Tereza Pavlíčková | 16.01.2013 09:25

planetMyerDay13_s V pátek 11. ledna proběhl v Lipsku další Planet Myer Day, tentokrát za účast třeba i Jennifer Touch & Porkfour, Synnack, Asche, ale hlavně Necro Facility a Daniela Myera s projektem Destroid. A pokud jste to prošvihli, Tereza Pavlíčková vás do Moritzbastei vezme ve svém reportu. Děkujeme!

Dostala jsem možnost se s vámi podělit o své dojmy z hudební akce Planet Myer Day 2013, která se (tak jako každý rok) konala v Mořicově baště v Lipsku. Předem bych ráda předeslala, že se jedná o mé osobní názory a jsem si vědoma toho, že se v některých z nich pouštím na tenký led, jelikož nejsem žádným hudebním znalcem. Berte tedy, prosím, můj vstup jako příspěvek běžného účastníka večera – a to i z toho důvodu, že jsem tři aktéry akce viděla a slyšela prvně v životě.

To, že na tuto akci vyrazíme, je výsledek práce mého kamaráda, který velmi často na sociální síti připomínal, že termín se blíží, a zároveň má touha vidět kapelu Necro Facility, která za poslední dobu stále častěji zaznívala v našem příbytku :). A taky jsem doma zcela nenásilně vysvětlila, že za touto kulturní nabídkou je třeba vyjet.

Z Prahy vyrážíme kolem třetí odpoledne, cesta probíhá bez komplikací a na místě samém jsme zhruba ve čtvrt na sedm. Jak jsem byla poučena, klub je zbylá část středověkého opevnění Lipska. Tím se tedy vysvětluje, proč jsme dlouhými schody do klubu zmizeli z povrchu zemského. Mořicova Bašta je klub skutečně rozsáhlý, resp. hodně členitý, s několika bary a prostory, kde můžete posedět. Samotný sál bych asi přirovnala velikostí k Rock Café v Praze.

Večer otvírala Jennifer Touch & Porkfour. Abych byla objektivní, šla jsem si mladou slečnu (tu a tam hrající na klávesy) poslechnout. Jejím parťákem v tomto hudebním tělesu byl o hlavu menší mladík, který měl za úkol obsluhu „Epla“. Po pravdě řečeno, vůbec nevím, co k jejich vystoupení dodat. Hudebně jsem chvilkami zaznamenala tóny připomínající začátky Depeche Mode v osmdesátých letech, na jiné to působilo zcela odlišně. Každopádně to bylo statické a spíše komorní vystoupení místní umělkyně pro přátele a známé.

Další, kdo ten večer dostal prostor, byl performer Synnack. V pomyslném žebříčku večera jsme se posunuli o skutečný skok výše. Velká projekce, kde jsou k velmi industriální, chladné hudbě, připomínající výrobní linku ve fabrice, zobrazovány různé obrazce a záběry z běžného života či přírody, byla velmi podmanivá. Aspoň pro mě. Projekt to je, myslím, zajímavý. Z druhé strany okem právě příchozího diváka je třeba podotknout, že se na pódiu nacházel performer se svou přítelkyní, kdy on jako šílený točil čudlíky a ona, lehce se vlnící do rytmu, ťukala do touch padu svého notebooku (překvapivě zn. Apple), kterým udávala říz výše zmíněné dataprojekce.

Synnack

Po zhlédnutí Synnacku přišel na řadu Asche. Pracovně jsem mu říkala Andre Aggasi, neb mně ho po vizuální stránce připomínal. Tenhle německý“ Aggasi“ však měl v očích výraz šílence a hudbou se nechal zcela pohltit. K tanci a poslechu využil opět noťase. Kdo dříve jezdil na akce CzechTek, myslím, že by si přišel na své. Narvěte si hlavu do repráku a nechte se unášet šíleným tempem BPM. Sebekriticky musím přiznat, že jsem se neúčastnila celého vystoupení, ale zejména pasáže, které byly Aschem i zpívané, se celkem povedly. Brutální techno ve spojení s projekcí, kde jela smyčka z čínského filmu, kde jakési Číňance není do skoku – dle jejího mimického výrazu v obličeji, který vévodil celému plátnu – dokreslovala část vystoupení.

Konečně jsem se dočkala čtvrté party v pořadí, Necro Facility. Tato švédská dvojka se mi poslední dobou dostala pod kůži, a proto jsem se velmi těšila na to, co předvedou. Obecně formace ve složení Backstrom Henrik a Oscar Holter nabízí příznivcům elektronické hudby poměrně širokou hudební škálu, ale v podstatě nejenom pro ně. Co tím myslím? Když se mně dostala do ruky jejich poslední deska „Wintermute“, byla jsem nadšena, ale zároveň v rozpacích. Ještě se mi u žádné kapely nestalo, aby se mi skutečně velmi líbily vždy určité pasáže jednotlivých písní, ale když dojde na refrén, tak je to masakr. Ze skladby, kde můžete slyšet zvuky a fragmenty připomínající FLA, Skinny Puppy nebo Die Krupps, jste během pikosekundy na úrovni Robbieho Williamse, který sděluje svým fanynkám nějakou velmi důležitou glosu života. Jsem si vědoma toho, že mě nyní fanoušci NF rozsekají, ale výše je skutečně uveden jen můj subjektivní dojem a názor.

… ale zpět k vystoupení NF v Lipsku. Ke štěstí celého publika i hlavním protagonistům na pódiu stačily dva „Meky“ na dřevěném stolečku. Jelikož jsem zabrala první řadu, technické a přípravy hudebního zázemí mě překvapily, ale vem to čert…

Necro Facility

Co se strhlo následně? Nepopsatelná vlna energie, kterou předvedli tito dva pánové, byla v mých očích strhující. Teď mluvím o samotné atmosféře koncertu. Uznávám, prvoplánově vytáhli na začátek tolik oblíbenou „You Want It“, ale zafungovalo to. Následně byl sál rozpohybován songy jako „Ignite“, „Cuts“ a i mou velmi oblíbenou „Fall Apart“ a „Supposed“. Suma sumárum, NF odehráli skoro celé album „Wintermute“. Kdo chtěl slyšet staré – řekla bych hudebně kvalitnější – kousky, na své si moc nepřišel.

Zpěvák této formace předvedl fyzicky velký výkon. Zachytit ho okem či dokonce fotoaparátem bylo v podstatě nemožné, neboť působil jako „Králíček Duracel“. Byly chvíle, kdy jsme se báli, že v rámci show dostaneme stojanem na mikrofon a pro příště by bylo možná lepší zvážit, zda by pro zpěváka nebyl lepší bezdrátový mikrofon. V rámci tanečních kreací si ho totiž X-krát rozpojil (pokud se aktuálně nezamotával do kabelu, což bylo zřejmě záměrem). Jednou ze závěrečných skladeb byla „All That You Take“, se kterou se peru a nedokážu se srovnat s tím, že je to tvorba NF, ale je zřejmé, že oni ji mají rádi a že jim sedí. Finále bylo zakončeno hitovkou „Do You Feel The Same“.

Už teď vím, že pohledy na vystoupení NF se radikálně a diametrálně liší. Už v Lipsku jsme byli absolutně v neshodě s názory. Pro někoho neakceptovatelné, pro druhé dobrá záležitost. Co se však NF musí nechat je, že ač je linka jejich posledního alba spíše taneční, popová, melodická a líbivá, ve spojení s energií živého vystoupení tahle kombinace na posluchače zjevně funguje.

Posledním účinkujícím byl sám „pan velký“ Daniel Myer se svým projektem DSTR alias Destroid. Všichni, kdo znáte tvorbu Myera zejména díky Haujobb, budete chápat, že po kulometu NF je poněkud těžší se na tuto inteligentní hudební linku zase vrátit. Zvukově jste ale rozhodně dostali to nejlepší za celý večer. Bylo to hodně znát v porovnání s tím, co jsme slyšeli před DSTR. Hudebně se dostáváme, dle mého názoru, do melodičtější a rytmicky tanečnější sféry, což by naznačovalo i to, že v první řadě byly pouze trsající ženy a dívky. Případně připustím i další možnost, a to tu, že zpěvák má velké charisma.

DSTR

Myer nám se svým projektem dal hodinu a půl, během které zazněly skvosty typu “Run and Hide“, „Lucretia My Reflection“, má oblíbená „ I Walk Slow“, „Leaving Ground“ a samozřejmě „Bird of Pray“. Faktem zůstává, že pan Myer je hudebník a o tom není diskuzí. V rámci vystoupení ho, mimo dalšího člena projektu, doprovázel kytarista a určité pasáže vyplnil Daniel Myer hraním na bubny, což byl vždy pro daný moment a píseň výborně zapadající a monumentální krok. Byli jsme svědky i chvilky unplugged (ač neplánované), kde se opět ukázalo, že tento pan zpěvák má nezaměnitelný hlas. Bylo to dobré zakončení večera, to určitě – zejména pro příjemnou atmosféru. A že je hlavní protagonista majitelem značky Haujobb se prostě nezapře.

Jsem ráda, že jsem byla účastníkem zájezdu „Planet Myer Day“. Jen pro příště by tato akce mohla být vybavena tematickým „merchem“ kapel. Nabízené tričko a hrníček „Schwarzes Leipzig“ mě neuspokojil :).

dstr_dmd2013