Demi Mortuus | 27.09.2018 15:10

Máme tu čest vás seznámit s jednou z nejlepších hororových děl tuzemské provenience!

Miroslav Pech - Mainstream
Vydal: Carcosa, (246 stran)

Osudy jednoho z nejsugestivnějších českých knižních hororů jsou poměrně netradiční a zamotané. Předně je nutno říct, že Miroslav Pech není tak docela hororový spisovatel. Nebo aspoň dosud nebyl, i když jak sám říká, má ke krvavému čtivu odjakživa blízko. Dosud vydal několik knih, které mají s jeho drastickou prvotinou společný snad jen naturalistický jazyk, který nepoužívá žádné zbytečné kudrlinky. „Mainstream“ je tedy autorovým hororovým debutem a ještě ke všemu jej původně nevydal v naší kotlině a ještě před námi si jej užili čtenáři v Polsku.

Tohle však napravil Milan Žáček a „Mainstream“ vydal na vlastní značce Carcosa. Čekání však litovat nemusíme. České vydání má totiž mnohem stylovější obálku a návdavkem jsme dostali nůši plnou krvavých povídek. Knihu předcházely poměrně oslavné reakce a byl jsem tedy ostražitý. Často se mi v těchto případech stává, že jsem posléze naopak zklamán. Na začátku mne zaskočil Mirkův styl, který je strohý, plný dialogů osekaných na kost a je třeba mu přivyknout. To se mi však podařilo docela rychle. A jaký tedy „Mainstream“ je?

Obal polského vydání.

Dlouhou dobu vlastně ani není hororový a autor očividně pracuje stylem, na který je zvyklý ze svých předchozích vážných, avšak civilních děl. Předně z textu čiší deprese. A nikoliv deprese vykonstruovaná. Naopak. Podobné páry jako jsou Matěj a Klára potkáváte dnes a denně. Vztah jim nefunguje, pohromadě je drží jen dvouměsíční Sára, která se však stává jen další přítěží ve světě bez vyhlídek a budoucnosti. A potom navíc Matěj zjistí něco, co jej postrčí zpoza bezpečných mantinelů netečnosti a příčetnosti.

Od společenského dramatu k brutálnímu hororu je potom už jen krůček. Nečekejte tedy žádné bubáky v prostěradlech ani průsvitné duchy. Jen zvrhlost lidské mysli a zoufalé činy stačí na tu nejhrůznější kulisu, do kterých hlavní postavy tohoto až nehezky intimního příběhu dospějí. Pokud sami občas vstanete plní jedu a už cestou tramvají do práce byste nejraději pozabíjeli aspoň deset lidí, potom tuhle knihu snad raději ani nečtěte. Možná byste se vyděsili sami ze sebe.

Miroslav Pech zaslouží uznání. Za to, že se nebál české prostředí použít v naprosto vážně míněném hororu, který si nepomáhá u nás tolik populární berličkou sebeironie. Jde s kůží ne trh i bez rádoby pomrkávání na čtenáře a hle – ono to funguje! A vy jen vyděšeně sledujete Matěje, kterému se časem hnusí všechno od vlastní ženy a dítěte, po prostitutku či bývalého známého i Kláru, která se marně snaží zachránit fungující rodinu, která jí samotné v mládí nikdy nebyla dopřána.

Nadšeně tleskám také povídkám, které tu nejsou na zaplácnutí místa a nafouknutí počtu stránek. Dostanete se do výzkumáku, v němž se odehrává zvrhlý experiment, který nemůže dopadnout dobře. Pecku do sádelnatého břichu dostanou všichni morbidně bezední jedlíci, na stránkách oživne další děsivá panenka, dojde i na trochu bezútěšné budoucnosti či nemocnou mysl. Povídky jsou psány v podobně úsporném duchu jako román a je příjemné, že i díky poměrně originálnímu stylu celá kniha drží pohromadě. Pro mne osobně se jedná o jeden z nejsilnějších hororových textů, které kdy od nějakého českého spisovatele vzešly.