Pozdě ale přece jsme se prokousali k jednomu dluhu. Posviťme si na českou literární duchařinu, zase tolik jich u nás nevychází.

Robin Stejskal - Prokletá kaple
Vydal: Pro Art Talent. (232 stran)   

Vydání českého (potažmo československého) hororového románu nebo povídkové antologie je pořád svátkem, i když už naštěstí zdaleka ne takovým, jako před lety. To je určitě pozitivní fakt. Vždyť za minulý rok vyšlo nějakých patnáct titulů. A jedním z nich je také román Robina Stejskala „Prokletá kaple“, jehož výtisk nám přistál v redakční poště. Dorovnejme tedy resty a nahlédněme za vrzající dveře strašidelné putyky.

Robin Stejskal debutoval před čtyřmi lety povídkovým souborem „Roztomilá holčička“, který nabídl čtenářům čtrnáctku krátkých prací a sklidil poměrně pozitivní ohlasy. „Prokletá kaple“ je tedy prvním rozmáchlejším počinem autora a výsledek jeho snažení tomu v mých očích odpovídá. 

To se o knize dá říci jako o celku. Je sice v pevné vazbě, ale její grafická úprava nestojí za moc. Autorovým tátou vytvořenou malbu na obálce hyzdí nevzhledné fonty i nevkusné logo nakladatelství Pro Art Talent a ani zbytečně velké písmo použité pro text v knize není zrovna něčím, co by člověka příjemně naladilo ještě před samotnou četbou. Na druhou stranu – tohle jsou jenom podružnosti. Důležitý je obsah samotný.

Robin nás v něm bere na exkurzi do vesničky Medovice, která není zrovna přátelská vůči naplaveninám. Tou je i nový hospodský Rarášek, který se s nepřízní místních potýká od samého začátku. Ti se k němu chovají nepřátelsky a provoz restauračního zařízení stíhá nepříjemnost za nepříjemností. Podnikavec za výčepem se však nehodlá nechat odradit a místo toho postupně odhaluje pohnuté osudy svého předchůdce, který tu také neměl zrovna na růžích ustláno. Ukazuje se, že obyvatelé Medovic mají co skrývat.

Napsat román, v němž se prolíná několik časových rovin, není rozhodně nic snadného. Nejpovedenější částí je pročítání deníku učitelky Anety Jasmínové, který dokáže působit děsivě a výhrůžně. Tedy tak, jak bylo nejspíš zamýšleno. To se tedy vcelku povedlo. Ale jako celek mne příběh nemohl nadchnout hlavně díky množství začátečnických chyb. Jednou z těch nejzvávažnějších jsou toporné dialogy. Místní povaleči z hospody mezi sebou mluví jako upjatí slušňáci („Pane Rarášek,“ začal Přibyslav, „radím vám, nepřibližujte se k tomu člověku. Půta je velmi zlý…“) – copak jste někdy s někým takhle mluvili v hospodě? Notabene s místním hrubiánem?

Problémem je také nedostatečná kontrola finálního díla. Místy najdete pasáž či větu, která člověka vyloženě rozesměje a to u hororu určitě není v pořádku. Mým favoritem je v tomhle směru tahle perla – „V korunách stromů se ozýval výr velký. Houkání doprovázelo vlčí vytí. Alespoň si myslel, že to jsou vlci. Ve skutečnosti to byly srnky. Ale protože nebyl žádný myslivec, rozdíl nepoznal“. Jindy se povede nesmyslně použít nějaké slovo („Přinesl si v sáčku včerejší rohlíky, a tak je rozdrobil a hodil na čechrající hladinu“.). Tohle už jsou chyby z nepozornosti a ty zamrzí dvojnásob.  

Snaha se cení, to rozhodně. Ale bez funkčních postav a dialogů čtenář těžko může najít sympatie k zúčastněným, natož se o někoho bát, nebo si jej aspoň zapamatovat. Napsat delší dílo není legrace a Robin rozhodně má do budoucna na čem pracovat. Hlavní však je, že prvotinu dokončil a z chyb se může poučit. Za přečtení pro našince určitě stojí kniha už pro místní reálie a podpora tuzemského hororu je také na místě. K napsání uvěřitelného napínáku však ještě chybí ujít kus cesty. Není však důvod autora na jeho štrapáci nesledovat. Držím palce. 

mohlo by vás také zajímat