Demi Mortuus | 19.04.2019 17:18

Prog rocku u nás příliš prostoru nevěnujem, což je vcelku logické. Když však do Prahy přijede se svou kapelou skladatel, který se podepsal pod soundtracky mnoha italských hororových klasik, potom je výjimka zcela na místě.

Claudio Simonetti´s Goblin
13. 4., Praha, Futurum

Už více než čtyři dekády tvoří Claudio Simonetti hudbu coby Goblin v jeho nejrůznějších podobách a s různými spoluhráči. Ač je kapela starší, než většina našich čtenářů, do České republiky se prvně podívala až v loňském roce. To zavítala na festival Brutal Assault a sklidila až nečekaně bouřlivý aplaus. I na jeho základě se tedy dostalo také na klubovou premiéru v Praze, která byla původně umístěna do smíchovského klubu Meetfactory, aby byla posléze přesunuta do vlídnějšího a útulnějšího prostředí klubu Futurum.

Divadelnější scéna Futura kapele slušela mnohem víc, takže jsem osobně změnu uvítal. Už podle eventu akce se zdálo, že lístky na tuhle ojedinělou událost nejspíš nejdou zrovna na dračku (s čímž nejspíš také souvisí onen přesun) a to se potvrdilo i na místě. Čtvrt hodiny před startem koncertu Italů, kteří se k mé další radosti obešli bez supportu, člověk potkával ojedinělé hloučky poklidně debatujících fans. Proti „Brutálním“ cenám se navíc tentokrát dal nakoupit i merch. 600,- za vinyl a 400,- za CD je fajn. Už při letmé procházce klubem bylo poznat, že Goblin oslovují spoustu hudebních fajnšmekrů, bez ohledu na jejich hudební (i jinou) orientaci. Člověk tak potkal heavy metalisty, black metalisty, pravidelnou návštěvnici Batsave, filmové maniaky, italské patrioty nebo třeba Edgara ze Schwarzprior.

Dost řečí, tradiční otvírací intro „The Third Mother“ z finální části trilogie o třech matkách je temné jako zadnice stoleté čarodějnice a většinou chystá spálenou půdu pro hitovku „Mater Lacrimarum“ ze stejného soundtracku. Pro Prahu si však čtveřice muzikantů připravila překvápko a místo ní rozjíždí ústřední song „Il Cartaio“ z jedné z novějších argentovek (on tedy už i ten „Karetní hráč“ má dnes patnáct let, takže je to trochu relativní). Ten není tolik temný, jako zmíněný tradicionál, takže trochu ubírá na dynamice, ale zase má chytlavý klavírní motiv a skvělá kytarová sóla, která od začátku ještě zdůrazňuje dokonalý zvuk.

To už však kvartet loví v klasikách a „Démoni“ nenechají nikoho stát na místě. Chytlavou a taneční pecku doplňuje projekce se všemi sliznatými kreaturami z filmu. Claudio sám však upozorňuje, že krom soundtrackových melodií zazní i songy, které kapela nahrála a v žádném filmu použity nebyly. „E Suono Rock“ je i tak klasikou kapely a vlastně poprvé rozjíždí progrockovou mašinu plnou parou vpřed. To je vám taková krása, když muzikanti umějí hrát na hudební nástroje! Všechno hraje jak má a každý umí přidat ještě něco navíc. Ráznější party šlapou jako orloj, s těmi křehčími se kapela zase doslova mazlí. Dojde i na hammondkové sólo.

Claudio v černém, stříbrem pošitém, sáčku je znovu sympaťákem k pohledání. Zvládá troje klávesy, počítač a kupu čímanovských úsměvů do publika. V podobném duchu pokračuje i „Roller“, během nějž si člověk může vychutnat spolupráci rajcovně basující Cecilie Nappo, razantně bubnujícího Federica Maragoniho i působivé varhanní hradby.

Je však čas na další horor. „Do you like zombies“ ptá se fans Claudio a s úsměvem vzpomíná na George Romera prostřednictvím trojice věcí ze soundtracku „Dawn of the Dead“. Nemohla chybět mučivě pomalá a těžká „L´Alba Dei Morti Viventi“ ani zběsilá jízda „Zombi“. Na plátně se míhají požírači mozků a čtveřice diktuje jednu známou melodii za druhou. Africké motivy oživují rytmiku a celý triumvirát uzavírá „Zaratozom“, který kytarovými linkami dává místy vzpomenout na legendární Iron Maiden.

Pokračuje se poklidným klávesovým úvodem letitého songu „Aquaman“. Během křehkého začátku skladby se čeká na vyřešení menšího trablu s kytarou, ale tam, kde jiná kapela přečká vynucenou pauzu občasným hrábnutím do strun, tam Goblin využívají čas k hudební ekvilibristice a člověk tak nějaký problém ani nezaznamená. Naopak zjišťuju, že bych se takhle dovedl na improvizující kapelu koukat třeba i hodinu. Záhy je však všechno v pořádku a křehká věc může být dokončena.

Film „Vrah přichází v noci“ je zase novějšího data a kousek z roku 2001 zastupuje skvělá titulní věc „Non ho Sonno“ a „Death Farm“, jež má málem death metalovou kytaru, kterou střídají technické prog motivy a sóla kytarová i klávesová. Že to s tou návštěvou nakonec není tak tragické se potvrdilo během nádherného songu „Opera“, který pomohl vyzpívat snad každý v klubu. Povedená a spontánní chvilka, které nasadil kytarovým sólem korunu skvělý Bruno Previtali. Další křehkou a instrumentálně dokonalou parádu si hned vzápětí sál užil díky oběma částem songu „Chi?“, který byl před čtyřiceti lety k slyšení ve stejnojmenném televizním seriálu.

Přituhuje. „Suspiria“ logicky nutí publikum znovu zapojit hlasivky a ukazuje se, že i Claudio umí kvalitně chrčet, když chce. Jeden z nejznámějších hororových hudebních motivů postupně graduje do notoricky známé rock´n´rollové bouře. Úvod „paura, paura, paura“ startuje energickou pecku „Tenebre“ a to už na místě nestojí snad nikdo. Veronica Lario barví projekční plátno krví ze své useknuté pravice a vrcholem budiž „Phenomena“, která je zkrátka monstrózní a znovu podpořená i hlasivkami publika.

Zbytek koncertu kapela věnuje dalšímu klasickému snímku Daria Argenta – „Profondo Rosso“. Songy „Wild Session“ i „Deep Shadows“ dávají muzikantům prostor k řádění a ti se s radostí pouštějí do jazzových figur i sól na jednotlivé nástroje, které v „Death Dies“ sviští svižně vpřed a v „Mad Puppet“ se zvrhávají až k psychedelii. Došlo samozřejmě i na filmovou ukolébavku a titulní song, který varhanním finišem krásně uzavřel koncert dekapitací. Určitě si vzpomenete na scénu s výtahem.

Dobře naladěná čtverka se nenechala dlouho pobízet a po krátkém temném klávesovém intru přeci jen přichází řada i na v úvodu překvapivě vynechanou „Mater Lacrimarum“, kterou vokály vylepšil Dani z Cradle of Filth. Byla to vlastně jedna z posledních věcí, kterou udělal dobře. Pořádně mocná, zlá a temná tečka, jen co je pravda. Nic dalšího už Italové z čarodějnického klobouku nevytáhli, a tak alespoň zopákli ještě jednou taneční „Démony“.

Bez většího přemýšlení můžu říct, že mám za sebou koncert roku. Nejde jen o to, že si člověk poslechne na živo legendární soundtrackové kousky. Všichni čtyři muzikanti navíc umějí hrát, umějí si udělat parádní zvuk a evidentně je to hrozně baví. Claudio sám je neskutečný sympaťák a Cecilia je se svým pornolookem jako vystřižená z nějaké argentovky. Claudia nerozhodil ani kabel od projektoru, který se chycený gafou odlepil od zdi a postupně se svěsil umělci přímo pod ruce. Díky za tuhle návštěvu kouzelného hororového strýčka z Itálie.