Dvojí ohlédnutí pánů Nephilima a Kootchy na koncertní oslavu se dvěma velkými jmény elektroniky.

Nephilim:

Takřka pět let trvalo, než se do Prahy vrátil Eskil Simonsson se svou equipou Covenant. Pokud jste se rozhodli vypočítávat všechny odlišnosti oproti předchozímu koncertu, našli jste jich hned několik. Jednak si švédští elektronici tentokrát zabrali menší a o poznání útulnější prostředí klubu Rock Café, výraznou změnou byla i vizáž samotného principála. Hojně diskutovaným krokem byla také sázka na speciálního hosta večera, jimiž byl navrátivší se Oceán. A jak to celé dopadlo?

Bylo těžké dopředu odhadovat, na koho se vlastně návštěvníci pátečního večera přijdou podívat. Českobudějovická legenda Oceán se po několika comebackových koncertech stáhla do ústraní a ven prosakovaly jen kusé zprávy o chystaném albu. Hádanka byla rozluštěna v předvečer vlastního koncertu. Oceán už za pár týdnů vyšle do světa novou desku "Ve smíru", jejíž promo odstartoval právě v den koncertu nový singl "Dante". Když kapela o deváté večerní vystoupala na pódium, bylo možné registrovat také novinku v personálním obsazení. Právoplatným členem se stal dvorní textař souboru Petr Hons, který nahradil koncertováním unaveného Dušana Vozáryho.

Oceán své vystoupení odstartoval drobným technickým zádrhelem, se kterým si rozevlátý a zjevně dobře naladěný Petr Kučera nedokázal sám poradit a na pomoc přivolal místního zvukaře Bohouše. Právě ten se stal zřejmě nejdiskutovanější postavou celého večera, ale o tom si víc přečtete níže. Potom už se rozezněly důvěrně známé tóny titulní skladby debutové desky "Dávná zem". Vokálně bezchybná Jitka Charvátová si ve staré tvorbě našla svou polohu, která jí sedí a nesnaží se o bezduché kopírování nedostižného originálu, což většina přítomných ocenila. Určitou slabinou pro mě bylo naopak kytarové přispění Petra Honse, které mi do jinak velmi podařeného (avšak ten večer docela tichého) soundu kapely nesedí.

Zpočátku nedůvěřivé publikum se postupně rozezpívávalo, i když první polovina setu nepatřila zaručeným tahákům původní tvorby a do jisté míry byla překvapením. Modernější aranže smazaly čtvrtstoletí odstupu od nové tvorby a tak celý set působil celistvě, s jedinou výjimkou. Ještě horká novinka, hitovka "Dante", je totiž úplně jiného ražení a do melancholických skladeb úplně nezapadá. Přesto to byl právě italský poeta, který poprvé pořádně rozpohyboval přítomné. Pak už se sázelo na jistotu, dvojice "Čas" a "Prázdná ulice" už byla kolektivním vokálním dílem všech přítomných v sále. Zda se sluší či nesluší zařazovat do setlistu megahit "Ráchel" je spíš otázkou do diskuse. Faktem je to, že jako přídavek zafungovala výborně a svou 'hvězdu na čele' si zakrákal i barman. Za sebe hodnotím vystoupení kapely jako velmi vyvedené, ale samozřejmě se našli i tací, kteří byli opačného názoru.

Před koncertem Oceánu bylo publikum rozdělené na tři skupiny: na ty, kteří comeback schvalují, na jejich odpůrce a potom na ty, kteří si přišli utvořit svůj názor. Troufám si tvrdit, že páteční vystoupení rozšířilo první zmiňovanou skupinu - pokud bude zbytek nové desky tak kvalitní, jako "Dante", nemusíme se o budoucnost Oceánu bát.

Setlist

1. Dávná zem
2. Noc je jako
3. Létám
4. Doufám
5. Aha
6. Odlesk Tvůj
7. Jeden den
8. Dante
9. Braň se touhám
10. V náladě
11. Čas
12. Prázdná ulice

...........

13. Ráchel

Kootcha:

Já k Oceánům jenom velmi krátce. Absolutní respekt všem! Jitka se chopila hozené rukavice po svém, nesnaží se Petra za každou cenu kopírovat, z čehož jsem měl největší obavu. Kapela hraje jak z partesu a Petr Kučera vypadá na pódiu velmi šťastně, dokonce mi přijde, že ho to baví víc než kdysi. Nový single je velmi povedený, takže se těším na novou desku a doufám, že se vrátí na pódia ve velkém.

Pojďme k Covenant. Od posledního vystoupení zhruba před pěti lety v Roxy se toho uvnitř bandu moc nestalo. Blonďatého elegána za mikrofonem stále pódiově doplňuje Daniel Jonasson a Andreas Catjar, kterého pravidelně střídá skladatelská a DJská hvězda první velikosti Daniel Myer, který tady hrál už s tolika projekty, že je v podstatě domácí. Jakmile jakékoliv kapele vypadne keyboarder, okamžitě volají Myerovi a ten pražské koncerty bere všechny (když tady hrál i s Project Pitchfork, tak jsme si dělali prdel, že je typická hudební šlapka). Stále platí, že šedá eminence tohohle helsinborgského zázraku Joakim Montelius s kapelou komponuje, ale nejezdí živé koncerty. Pročež jediná, zato velmi zásadní změna je zmorphování Eskila Simonssona z vlasatého frajera v plešatého lebkouna. Nejdřív mi připadal jako úplný jantar, ale při koncertu jsem si na to zvykl a na baru už jsem byl schopen mu koukat do očí a ne na blyštící se vajíčko místo hlavy.

Popasuji se s tím hned na začátku, abychom se k tomu už nemuseli vracet. Ano, kapela takové velikosti by měla vozit svého zvukaře (pochopitelně je to potom dražší). Ano, zvukař v Rock Café je kokot, ani snad ne proto, že se mu to nepovedlo, to se stane, ale proto, že ho absolutně nezajímaly připomínky pořádajících lidi ze Sanctuary a kroutil si to po svém. Oceán v jeho podání ještě šel, protože to asi před dvaceti lety slyšel někde v rádiu, tak to nějak tak podobně nakroutil i teď. To, že to bylo potichu, že to chvílemi přehlušilo i chlastání lidí od baru, to prostě nepochopím. Po show jsem se dozvěděl, že se do hlasitosti motal technik od Oceánu, takže to nechám být. Alespoň to bylo vypolohované tak, jak mělo. Ale to co předvedl u Covenant, je na nakopnutí do koulí.

OK, chápu, že když Eskil není na zvukovce, tak nemá přesně nastavenou úroveň jeho hlasu a může to nějaký čas trvat, než ji najde. No jo, ale to očkovanému bělochovi musí trvat vteřiny, nanejvýš minutu a ne čtyři pecky! Prostě neberu vysvětlení na otázku: „Proč to hraje tak potichu?“, odpověd byla „Protože si to nejdřív musím nastavit v klidu a pak to zesílím.“  To, že do konce koncertu nedokázal srovnat zpěvy, takže Jonassonův vocoderový robot byl tak strašně nahlas, že to řezalo hlavy. Myer, ten byl kromě Lightbringera kdesi daleko a frontman byl jednou potichu, jednou nahlas, prostě nesmysl.

Někdo z Rock Café se ho snažil omluvit, že už mu to tak přicházelo od kapely, ale to je kravina, protože my neměli problém s bicími a synth plochami, které šly od bandu. My měli primární problém se zpěvy, které má v prstech jenom zvukař. A druhý naprosto hrozný problém jsou ta zvukařská ega. Holt mu tam pár lidí (včetně mě) řeklo, co si o tom a o něm myslí, a ten blbec se kousnul a na konci, kdy to už fakt hodně řvalo, do toho už nehrábnul. Přesně si umím představit, jak mu běží v hlavě: „Je to nahlas vy zmrdi co? Ale šahat na to nebudu, chtěli jste to, tak se třeba poserte!“. Rozhodně to není poprvé, kdy tenhle vlasatej hipízák zkazil koncert, na který jsem se těšil.

No, ale přes to všechno to nebyl gig, ze kterého bychom museli vztekle odcházet, jak jsem si druhý den přečetl na té Zuckenbergově sajtě. Ano, bylo to hodně, hodně nahlas, ale to je Covenant vždycky. Ano chvílemi to byla zvuková koule, ale to není vina kapely, ale zvukaře. Přečetl jsem si, jak byl Eskil špatný a jak velmi zklamal… no to za mě ani náhodou! Simonsson nebyl nikde falešně, nikde mimo rytmus (a to mám kámoše, kteří zhruba před patnácti lety z jeho koncertu utekli, jak to bylo hrozné), jeho i kapelní výkon byl bezchybný, jenom se to holt chvílemi ztrácelo ve zvukařském překladu. Já chápu, že někdo nebyl nadšený jako já a kotel kolem mně, ale takové hejty, jaké se objevily na FB, se mi fakt nelíbily. Jasně že má na všechno každý svůj pohled, ale názory jsou jak díra do prdele – tu máme každý a mně přijde, že je dneska zbytečně v módě všechno poplivat. Tutově to schytám i za tohle, ale co? Lepší než drátem do oka, nebo Beauty Of Gemina naživo.

Díky honění zvuku jsem si tentokrát moc neužil můj zbožňovaný „Bullet“, který byl nově přemíchaný a byly tam použité části od Lipské filharmonie, ale to byl začátek a holt to nebylo slyšet. Zrovna tak mi zmizel „Thy Kingdom Come“. Až „Riot“ z desky „Europa“ zesílil natolik, že pro mě koncert konečně zvukově startuje s „We are the prime movers, prodigies are screaming, going down the road, grails of thein brightright, legion we are code“ megahitem „Prime Movers“. Je to rozhodně můj nejoblíbenější kus, z poslední desky „Leaving Babylon“ a rozhodně aspiruje na top three těchto skandinávských králů. Pánové se nebojí vytahovat ne moc hrané kusy z ranných desek. Tentokrát padl los na „Wasteland“ z fošny „Dreams Of A Cryotank“ a potom už muselo poprvé dojít na hosta z Německa. Z desky „Modern Ruin“ hrají Myerovu pecku „The Beauty And The Grace“. Bohužel Danielovy backvocaly jsme si užít nemohli, protože byl slyšet jenom Jonasson a jeho brutální vocoder.

Naštěstí v „The Men“ z naprosto nadčasové desky „Skyshaper“ bylo všechno smícháno nějak jinak, takže Simonssonův vokál byl skvěle čitelný a všechna vyvoněná děvčátka se v kotli při refrénu rozplývala blahem. Jéžiš, já na ní čekal, modlil se, aby jí zahráli, poznal jsem jí okamžitě v první vteřině. Ta neskutečně nakažlivá melodie v „Ignorance And Bliss“ je dokonalá a nikdy se toho plně nenabažím. To už i Dirby vedle mě mačkal slzičky nazpět do hlavy a blonďatá víla přede mnou hledala rty, kterým by mohla sdělit, jak nesmírně krásný pocit z toho má. Tohle byl pro mě asi vůbec nejsilnější moment celé show, a když tenhle skvost plynule přešel v „Ritual Noise“ už jsem jenom euforicky skákal a užíval si to s kapelou. Přece si to nenechám zkazit nějakým nemehlem za pultem.

Jestliže jste četli rozhovor, určitě vás muselo zahřát u srdce, jak se tu pokaždé celé kapele líbí a jak se sem těší. Eskil přijel na celý Prague Gothic Treffen a fakt tady nehorázně zakalil. Píšu to proto, že mi to nejenom přišlo, ale kapela sama po koncertě prohlásila, že tyhle koncerty, kdy jsou lidé doslova utržení z řetězu, je nejvíc rozjíždí. Ono to i napovídalo jeho otlapkávání lidi v první řadě, protože kdyby ho ten večer nebavil, tak to nedělá. Koncert se nachýlil k závěrečnému drtivému náporu, nejenom hladina zvuku byla naplno, ale i playlist skýtal jeden hit za druhým. Tenhle euforický výbuch jsem strávil v nekončícím objetí a skákání s totálně ožralým Nephilimem, který, pln radosti nad slušně plným sálem a výborným koncertem, byl k neutahání.

Závěrečných šest pecek trhalo parkety z podlahy. Frontmanova typicky přivřená dlaň na vztyčené ruce v modrobílém mlžném oparu, nás uvádí do „Like Tears In Rain“, která dokonale připravila naše uši na „Last Dance“. Ani v Reichu s nimi nezpívá tolik hrdel: „The flor collapses as we dance, we are falling apart“. Třítisíciwattové stroboskopy z pódia dělají epileptickou slide show sekvenčních fotek holohlavého mimozemšťana a neskutečně rozjetého kotle pod ním. Jsem u vytržení, protože stoprocentně vím, koho a kam bude Covenant zrovna teď volat. Evidentně nejsem sám, kdo ví. Ruce letí nahoru, protože prostě „Call The Ships To Port“ je hymna všech nás elektronicky poškozených. Zjevně si to uvědomuje i Eskil a je to na něm vidět.

Přichází první pauza, první odchod do šatny, který obyčejně nesu velmi nelibě, protože bych vždycky pařil dál. Ne tak tentokrát. Ani jsem nestačil dofunět a pořádně si utřít pot, co mi kapal z nosu, a byli zpět s nejlépe nazvučenou peckou večera. V roce 2011 oslovila kapela na album „Modern Ruin“ kámoše z Necro Facility a vygenerovala „Lightbringer“, který si ve svém remixu odzpíval Myer, jenž tuhle pecku v podstatě vzal za svojí. Je to jediný moment, kde se Simonsson schová za keyboardy a pustí někoho jiného na svoje místo. Tenhle song byl skutečně epic a padla všeobecná shoda, že to byl vrchol večera. Řvali jsme jak protržený „Bring the light, burn the sky, torch our lives, break it all into parts“. Dá se říct, že nejvíc miluji jejich pomalejší a éteričtější songy, ale výjimka potvrzuje pravidlo, pročež vítězí nejenergičtější nářez celé show „Lightbringer“.

Ani jsem nezaznamenal přechod a už zase na plnou hubu hulákam: „Where is the promised land, where is the brave new world?“ Kapela se už definitivně loučí, takže bych ty nádherné harmonie v „Brave New World“ zpíval, dokud bych neumřel. Naštěstí vím, že už hodně dlouhou dobu končí vrcholnou vypalovačkou „We Stand Alone“, ze které stroba opět udělala start raketoplánu. Díky moc, tohle byla zase skvělá show Made in Sweden a nemůžu se dočkat léta, protože je ještě dvakrát uvidím! O to víc se těším, neboť pánové mají finálně rozpracovanou novou desku „The Blinding Dark“ a už jenom podle názvu plně rozumím „Oslepen Temnotou“.

Fotky najdete v naší galerii.

Setlist:

1. Babylon
2. Edge Of Dawn
3. Bullet
4. Thy Kingdom Come
5. Riot
6. Prime Movers
7. Wasteland
8. The Beauty And The Grace
9. The Men
10. Ignorance And Bliss
11. Ritual Noise
12. Improv (its short for improvisation)
13. Like Tears In Rain
14. Last Dance
15. Call The Ships To Port

------------

16. Lightbringer (Myer remix)
17. Brave New World
18. We Stand Alone

mohlo by vás také zajímat

Zemřel Andreas Catjar-Danielsson - muzikant s otevřenou myslí a člen kapel Covenant a Abu Nein

Do Liberce zamíří hvězdy synthpopové scény, headlinerem bude M.I.N.E

Report z Wave Gotik Treffen 2023 - sobota

Report z M'era Luna 2022 – pátek, sobota