Kootcha | 10.04.2017 16:21

Jak funguje spojení ostříleného elektronika z Vanessy, Nihilists a dalších projektů s 12letým synem? Kootcha vám to poví...

Kdesi uprostřed nekonečna. Tichou hlubokou noc na neobydlené exoplanetě třídy Nür prořezává skřípavý zvuk drceného písku kovem. Temně hučící elektromotory ukryté pod povrchem planety dávají do pohybu obří titanovou věž. Na její oblé špici se v otevírajícím okně objevuje gigantický válec plný zrcadel, v němž se odráží panorama hvězd celého universa. Řídící centrum se rozblikává kontrolkami a holohlavý android se svým kudrnatým klonem zadávají spouštěcí sekvenci: „Vier-drei-zwei-eins-start. Das Teleskop ist aktiv“.

Miroslav Papež a jeho syn Mikoláš Papež tvoří skladatelskou páteř tohoto elektro treffen von Pardubitz. Po vydání Moimirovy sólové desky „Electric Soul“ byla otázka, kdy se pokusí o další pokračování. Situace se vyřešila sama Mikiho rozumným zestárnutím a opanováním bicích natolik, že otec usoudil, že se Papalescu změní na Papalescu2 a oba rození Papežové se vydají na společnou hudební cestu ke hvězdám.

Všechny Mirkovy autorské projekty zní trochu jinak. At´to byla Vanessa, Nihilists, Die Alten Maschinen, Gun Dreams nebo Magnetik. Ale teď je zjevná podoba mezi Papalescu2 a Magnetik. Ptám se proč? A sám si odpovím. Všechny dříve zmíněné projekty jsou Popeho krev a pot, Popeho práce a myšlenky tak, jak on to chce. Miki si jen logicky vybral, která forma je mu nejbližší, ve které se cítí nejvíce doma a tu společně rozpracovali.

Papalescu2

Hned po intru se rozeznívá eponymní „Das Teleskop“. Mikiho příběh, kterak si přál dalekohled, aby nemusel chodit tak brzy spát. Vocoder Roland V-Synth poprvé ohýbá Moimirův hlas do skvostného robota a z beden se nese „Die Nacht ist kalt und die Sterne singen, auf dem Jupiter der Plasma fliesst. Über dem Horizont die Planeten springen, dank der Teleskop in einem Märchen du bist“. A hned krásný refrén: „Ja es ist gut für meine Seele, Teleskop-Teleskop. Nein ich will nicht jetz schlafen gehen.“ Skvělá pecka, která mi hlavně díky „planetn špringen“, zněla v hlavě snad týden. Já zcela bezostyšně miluji tenhle čapkovsko-bradbury-asimovský základ, který Mirek ještě nakopne tím, že dodá osmdesátkově kling-klangovský feel.

Obdobně silná je hned další pecka, kde si kluci pomohli motivem od Jaroslava Seiferta. Určitě si umíte vybavit tu dětskou emoci, když se posadíte do měkkého křesla v planetáriu, zakloníte hlavu a nad vámi se rozzáří myriády hvězd. Tak takový pocit se mi vynořil z hemisfér právě u tohoto songu a už nezmizel. Neskutečně libé zvuky analogových strojů prořezává syntetický hlas, který se mísí a ztrácí v melodické lince a chvílemi je tak nekonkrétní, že se stává sám hlavní harmonií, aby se znovu objevil v apexu každé sloky jasným sdělením, kde se zrovna nacházíme – ve „Slavia Café“. Ach, jsem tak upřímně nadšený, mám chuť zavřít oči, lehnout si a nechat se naplno unášet tímhle krásným vesmírným soundtrackem.

Nejvíc mě asi překvapil místy až nihilní Mikiho přístup, který chvílemi vypadal, že by si šel radši zdřímnout. Je jasné, že jsme každý jiný, každý prožíváme svoje úspěchy rozdílně, ale jak dokázal být tak klidný, nechápu. Já před svým prvním koncertem nemohl mluvit s nikým jiným než s kapelou a měl jsem tak sucho v hubě, že se mi na stage fakt nechtělo. No a Miki mi v šatně s absolutním klidem v hlase vysvětloval podrobnosti o Arsenalu a anglické lize. Prostě celej fotr, kterého nerozhodí nic. Takže nejvíc z celého rodinného ansámblu byla nervózní hrdá máma Mitzi, ze které jsme si poťouchle dělali srandu, jak se jí klepou fajfky, když juniora fotí.

Papalescu2

Někteří z mých známých tvrdí, že tahle muzika je moc vážná, tvrdá, temná a bez nadšení. Ježíš, to vůbec není pravda! Důkazem toho je „Hello Baby“, která mi přišla nejveselejší ze všech. Rozhodně je znát, že tahle je Mikolášova práce – nejen u bicích, ale i u syntetizerů. Taková skoro 8bitovka jako Welle Erdball. Trochu infantilní synťáček, ale když jste dvanáctiletý kluk, tak vám mozkový audio interface umožňuje zakomponovat zvuky, které už ve čtyřiceti nepoužijete. To je pro mě velmi důležité na spojení dvou Papežů. Mám pocit, že ten mladší umožnil tomu staršímu se ponořit do formy, kde se Moimir nemusí tolik hlídat a tím pádem je vše uvolněnější a čerstvější. Jako když si starší chlap najde dvacetiletou milenku – prostě omládne a začnou ho napadat jiné myšlenky.

Nepopiratelně je i další věc „Robot Miki“ Mikolášovým dílkem a velmi zajímavé je tím, že v něm použil zvukovou krabičku, takzvaný predictive coding speech synthetiser „Speak and Spell“, který můžete znát od Kraftwerk z desky „Computer World“ songu „Numbers“. Nebo jste si ho mohli užít dosytnosti ve Spielbergerově E.T. – Mimozemšťanovi. Samozřejmě jsem si znovu učůrnul z mojí milované „Charge your Battery“, kterou jsme mohli vychutnat hned dvakrát, protože Papalescus na závěr zařadili wire remix „Charge your Batteries“, který společně s „Bradbury“ a „The Model“ byly absolutním vyvrcholením koncertu.

Celou show nás provázela deska „Das Teleskop“ doplněná pěti songy z Popeho sólovky „Electric Soul“, jednou nikde nevydanou peckou „In the World of Electricity“ a tradičně na závěr „Das Model“ od Kraftwerk. Měrou vrchovatou podpořil večer bubeník Roman Vrána (Piráti 44, Die Alten Maschinen, Kuličky, Česká filharmonie), wind controler obsluhoval letitý principálův souputník Petr Van Krbetz a vše jistila Mitsuko jako computer operator. Miki se s Romanem poctivě rozdělili o bubenické party a nejmocnější byly samozřejmě momenty, kdy hráli unisono. Bylo příjemné sledovat starého zkušeného borce, jak bouchá s mladým, ještě pódiově neobouchaným greenhornem a přesto jsou oba dohromady neuvěřitelně uvolnění a přesní.

Mitsuko

Na závěr se ještě musím zmínit o momentu, který byl pro mě nový a nezvyklý. K mé velké radosti jsem s Moimirem za posledních x let strávil spoustu času na koncertech i na cestách. Je jasné, že po nějaké době získáte pocit, že toho druhého dost dobře znáte a proto jsem byl upřímně překvapený, že na konci koncertu byl Mirek tak dojatý, že i mě to trochu vehnalo slzy do očí. Je fajn sledovat gladiátora ostříleného všemi možnými hudebními situacemi, kterého totálně rozněžní synův první společný koncert.

Ve vesmíru je spoustu poetiky a hudby a my potřebujeme jedince, kteří ji slyší a umí s ní pracovat. Pevně doufám, že Mikoláš se stane důstojným pokračovatelem toho, o co se Moimir snaží od dob, kdy mu přistál v rukou první analogový stroj.

Vier-drei-zwei-eins-start – PAPALESCU2 ist aktiv!

Fotky od Davida Rubeka najdete v naší fotogalérce.

Paplescu2