neměli bychom pocit, že bychom o něco přicházeli.

Battle Scream

Cassiel: Švédský dark ambient/industrial/neo-classical projekt Coph Nia uspořádal v zaplněném sále Volkspalast Kantine obřadní dystopickou mši. Člena rozsáhlé rodiny legendárního labelu Cold Meat Industry, vydavatelství, bez kterého si vývoj temnější větve industriálu nelze představit. Jasně rozvinulo a definovalo nové subžánry na dlouhá léta dopředu. Mikael Aldén recitoval temné básně v některých skladbách za doprovodu živého bubeníka, který dodával skladbám charakter pochodu. Set podbarvovaly hutné statické drones, dominovaly mu disharmonické samply, zmutované hlasy, rozbíjely ho úderné rytmické smyčky a naději do něj pumpovaly chorály, smyčcové party či kostelní zvony. Zazněla například skvělá skladba "The End" z alba "The Dark Illuminati". Zcela uhrančivý projev frontmana, atmosféra evokovala krásu, rozklad... Vynikající a muselo následovat zakoupení céda a samo na něj podpis u merche od Mikaela na památku tohoto úžasného zážitku.

Pavel Zelinka: Po srážce s německou žánrovou šedivostí bylo potřeba změnil lokál i styl. Na řadě byli Automelodi. Coldwave parta z Kanady, která pojí stylovou muziku hudebně i vizuálně vycházející z 80tkových vzorů s francouzštinou. Dnes už pouze dvojice složená ze zpěváka a elektronika Xaviera Paradise a kytaristy i přiležitostného perkusionisty Dillona Steele na rozdíl od téměř čistě elektronického soundu studiových nahrávek umně míchala analogovou elektroniku se vzdušnými kytarovými linkami. Když bylo potřeba, dvojice z primárně snivého soundu překročila k reálnějším polohám. I když se v případě Kanaďanů nejedná o primárně hitovou kapelu, svým náznakovým, melancholickým rukopisem si postupně omotala kolem prstu většinu osazenstva slušně zaplněného Stadtbadu.

Automelodi

Pavel Zelinka: Ale byl čas se rychle vrátit tam, kde jsem dnes začínal, to znamená do Westbadu na koncert, který bychom si ještě před pár lety na WGT zřejmě nedokázali představit. Další návrat na scénu nedávno ohlásila dvojice Empirion. Dvojice, kterou v polovině devadesátek mohli EBM milovníci proklínat za odklon zájmu části fanoušků od oldschool soundu Skinny Puppy a spol. k Prodigy, Orbital a vůbec přeskoku k tehdy aktuální taneční horečce. Jenže časy se mění, Prodigy dnes hrají na leckteré EBM párty a Empirion se po 23 letech (!!!!) přihlásili s materiálem, který zní jako byste propojili Front 242 s Kraftwerk a Prodigy najednou.

Jak ale bude znít dvojice naživo? Je poznat, že pánové pochází z taneční scény, protože si vystačili se dvěma noťasy a controllery na jednom stole. Žádné synťáky, žádné vokály. Jen dva pánové v nejlepších letech za kompy a přesně synchronizovaná projekce. Přiznám se, že jsem si díky vydání EP "I Am Electronic/Red Noise" teprve doplnil vzdělání a byl překvapený, jak moc jediná deska tehdy trojice čerpala z tvrdě elektronické scény. Také to bylo v rámci setu poznat. Například nátlaková "Jesus Christ" s až punkově zběsilými bicími nebo "Caio" s hlavní sekvencerovou linkou jak od Front 242, do setu zapadla naprosto hladce. Set ukončil remix Empirion hitovky "Firestarter", kterou dvojice věnovala nedávno zesnulému Keithu Flintovi.

Empirion

Ezechiel: Ze záplavy podobně znějících elektronických projektů v playlistu WGT výrazně vyčuhoval track britských Empirion. Fortel Austina Morsleyho a Jamieho Smarta, kombinujících industrial s prvky techna a rave už od roku 1993, je prostě na zvuku poznat na první dobrou. A taky evidentně táhnul, protože se výrazně táhly i fronty před vstupem do Westbadu. Naštěstí se podařilo dostat dovnitř včas a vidět dvojici pánů za Macy právě startujících svůj set, který byl opravdu spíš setem než čím jiným. Škoda, že celkově dobrý sound kapely poměrně limitoval horší zvuk ven. A právě to oddělilo fanoušky od zvědavců.

Cassiel: Německá elektro/darkwave smečka In Strict Confidence pravidelně plní parkety při pražských EBM parties a v Česku je poměrně známá. Do prostoru starých městských lázní WestBad, kde jsou koupací sály přestavěné na kulturní akce (je jich v Lipsku několik, dobrá inspirace pro tuzemsko...) jsme se dostali tentokrát bez fronty a čekal nás opět - jak jinak - plný sál. Démonický zpěvák Dennis Ostermann byl suverénní, vokalistka a tanečnice Nina de Lianin se starala a rozruch na stagi, stejně jako kytaristka HayDee Sparks. Za klávesami stál Jorg Schelte a bubnoval Stefan Vesper. Poprvé jsem si spokojeně pozpěvoval při skladbě "Seven Lives", zazněly samozřejmě největší hity "Kiss Your Shadow", "Engelsstaub" či "Zauberschloss". V sálu bylo poměrně vedro, takže celý set se nesl v pomalejším tempu a nutno dodat, že když jsem je viděl před lety prvně, působili tehdy živelněji. I tak se ve WestBadu konala velká show se skvělou klipovou projekcí na třech plátnech, koncert mě bavil a užil jsem si ho moc.

In Strict Confidence - Kiss Your Shadow (live at WGT 2019)

Pavel Zelinka: To já byl nakonec po vcelku chytlavém začátku nakonec poměrně rozpačitý. Na Dennisovi je poznat, jak by rád svou hudbu prezentoval kapelním výkonem. To je v zásadě chvályhodné rozhodnutí - znít jinak, než jak předložíte písničky na studiových nahrávkách. Bubeník byl extra třída. Jeho vyhrávky funkčně kolorovaly základní rytmus, horší už to bylo s oběma zástupkyněmi něžného pohlaví v rámci pětice. Zatímco kytaristka HayDee částečně kazila sound knedlíkovitě znějícími linkami, doprovodná zpěvačka Nina zase často přecházela do operně laděného vokálu, který sound In Strict Confidence posunoval zbytečně do gothic metalových vod. A ještě k tomu neustálé křečovité úsměvy obou dam..... Nebyl jsem sám, kdo současnou podobu o maximálně živý sound kapely neoceňuje. Z původně zcela zaplněného sálu během koncertu odešla dobrá pětina obecenstva. Jak se říká: "cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly" a koncert ISC na Wave Gotik Treffen toho byl krystalickým příkladem.

Ezechiel: Kytarově orientovaná část naší výpravy po vyřízení akreditací, ubytování a lehkém aklimatizování začala v nedalekém klubu Stadtbad australskou dakrwave partou Pleasure Symbols. Jasmine Dunn a Steven Schnorrer, doprovázeni živě dalším párem, patří mezi umělce, zakládající si na atmosférických střednětempých kompozicích, vhodných spíš k jemnému vlnění. Nicméně celkový zvukový objem a prostorný vokál, připomínající živě polohy někde u PJ Harvey nebo Savages, dělá z jejich vystoupení smysluplný zážitek. A tak jen škoda, že zahuhňaný zvuk Stadtbadu hrál proti kapele a velký prostor ubíral možnosti vzájemně se s kapelou prolnout. Hrát Pleasure Symbols v malém klubu plném kouře, s dobrým zvukem a minimem světla, vezme vás jejich tvorba jinam. Takhle jsme se jinam přesunuli my.

Pleasure Symbols

V Täubchenthalu totiž od šesti úřadovali October Burns Black, jeden z nejzajímavějších úkazů současného gotického rocku. A té zajímavosti se není vlastně co divit; vždyť kapelu tvoří samé známé tváře, prorostlé do hudební historie scény až po špičky netopýřích uší. Jsou tu pánové z formací jako The Wake, Sweet Ermengarde, This Burning Effigy a k tomu starý známý Simon Rippin, kterého jsme nedávno viděli v Praze s Red Sun Revival. I proto si člověk říká, jestli si s takovou sestavou fakt musíte do loga dávat „est. 2015“ a proč. Nicméně je tu intro a první odklepání a začínáme otvírákem aktuálního debutu „Fault Line“, při kterém se srdíčka fanoušků Sisters, Nephs či Mission nemohou než tetelit blahem. Sehraná stylovka s nenechavými kytarovými vyhrávkami fungovala o něco lépe v rychlejších polohách („Arrowhead“). A tak je škoda, že těch bylo oproti klidnějším trackům spíše menšina. Na druhou stranu jasně, pánové už nejsou úplně hříbátka, jakkoliv na sympatičnosti jim to nikterak neubírá. Snad jen basák James se nemusel při hraní tvářit přísně, jako kdyby byl Tony Pettit nebo kdo. I přesto ale October Burns Black předvedli solidní show.

October Burns Black

Nephilim: Divoká čtyřka Alien Vampires se s tím v Haus Leipzig moc nemazala. Prostě nastoupila na pódium, stiskla PLAY a jejich hodinu trvající technoparty nepolevila ani o kousek. Zvuk byl řádně zaprasený (což sice zřejmě nebyl úmysl, ale výslednému efektu to spíš pomohlo) a tunou chemie napuštěná čtveřice řádila jako o život, což místní sdružení Pókémonů ocenilo divokými sestavami po obou stranách pódia. Projekce zobrazující jakési abstraktní umění byla úplně zbytečná, potěšilo užití ozvučeného pivního sudu i destrukce minikláves. I když skladby mají určitě své názvy, během setu to bylo všem docela jedno. Důležitý byl beat a těmi Alien Vampires nešetřili. Mocné vystoupení.

Alien Vampires

Mizím do centra a jdu okouknout centrum místních afterparties v Mořicově baště (Mortizbastei). I tady se odehrávají živá vystoupení a bývá tu většinou narváno, což se vzápětí potvrdí. Svou chvilku slávy si tu zrovna vybírá kvartet Scarlet Dorn. Ten loni vydal obstojnou desku "Lack of Light", kterou produkoval Chris Harms z Lord of the Lost. Naživo to ale zní jak patnáctá kopie Nightwish smíchaná s nejslabšími kusy Goethes Erben. Publikum se ale spokojeně nechává roztleskávat a poctivě mává při každé pobidce. Nejsem masochista, tak raději povečeřím v místním bufetu a do sálu znovu nakouknu při setu La Scaltra. To už je ručička kvality o řádný kus vpravo. Z La Scaltra je nově taktéž čtveřice a servíruje premiérově kusy ze zbrusu nové desky "The Third Eye". Vražedně našlapaný sál mě ale brzy vyhání mimo doslech a po zbytek noci se nechávám ukolébat místními DJs.

Ezechiel: Asi víte, že UK Decay jsou často zmiňovaní jako jedni z otců pojmu „gotika“ (ve smyslu naší scény). Někdy se o nich mluví jako o „protogotické“ kapele. Jindy zase o naživo dost uspávání hadů. To poslední se však naštěstí (minimálně v Täubchenthalu) nepotvrdilo. Naopak, kapela to do lidí prala pod poměrně punkovým tlakem, nešetřila mocnými kytarovými riffy a šlapavými linkami objemného černošského basáka s funky vizáží. Hrálo se z obou desek, jak té 38 let staré „For Madmen Only“, tak z novější „New Hope for the Dead“ („Killer“, „This City is a Cage“…) a chvílemi jsme byli drivem a zvukem skoro až někde u Sex Pistols. Co však vystoupení trochu shazovalo řetěz, byla samotná kapela, která vypadala, že je minimálně z části najatá. A to rozhodně ne proto, že v sestavě gotické kapely člověk dva černochy zas tak často nevídá. Nicméně právě sličná ebenová backvokalistka byla v tomto ohledu největší průšvih. Vlnila se sice smyslně, nicméně neustále pohledem fixovala frontmana Abba, aby věděla, kdy má zpívat. A když už zpívala, stejně nebyla slyšet. Možná to zní jako malicherný detail, ale je to přesně ten typ detailu, který si pak z celého setu odnesete domů a který určí, jak budete na koncert vzpomínat.

UK Decay - Stagestruck (live at WGT 2019)

Pavel Zelinka: Letošní ročník Wave Gotik Treffen připravil v Agře dvě popůlnoční překvapení. Tím pátečním byli britští White Lies, kteří si už jednou takto na festivalu zahráli. Přiznám se, že neutuchající zájem pořadatelů gotických festivalů o tuhle čtveřici dnes už moc nechápu. Ano, na prvních třech albech jsme mohli mluvit o výrazném následování postpunkových hrdinů, nové dvě desky se už ale spíše obrací k osmdesátkové poprockové estetice. Ale nešť. Angličané odvážně vykopávají devítiminutovým singlem "Time To Give" z poslední desky a brzy se dostavuje podobný pocit jako během poslední návštěvy. Na začátek ohromení z krystalicky čistého zvuku, ohromujících světel a sehranosti kapely. Postupně se ale statickou prezentaci nezachrání ani přirozeně hitový potenciál většiny písniček. Plnohodnotný, hodinu a půl dlouhý koncert nakonec zachraňují postpunkové hitovky prvních alb. Vydržel jsem, ale bylo to o fous :)

White Lies - Big TV (live at WGT 2019)

Ezechiel: Ačkoliv – jaképak domů, vždyť v Täubchenthalu právě začíná When We Were Young party! Pravda, koncept tohoto večírku se v průběhu ročníků poněkud proměnil, a pokud jste si dřív rádi chodili zadovádět na gotické fláky, které máte rádi „z mládí“, v současné době vás čeká překvapení. Těžko říct, jestli je smyslem party spíš vytáhnout ty méně známé songy (aka klasická DJská soutěž „kdo vytáhne větší obskurnost“), ale faktem je, že ani vytrvalec otrkaný tuzemskými Batsave parties se v Täubchenthalu příliš nechytal. Respektive takhle – pokud chcete tančit (a pijete), rozhodně máte na co. Pokud byste u toho občas rádi radostně zavýskli, když vám zahrají „tu vaši“, museli byste jinam. Přesto jsme se dokázali prodírat mlhou na parketu až do brzkého rána, slibující další festivalovou nálož. Jen těch jaëgerů s redbullem mohlo být míň…