Report z WGT 2012 - neděle 27. května

wgt2012_nedele_s

I ve sváteční nedělní den se Lipsko hemžilo gotiky i kapelami ze všech koutů světa. Kudy jsme se míhali my? Čtěte v následujícím reportu...






 

Letošní o malinko (ovšem pochopitelně) vlažnější soupiska nám dala opět možnost poodhalit další krásy Wave Gotik Treffen, ukryté pod přitažlivým černým závojem. I vypravili se proto někteří z nás na brzce odpolední "Absinth Frühstück" do místní absinthérie Sixtina nedaleko náměstí Augustusplatz. A nutno říct, že to byl velmi zdařilý nápad. Hned před nevelkým, ale útulným a především krásně stylově vyzdobeným svatostánkem, ve kterém uctívají "zelenou vílu", nás totiž na ulici uvítala stará koňská lafeta s rakví i kostlivcem na kozlíku.

wgt2012_sixtina

To podstatné se ovšem ukrývalo uvnitř, a tak, pokud se snad někdy budete potřebovat před vystoupeními svých oblíbených interpretů něčím posílit, je Sixtina rozhodně tou pravou volbou – a to rozhodně nejen díky výběru z 250 druhů absinthu na nápojovém lístku (včetně vlastní, domácí značky), ale celkové atmosféře prostoru. Ovšem, pravda, velkou část nabídky zabírají i absinthy nepravé, czechsinthy a podobná "pseuda" – najdete tu ale i opravdu vybrané (a řádně drahé) kousky a srdce patriota zaplesá nad zastoupením i pravých českých absinthů typu St. Antoine nebo La Grenouille. Jedinou otázkou kromě "jak tohle zařídit i u nás" je ovšem "jestlipak Němci chodí na absinth tak často, že se Sixtina uživí i přes rok?". Zřejmě ano, a to je moc dobře, protože se sem určitě vrátíme i příští rok. Ale občerstveni už jsme, tak alou na nějaké ty písničky.

Nedělní program Wave Gotik Treffen nejdříve ze svých doupat vylákal elektronické tvrďáky. Právě pro ně se totiž rozebíhá program na open air stagei Parkbühne. Po Maďarech Escalator, které kritickým okem zkouknul Kúča jsem se dostavil na set sympatické trojice Autodafeh. „Maxim Turbulenc EBM scény", jako trio přezdil Jarda Kuchejda, už na deskách jasně demonstruje, která muzika je jim nejbližší – oldschool EBM sound Front 242. Jejich vlastní skladby jsou poctou belgické legendě a tudíž ideální partou pro insiderské kruhy. Pro ty, kteří takový obdiv k historii žánru nesdílí, bude snažení Autodafeh poměrně nepochopitelné, slušně zaplněný amfiteátr fanoušků ale dával jasně najevo, že zde bude jejich snažejí přijato s povděkem.

 

wgt2012_autodafeh

Pak už přišel moment, kdy se na staré dobré časy nevzpomínalo, ale jimi žilo. Na pódiu se totiž vysoukala dvojice, ke které se s úctou sklánějí davy vlivných následovníků od Nine Inch Nails a Skinny Puppy, až po Front 242, The Prodigy nebo Front Line Assembly. Na scéně se Portion Control sice pohybují od roku 1980, ale co se týče popularity, stále se krčí trochu v rohu. A podle výborného setu, který v Lipsku předvedli, zcela neprávem. John Whybrew a Dean Piavani sice vypadají jako vaši starší strýcové, jejich set nebyl ale žádné stařecké vzpomínání, ale velmi energická hodinka převážně v zatěžkaných středních rytmech. John v bílém obleku připomínající buď mlynáře nebo národního admirála nejen, že celý koncert udýchal, ale přitom byl i velmi uvěřitelný. Žádné hajpování nebylo potřeba. Tenhle set si užil každý, kdo není v tvrdé elektronice omezen pouze na současný aggrotech či futurepop. A to včetně poměrně experimentálních hlukových vložek.

Za kytarovou scénu s příměsí neodmyslitelného hororu nabídli organizátoři do nedělě očividně šetřivý line-up bez zásadního headlinera. To ale v případě opětovného setkání s Brigitte Handley a australskými Dark Shadows nemuselo nutně znamenat prohru.

V pozdním večeru se o rozehřátí na první pohled poloprázdného Felsenkelleru pokusila hned čtveřice domácích projektů. Jasný důkaz šetření na cestovních nákladech a větší zástup vlastních, horror/kytarových projektů ukázal, že ačkoliv Německo nadále patří za výrazného exportéra horrorpunkových klasik, nabízí také až příliš mnoho průměrných a ne vždy záživných revivalů. Právě tak mohlo někomu připadat vystoupení strašáckého ansámblu Dr. Geek And The Freakshow, stejně jako přehnaně silácká a rockově klišovitá show dalšího z milionu napodobitelů Misfits kultu, jenských The Fright.

Záchrana přišla až v podobě trefné dramaturgické vložky v podobě performerky Mignon, která si právě z macho rockerů minulých dekád vystřelila extravagantní prezentací a doslovně i pistolí, která při první skladbě výhrůžně trčela namířená do jejího rozkroku. Hudebnice, která do 21. století vstoupila na podia po boku sexistické electro divoženky Peaches, navíc v kýčovitě osmdesátkovém, koženém oblečku, vzdala své proslavenější kolegyni nejlepší poctu. Hned u druhé skladby pomocí zmíněné pistole rozžehla plameny přímo ve svém rozkroku a v podobně shockrockovém duchu pokračovala přes celý hodinový set. Minulost v divokých odkazech berlínského electroclashe nechala společně s trojicí horrorpunkově vystylovaných spoluhráčů za sebou a zašťourala společně s nimi v klišovitosti hardrockových riffů a vlasaté podiové show. K závěru se nezapomněla přímo na podiu fingovaně porvat s jednou z kapelních groupies, se kterou svedla doslova wrestlingový zápas zakončený vzájemným rozmáznutím kečupovité tekutiny ve vlasech.

Mignon

O úplné zborcení pánského kapelního ega se postaral čistě dámský kolektiv vynikajících hudebnic kolem frontwoman Brigitte Handley. Dva roky od jejich poslední zastávky na stejném podiu překvapivě stačily k zapomenutí jejich precizního hráčského umu, ve kterém se mísí odkazy na německou punkrockovou scénu, nepřehlédnutelné vlivy amerického rockabilly a country, ale i táhlé, vysloveně pouštní kytarové vyhrávky. Celosvětový průřez hudebními favority od Horrorpops po The Damned servírovaný trojicí sličných Australanek dokonale zachránil rozporuplné nálady předposledního večera.

Dark Shadows


Přesuňme ale pozornost do secesních prostor Volkpalast, které byly vyhrazeny neofolku. Před osmou zde ještě hrají Američani Gnomonclast, kteří se před necelými dvěma roky představili i v Praze ve společnosti známějších Luftwaffe. Vizuálně nesourodá pětice (sexy flétnistka/perkusionista), zakuklený kytarista, další hráči spíše pagan/hippie vzezření předvedli energický set, který nasazením připomněl legendární Death In June, rafinovaností přednesu ale mířili do vod maďarských Larrnakh, kteří se na WGT předvedli o rok dříve.

WGT2012_gnomnonclast


Pozornost publika se ale brzy obrátila směrem z „kantýny" do hlavního sálu, kde byl na pořadu dne francouzský kontroverzní projekt Dernière Volonté. Živá podoba projektu Geoffroye D předcházely poměrně negativní reference, které se nakonec ukázaly být částečně opodstatněné. Geoffroy se na pódiu vrhl velmi energicky a hned dal najevo, že jeho příklon k popu na posledních nahrávkách můžeme čekat i v live podobě. Sám pouze deklamoval a zpíval, minimálně polechtal malý bubínek po své levé straně. Doprovázel ho pouze bubeník, který si neofolkovou soupravu uzpůsobil tak, aby na ní mohl hrát žánrově „tradičně", ale i rovně rockově. A této možnosti velmi zhusta využíval. Vše ostatní, a to je trochu problém živé podoby Dernière Volonté, běží předtočené. Pop neofolk Geoffroy navíc podával s maximální vervou, snažil se s sebou strhnout i napěchovaný sál, takže došlo i na roztleskávání, což ale neofolkový národ docela zaskočilo.

WGT2012__Derniere_Volonte


Mne také, a tak byl čas se vydat do památníku Bitvy národů, kde s pomalu zapadajícím sluncem vystoupil v Praze zakořeněný projekt Autopsia. Ten na svém facebookovém profilu varoval: „No visuals (videos/films), no action, no special light effects, nothing but pure music." A jak napsal, tak také splnil. Unikátní prostor 99 let starého největšího památníku v Německu byl vyhrazen pouze posluchačům, v prostředním kruhovém prostoru dlel věnec pro pozůstalé, pouze v jeden výklenek byl zahalen, kde operátor připravoval hudební menu. To se skládalo z úryvků celé diskografie projektu a plynule přestavilo Autopsia v dark ambientní, neoklasické, dubové, ale i industriálně illbient podobě. Žádný doprovodný prvek střídmě nasvícených soch a reliéfů vnitřních prostor Monumentu nebyl potřeba. Celkové vyznění hodinového setu Autopsia byl velký zážitek. Jen závěrečný apendix vystoupení v čistě dubovém duchu s toastujícím vokalistou byl ironickým mrknutím směrem k pořadatelům, kteří posluchače ochudili o lepší sonický zážitek.

WGT2012_autopsia

Pohled Kootcha:

V neděli bylo jasné, že se po sobotním výplachu potřebujeme trochu uklidnit a kde si lépe odpočinout, než v letním amfiteátru Parkbühne, kde už od pul čtvrté tvrdili muziku.....

Už příchod nás velmi mile překvapil, protože plný park černokněžníků jsme čekali, ale skoro stejný počet důchodců a mimin fakt ne..... U nás by babky utíkaly před plným parkem gotiků, ale v Lipsku s nimi posedí, pokecaj a pak si jdou v klidu po svém. Lipsko je holt gotický ráj. Procházeli jsme se mezi roztodivnými hloučky, pochlastávali whísky a uvnitř amfíku začali hrát klobásové z Maďarska Escalator, kdo je nezná, tak nečekejte nějaký přiblblíky z východu, je to celkem slušně znějící mainstreamové EBM, které neurazí, ale také ničím nepřekvapí. Vzhledem k tomu, že jsme je viděli před 14 dny a nutnosti vypít zbytek kořalky, jsme přišli až na závěr...

 


Escalator - Shut Me Off (živě na WGT 2012) 

To bylo načase, protože jako druzí nastoupili Švédští Autodafeh, strašně moc se mi líbili, je to taková „klidná síla" z jejich muziky je cítit obrovská energie, ale kluci ji nedávají znát vizuálně, když byste si pustili pouze obraz, tak by vás vůbec nenapadlo, jak jim to hraje. Nasadili pecky ze všech tří alb, ale nejvíce samozřejmě z posledního počinu „Act Of Faith" nesměly chybět „Fuel Of Fire" a pro mě největší pecka „Watch Out". Tahle parta příjemně „najedených" chlapíků, se vůbec nestydí za jasnou předlohu ve své muzice a tou bezesporu jsou Front 242, jejich sound není nijak novátorský nebo objevný, používají naprosto ustálené postupy, ale ve výsledku, je to velmi zajímavé a hlavně dobré!!! Viděl jsem je poprvé a moc doufám, že ne naposledy....

O přestávce jsme se huronsky přivítali s Dirkem Ivensem, kterého jsme potkali mezi diváky – vzhledem k několika promilím v krvi, to bylo velmi přátelské (hulákat na belgičana : „NÁZDÁÁÁR DIRKUU" je trochu demence, ale on nás poznal a hned se šel vítat), až se tomu směju do dneška.

No ale zpět k muzice, z Britských ostrovů, konkrétně z Londýna zavítali Portion Control. Rovnou se přiznám, že tenhle band neznám, působili na mně hodně profesorsky a zkušeně. Trochu mně překvapilo, jak je každá jejich pecka jiná, v podstatě s každým novým songem, přišla nová koncepce a to se mezi ýbýemkařema moc nenosí... slibuju, že je naposlouchám....

WGT2012_Portion_Control


Ani jsme je nedokoukali, protože Akimbo potřeboval dát nutně do držky polákovi Wielorybovi, který společně s Empusae hrál ve Werku .... Moc se mi nechtělo, protože po Portion Control hrál Claus Larsen s Klutae, ale ty jsme viděli nedávno na Industrial Booomu v Budapešti , tak protože tam byla ještě NĚKDO, koho jsem chtěl vidět... vyrazili jsme směr Werk...

Cesta byla velmi vtipná, neboť Akimbo byl tak nalitej, že se svými německými spolucestujícími, podotýkám, které NEZNAL, mluvil plynnou češtinou a bavil nás tím až na místo. Po příchodu sem byl velmi překvapen, jak strašlivý zvuk měli Empusae a Wieloryb, vydržel jsem pár vteřin a znechucen odešel na bier a brko. Venku už bylo znát, jaká kapela bude dnes největší hvězda, potulující se hloučky „hitlerjugend", nádherné dámy v uniformách, a spousta Soldaten der Wehrmacht ve vyleštěných jezdeckých botách....... Ano, z Vídně dorazila panzer division Nachtmar....

Ještě než se do nich pustím, je potřeba říct, že i přes urputnou snahu všem dokázat, že nejsou nácci, přes videoprojekce, kde do hromad mrtvol běží nápisy „War is not answer" nad záběry z Osvětimi nápisy „Music is better than War" mě uplně nepřesvědčili. Thomas Rainer nejenom svým zjevem, ale hlavně zvláštně extatickým výrazem, uplně vybízí k opakování Hitlerových projevů... Kapela sama tvrdí, že s nacismem nemá nic společného, že je to jenom ostřejší druh mementa... no nevim, ale snažim se jim to věřit, protože takový Deutsch Militär Techno Industrial nikdo jiný nehraje.

 

Nachtmahr - Feuer Frei! (živě na WGT 2012)

Nachtmahr - Feuer Frei! (živě na WGT 2012)


Zvuk byl na rozdíl od supportu fantastický, každé Goebelsovo vzdychnutí, generované pod jejich brutální sound, bylo velmi dobře rozeznatelné, až sem byl překvapen, jak je ten zvukový kotel výborně nazvučen. Napálili do nás kusy ze všech tří alb, na začátek „Feuer Frei" armageddon připomínající „Deus Ex Machina" válečnou kanonádou okořeněné „Boom Boom Boom" pro všechny dívky v sále „Mädchen In Uniform" nezvykle klidná eponymní „Nachtmahr" skoro až taneční „Can You Feel The Beat" a links zwo drei für, links zwo drei für „Tanzdiktator". Na to, jaký to byl strašlivý techno nářez, se mi to líbilo, protože málokdo, si dovolí to, co Thomas Rainer!!!

Tak ted jsme potřebovali opravdu trochu klidu a tak jsme černou WGT tramvají vyrazili do Kohlrabizirkusu. Tenhle klub vypadá jak obří podprsenka a i místní tomu tak říkají. Když jsme stáli na koncertě v jedné koze, nad námi byl minimálně padesátimetrový košíček.

Přijeli jsme přímo na poslední song německých Frosen Plasma, o kterých můžu říct jenom, že měli pěknou poslední písničku:) 

Musím podotknout, že britské kapely mají úplně jiné vystupování a feeling než zbytek světa a Mesh jsou toho příkladem. Nevím proč, ale mám z nich pocit, že to co dělají je velmi inteligentní a výborně propracovaná theplárna. Jejich kytarový synthpop, je opravdu zvukové pohlazení, po těch zvěrstvech z Werku. Provedli nás celými osmnácti lety svého hraní, ale došlo hlavně na novější songy od alba „We Collide" přes „A Perfect Solution" až k „An Alternative Solution". Nebylo možné si nevšimnout, jak spolu oba vokalisti Mark Hockings a Richard Silverthorn neuvěřitelně ladí a jak je koncert až dětinsky baví. Nejvíc je to znát u nosných refrénů, jako v „How Long" u které zpívala celá hala. Byli jsme už dost unavení, ale přesto zůstali do konce a stálo to za to. Mesh předvedli, že se dá zaujmout i daleko menším nářezem a myslím, že neděle nemohla mít lepší konec, než tyhle anglický maníky!

 

Mesh - How Long (živě na WGT 2012)

Ale on to konec nebyl, nechali jsme se přemluvit, a vrátili se do středobodu WGT, do Agry na Wery Midnight Special Set of Peter Heppner and band.... Čekali jsme pohodový závěr v intencích Wolfsheim, ale dostali jsme falešného, snad i ožralého týpka, který kvílel a hýkal hůře než Blixa Bargeld kdysi v Arše. Nepochopím proč, ale Agra byla nabitá k prasknutí a třeba deset tisíc Němčourů, se pohoupávalo do rytmu toho příšerného koncertu. K naší radosti, byl Heppner o tolik horší, než největší zklamání, v podobě Douglase McCartyho a Daniela Myera v jejich novém projektu, že jsme se šli v klidu projít do agracampu, kde se kalilo až do rána!!!

 


Poslední díl reportáže z WGT 2012 přijde již brzy...

Fotky najdete v naší Fotogalerii, videa stále zpracováváme. 

 

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

[url]http://www.youtube.com/watch?v=1wN9sx_1EeY[/url] :-)

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.