Recenze Dead When I Found Her – Rag Doll Blues

deadwhenIfoundher_ragdollblues_sJednou z desek, která na tvrdě elektronické scéně vzbudila velkou pozornost, je druhá řadovka projektu Dead When I Found Her. Jak album „Rag Doll Blues“ působí na Pavla Zelinku, si přečtěte tady.






 

Dead When I Found Her – Rag Doll Blues
Vydavatel: Artoffact rec. (www.artoffact.com)

O americkém projektu
Dead When I Found Her Michaela Arthura Hollowaye se mluví jako o objevu loňského roku. Pojďme a srovnejme si druhou řadovku projektu „Rag Doll Blues“ s albem, které podobným způsobem zabodovalo o roce 2011. To znamená s deskou „Wintermute“ Švédů Necro Facility.

Co mají od prvních minut oba projekty totožné, je absolutní zvuková dotaženost obou kolekcí. Je poznat, že zvukové studio je prostředí, ve kterém se jak Necro Facility, tak
Dead When I Found Her pohybují suverénně. Pokud máte možnost si obě desky poslechnout na lepší repro soupravě, případně si pustíte obě CD do zvukovodů skrze kvalitní sluchátka, a navíc máte kvalitní vztah k tvrdé elektronice, sekvenceroví hadi si vás omotají během krátké chvilky a melodické linky vás pomalu utopí ve vlastní syntetické šťávě.

Dalším společným prvkem projektů je jejich respekt vůči EBM historii. Především Vancouverská klika Skinny Puppy a Front Line Assembly je jasně čitelným inspiračním zdrojem jejich vlastní tvorby. A zde se doposavad totožné cesty Američana a Švédů začínají rozcházet. Zatímco i letošní deska
Dead When I Found Her je jasnou poctou EBM kořenům let 1985-1995, Necro Facility se od adorování minulosti (především Skinny Puppy) na prvních dvou deskách posunuli dále. Vzali minulost žánru a na jeho základech vystavěli svou svébytnou novátorskou vizi. Loňský triumf Necro Facility má tedy hned několik pozitiv – album je chytlavé, zvukově vybroušené a navíc žánrově inovativní.


Dead When I Found He – No More Nightmares

U Američanů nemůže být o progresi ani řeč. Především v první polovině stopáže „Rag Doll Blues“ můžete hrát hru na objevování přímých přiznávek klasických žánrových desek přelomu 80. a 90. let. 

Na druhou stranu, skladby jsou silné i samy o sobě. Jejich společným znakem je zastřený vokál autorů, táhlé melodie a výborně naprogramované oldschool bicí. Tempo desky v druhé polovině desky upadá, a s ním i okaté přihlašování se „ke zdrojům“. Melancholické vyznění druhé poloviny „Rag Doll Blues“ tak není žádnou ostudou, ba naopak, druhou polohou
Dead When I Found Her, kde Michael kope více sám za sebe. 

A ještě jeden rozdíl mezi posledníma deskami porovnávaných projektů – zatímco „Wintermute“ skončí krátce po 40 minutě (a u fanouška nechtěně naskakuje reakce: „To už je konec?“, americký kolega nechává „Rag Doll Blues“ plynout celou hodinu a 10 minut. Dovolím si tvrdit, že žádná z položek recenzované desky není podprůměrná, přesto celková stopáž 12dílné skládanky by mohla být klidně o čtvrthodinu kratší.

I přes všechny výhrady přišli
Dead When I Found Her s opravdu výbornou deskou, která musí každého fanouška EBM zahrát u srdce

Hodnocení 85%

deadwhenIfoundher_ragdollblues

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář