Jubilejní dvacátý ročník Wave Gotik Treffen je za námi a tak je na čase jej zhodnotit. Jako vždy pro vás připravujeme rozsáhlý vícedílný report, rozdělený podle jednotlivých dnů, aby vám pokud možno nic nezůstalo utajeno. A začneme hned zkraje čtvrtečním dnem, tak se pohodlně usaďte a vydejte se s námi do gotikou prodchnutého Lipska...


 

Konečně. Rok čekání, měsíce napjatého vyhlížení, týdny nervózního poposedávání a dny téměř nesnesitelného odpočítávání minut padly. Všechny povinnosti všednosti byly odloženy na věšák a my se tak opět mohli ve sváteční náladě vydat do Lipska na největší gotickou událost planety, umocněnou dvacetiletým výročím.

Ostatně, právě ono jubileum podnítilo organizátory k tomu, aby k již tak narvaným čtyřem festivalovým dnům přihodili ještě jeden – a to byl důvod, proč jsme tentokráte opouštěli rodná města již ve čtvrtek. Na tento den byl totiž přichystán speciální program, složený výlučně z kapel, které na WGT zahrály již před oněmi dvaceti lety.

Takže rychle vyřídit ubytování, lístky, akreditace a nechme se pohltit tím nádherným průvodem roztrhaných deathrockerů, latexových cyberfreaků, nařasených viktoriánů, steampunkerů, načesaných psychobilly týpků… zkrátka černým, ač nesmírně pestrým davem, s nímž je radost splynout. Pravda, při přesunu až po dveře natřískanou tramvají sice jednoho napadne, že by klidně pár jedinců mohlo chybět, ale to jsou jenom přechodné myšlenky, způsobené momentálním nepohodlím. Navíc jsme v Německu, všichni jsou milí a ohleduplní, a tak je všechno tak nějak bez problémů.

Na první kapelu se přesunujeme přímo do srdce festivalu, haly Agra, která je dnes zároveň jediným koncertním místem. A návalům diváků se není co divit, neboť otevírací pozice dnes nepřipadla na bedra nikoho menšího, nežli mistrů industriálního Neue Deutsche Todeskunst, Das Ich. Přesto není uvnitř obří prostor tak zaplněn, jak jsme se obávali – asi je to tím čtvrtkem.

V šest jsme tedy nastoupeni na značkách, čekáme pět minut, čekáme deset a ještě jednou tolik, až se nakonec pódium rozsvítilo. Na něm však nevidíme Das Ich, ale dvojjazyčnou omluvnou prezentaci, která vysvětluje, že frontman formace, Stefan Ackermann, je vážně nemocný, podrobuje se operacím a není jisté, zda se někdy vůbec zcela uzdraví. Koncert ale má přesto proběhnout a Bruno Kramma doprovodí na pódiu hosté. O koho půjde?
 

Hned v prvním tracku „Das Dunkle Land“, podpořeném netradičně živými bicími, zve polovina tvůrčí dvojice na pódium litevskou pěnici Vic Anselmo, následovanou Mykem Jungem, frontmanem Fair Sex, kterého na „Gottes Tod“ doplnil Oswald Henke. Každý host přinesl skladbám něco nového, ale je třeba přiznat, že i když má například Vic nádhernou barvu i sílu hlasu, ke zvuku Das Ich se to vlastně příliš nehodilo. Když tedy dozněla přídavková očekávaná „Destillat“ a fanoušci se odebrali ke stánku Danse Macabre, aby do připravené knihy napsali Stefanovi svá přání brzkého uzdravení, zůstalo v srdci lehké zklamání.

Jistě, rozhodně si zaslouží velký potlesk záměr a odvaha, že se Bruno vůbec do koncertu pustil, na druhou stranu to ještě víc ukázalo, že Das Ich je kapela dvou osobností, a bez ultracharismatického frontmana byl koncert zkrátka poloviční – asi jako kdyby na fotbalový mač nastoupilo pouze pět hráčů. O důvod víc přát Stefanovi úspěšnou a hlavně rychlou rekonvalescenci – bez něj totiž Das Ich i při nejlepší vůli zkrátka nejsou (a ani nemohou) být ono.

Poté byl konečně prostor doplnit tělní dutiny potřebnými živinami, takže další vystupující Sweet William, kteří v letošním roce slaví čtvrtstoletí na hudební scéně, se na pódiu Agra haly snažili pro publikum oproštěné naší přítomnosti. Po nabrání nových sil jsme se znovu vrhli na hudební menu – další vystupující domácí gothic rockery Age Of Heaven. I když jejich nahrávky z poloviny devadesátých let zní jako svěží mix „milosrdného“ gothic rocku a elektronických dark wave ingrediencí (není překvapením, že v sestavě dlouho figurovala klávesačka Clan Of Xymox Yvonne de Ray), skutečnost nebyla zas tak růžová. I když se na pódiu snažila celá pětice muzikantů (bicí předtočeny), výsledný sound kapely zněl hodně chemicky a bohužel i ploše.

Pak ale přišlo příjemné překvapení. Oswalda Henkeho už jsme v minulosti na pódiích zastihli hned několikrát (jednou i v Praze po koncertu XIII. století v pražském Futuru) a vždy jsme si odnášeli nemastný neslaný zážitek přehrávaného, německy nařaseného gothic rocku. Absolutně jsme netušili, odkud se bere tak mocná fanouškovská adorace, kterou němečtí příznivci tohoto vytáhlého muzikanta zahrnují. Koncert na dvacátém WGT nám možná dodal odpověď. Zatímco ve Fetisch:Mensch se Oswald svíjí na stoličce v pomalých baladách, staré písničky jeho bývalé kapely Goethes Erben uhání vpřed mnohem přímočařeji a nutno podotknout, o poznání přitažlivěji. Oswald se doplnil pěticí doprovodných muzikantů, pódium vyzdobil desítkami hořících svící, stupni, po kterých během koncertu pobíhal tam a zpátky, a také velmi efektními „sněhovači“, které podtrhy tentokrát adekvátně emocionálně vypjatý oblouk vystoupení. Překvapivý vrchol čtvrtečního programu!

Poté přišel na řadu jediný elektronický projekt večera – The Eternal Afflict. A i když se zpěvák Cyan moc snažil, pódium olbřímí Agra haly bylo dvojici moc velké. Skladby neměly razanci smýkat publikem dále než v hloučku pod pódiem, „velký“ zvuk odhalil frontmanovu vokální omezenost a náladě nepomohla ani „powerpointová“ projekce, která kapelu doprovázela po celý jejich set. Vystoupení se tedy zvrtlo v čekání na megahit kapely „San Diego“, na který se chytla celá hala a kapela poté mohla spokojeně odkráčet z pódia.

Velké očekávání pak nastalo před vystoupením poslední položky čtvrtečního vzpomínkového večera. Gothic rocková parta Love Like Blood patřila v devadesátých letech za velký pojem na scéně a jejich vyšumění před desíti roky nedoprovázelo žádné oficiální rozloučení s fanoušky. To tedy nastalo až tento večer a hned první vteřiny vystoupení daly spadnout kámen ze srdce těch, kteří se obávali možné blamáže. Kapela se zakousla do publika ostře kouskem „Fallacious World“, který podpořila i doprovodná zpěvačka, která se v průběhu koncertu projevila i jako zručná kytaristka. Zvuk byl křišťálový, a tak jedinou pihou na koncertu, který pravověrného milovníka gothic rocku musel bavit, byly přídavky, které daly vzpomenout i na metalovější odlesk jejich pozdější tvorby. Tahle pozdní rozlučka stála za to.

I pro nás je ovšem čas se pro dnešek s rejem WGT rozloučit a odebrat se nabrat síly – přeci jen, „přepálit“ to hned na začátku pětidenního festivalu by bylo školáckou chybou.

Průběžně doplňujeme jak masivní fotoreport, který najdete v naší galerii, tak videa, která budou přibývat na CZ Sanctuary Youtube profilu.

mohlo by vás také zajímat

Malecnom, projekt Svena Hegewalda z Das Ich, má venku debutové album

Dvě známé tváře gotické scény zkouší štěstí v novém projektu Insect Skin

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí