Demi Mortuus | 16.08.2017 16:25

Až z daleké Kostariky k nám dorazil balíček s cédéčky místních gothic rockových průkopníků. Pojďme do něj společně nahlédnout.

Ariel Maniki and the Black Halos - Ritual
Vydal: Deepland Records (59 min)

Východní Evropa má stejně jako Jižní a Střední Amerika svoje specifika, alespoň co se temně rockové a elektronické scény týče. Nejede se tolik podle trendů a stylových specifik. Muzikanti kolikrát neváhají slučovat neslučitelné a i když z toho často vzejde paskvil, někdy naopak takhle netradiční spojení mohou přinést na scénu svěží vítr. Tentokrát se budeme bavit o Kostarice, kde je už nějakou dobu gothic rockovým věrozvěstem Ariel Maniki a jeho band The Black Halos. Ten svoje aktivity rozjel v roce 2013, a na otázku jaký posun exotičtí netopýři od té doby udělali, nám odpoví jejich už třetí dlouhohrající album „Ritual“.

První deska „The Descending“ před dvěma lety logicky nabídla materiál, který kapela nasbírala v běhu prvních let svého fungování a najdete na ní jak optimisticky znějící „kjůrovky“, tak občasné elektronické pokusy (viz úplně první song kapely „Intimate War“). O rok později vyšlo další album „Labyrinth“, které na zlatém podnose naservírovalo ucelenější a vážnější gothic rock, který se místy nebál pro inspiraci zalovit v místním folklóru. Hned následující rok Ariel dokončil zmíněnou třetí desku „Ritual“, kterou nám neváhal poslat na recenzi.

Ariel Maniki and the Black Halos - Fireworks

Člověk se tedy tak trochu vrací v čase do doby, kdy chodily nosiče k recenzování běžně a časem zpět vás po odpálení tlačítka „play“ hodí i zvuk, který se z repráků vyvalí. Syrový a neučesaný sound kytar jasně signalizuje, odkud vítr vane a nejspíš rozdělí posluchače na dva tábory. Jedni budou žehrat na zaostalost, druzí budou nadšeni z toho, že nedostali další sterilní „výrobek“ dnešníhu hudebního „průmyslu“. „Fireworks“ je navíc vcelku dobře zvoleným startovacím vypalovákem, který nabídne i kytarové sólování či rituální zaklínání, o které Ariel požádal Rosettu z The Spiritual Bat.

Podobně svižně šlape i „Spectre“, která se však většinu času obejde bez kytar a vystačí si s bicím automatem, basou, keyboardy a spinetem jako vystřiženým z Addamsovců. Sisterácké kytary vstupují na scénu jen s úderným refrénem. Uklidnění tempa s hororově znějící pomalou věcí „Faith“ potom působí spíš jako hypnotické intermezzo před další svižnou kytarovkou „Blood Residuals“. Musím říct, že tahle klasická gothic rocková poloha Ariel Maniki and the Black Halos mi sedí nejvíc a celkově bych na desce kytar uvítal vícero. Má to energii, má to hitový refrén, graduje to jak má – takhle by to šlo.

Sedmiminutový „Amulet“ však přináší další zvolnění a trochu mi přichází na mysl „Gotika“ XIII. století. Ta také kdysi nabídla podobnou směs kytarových vypalovaček i rozvláčnějších klávesových tracků poplatnou tehdejší době. A musím uznat, že i nosný motiv téhle ženským zpěvem okrášlené písně není marný a má jisté hypnotické schopnosti. Z podobného těsta je i „Sarah“, která vám zvukem na začátku znovu připomene starší Třináctku a později přimíchá i něco nálady Clan of Xymox. Pomalé tempo, klávesy, snivá atmosféra a Arielův hluboký hlas si naštěstí docela vystačí. Tedy do refrénu, který mě falešným vokálem tahá za uši. Naštěstí je to jen chvíle.

Druhá polovina desky celkově poněkud ztrácí na tempu. „Ars Almadel“ je opravdu spíš vydrnkávaným intrem, které zpestřila svým hlasem jinak klávesačka The Black Halos Janice Black. Podobně navazuje v první polovině ultrapomalá „Venus“, jejíž klavírní motiv v druhé polovině nečekaně doplní málem break beatové rytmy, které na mne působí poněkud nepatřičně a tenhle pokus mi připadá dost zbytečný. „In Our World“ naštěstí vše zase vrací do gothic rockových kolejí a tahle lokálka, velebící to nejtradičnější, co netopýří styl nabízí, frčí vpřed o poznání jistěji. Závěrečné zpestření housličkami není vůbec na škodu a kytarová gradace se vyloženě povedla.

Ariel Maniki and the Black Halos - Blood Residuals

„Snakedance“ je poklidná, má tak trochu orientální náladu a poněkud nervní klavírové party, které posluchače připravují na kytarami zdůrazněný refrén. Závěrečná devítiminutovka „The Great Attractor“ potom vše uzavírá monumentální tečkou, která pluje v rozvážném tempu a vznáší se nad ní silný hlas hostující Gio Chacón. Z řečeného je jasně patrné, že hodina strávená s Arielem a jeho bandou nabídne hladovému gotikovi nejeden příjemný moment. Faktem je, že by se hodily režisérské nůžky, jimiž bych výslednou nahrávku prostříhal do nějakých 40 minut, které by ve výsledku byly mnohem působivější (když se tak dívám na ten svůj text, nůžky bych si měl pořídit i já – pozn. autora).

I tak je třeba si uvědomit, odkud tahle nahrávka přišla a že třeba u nás momentálně mimo Štěpánovce neexistuje kapela, která by nahrála podobně silnou, čistě gothic rockovou desku. Pokud se rádi vracíte ke starým goth deskám, Ariel Maniki a spol jsou tu pro vás. Se všemi klady i zápory…

Hodnocení: 70 %

Ariel Maniki and the Black Halos - Teargarden
Vydal: ANK Records (27 min)

Jako bonus Ariel do balíčku přihodil ještě EP „Teargarden“, které dlouhohrajícímu rituálu předcházelo. Mrkněme se tedy alespoň v rychlosti i na něj. Sympatické je určitě propojení s původem kapely. Obal desky i intro v němž uslyšíte původní rituální chvalozpěvy domorodého kostarického kmene Bribri mají pro Evropana dozajista své kouzlo a byla by škoda, kdyby kapela tyhle atraktivní reálie nevyužila.

Ariel Maniki and the Black Halos - Sinister Sister

Rozhodně vidím jako pozitivum, že na dlouhohrajících deskách Ariel upustil od elekroničtějších pokusů. Ty mu však nejspíš chybí a nebál se je proto využít alespoň na ípíčku. Mluvit o vlivech EBM by asi bylo příliš troufalé, leč rytmiku klasické gothic rockové skladby „Sinister Sister“ prostě tvoří minimálový elektronický základ. „Patterns“ má navíc uvolněnou osmdesátkovou náladu, která mi chvílemi připomíná třeba takové xymoxácké „Twist of Shadows“ období.

Valčíček „A Nightmare (Within a Nightmare) vás přenese do kabaretu a jen potvrzuje, že tohle EP má nejspíš za úkol využít materiál, který by se na řadovou desku tolik nehodil. Říznější „Last Prayer“ je z podobného těsta jako zlomyslná sestřička a „Garden of Tears“ je příjemným harmonikářským cajdáčkem na závěr. Jako jednohubka „zahrada slz“ neurazí, ale dlouhohrající desky Ariel Maniki and the Black Halos mne baví o něco víc.

Hodnocení: 65 %