Vouplně šecky kapeli stáli za hovno a nejlepčí bil Johan ze Sujcyde Comando, pže vůbec nepřijely. Sepsal Kootcha a dva vobrázki vifotil Mirage.

Tohle jsme chtěli nejdřív dát na web, abychom mohli celý tři dny kalit jak zvěř, ale já bych to tělesně ani psychicky nepřežil a Ez by mě přetrhnul vejpůl, takže…

„Empfang am flughplatz in Hildesheim-Drispenstedt und willkomen zum festival M´era Luna“.

Tohle místo je nejvíc bizarní, protože sesypat každoročně dohromady cca čtyřicet tisíc elektrárníků, metlošů, gotiků a jiných úchylů, to chce odvahu. Na přistávací ploše se toho od minule moc nezměnilo. StageCo. opět postavilo obří hlavní pódium hned vedle letištní věže a v hangáru o něco menší, kde jsme trávili většinu času. Obě pódia vybavila L’Acoustic PA systémy K2. Dokonce mám pocit, že s novým repro-systémem, mají i nové „řídící jednotky“, protože sladění hlavního zvuku s delay towers (zpožďovací věže) bylo naprosto dokonalé. Nebyl moc velký rozdíl mezi zvukem u hlavního vchodu a u pódia!

„Děléj ty vole, už slyším ‚Life is Life‘!“. Prodíráme se dopředu „to je Fleisch ist Fleisch“, protože první kapela v našich uších je Ost Front. Od loňska se to nikam nepohnulo, takže už jsem nestál s otevřenou hubou jako loni na NCN (report najdete tady), ale to neznamená, že bych se nebavil. Hermann, Siegfried, Wilhelm i Eva pokračují ve stejných kostýmech a hlavně v brutálních zraněních na tělech. Opět to bylo plné hnilobného masa, ponižování, nadávek, mrdání, ale hlavně skvěle zahrané Neue Deutsche Härtke. Všiml jsem si podstatné věci. Klávesová zombie Eva Edelveiss, podle mě není ženská, jak všichni tvrdí. Na konci z ní málem servali uniformu a to, co má pod krkem, nejsou kozy, to snad poznám, to nebyly ani jedničky! Musím se příště zeptat. Tahle krvavá parta rozpadajících se mrtvol dalece převyšovala následující německou kytarovou produkci.

Ost Front

Protože to, co tady předvedli Lord of the Lost, ASP, The Other Scharzer Engel, Unzucht  (tam mě ohromě rozesmál zpěvák, který vypadá přesně jako ten punkovej pošuk v Policejní akademii, co furt vřeštěl a lekal toho mrňouse a pak z něj byl taky fízl), Dope Stars Inc. a Tanzwut bylo tak tristní a špatné, že se o tom už nezmíním. Netuším, co na tom může někoho bavit, ale respektuji to.

O moc lepší byli švédští Deathstars, kteří momentálně propagují svoji poslední desku „The Perfect Cult“. Oproti těm německým indusmetalům se to zaprvé dá poslouchat celé a ne jen jedna pecka a za druhé nevypadají jak idioti. Jediný problém měli se zvukem. Když je vlhký vzduch (ráno pršelo) a je silný vítr (což u nich fičel nejvíc za celý víkend), tak se někdy stane, že vám ten vichr doslova odnáší zvuk pryč. Najednou máte pocit, že někdo neustále ubírá a zase přidává intenzitu a drive. Bohužel to je pro „tlakově kytarovou“ kapelu likvidační. K mé spokojenosti zahráli „Blitzkrieg“ i „Metal“ z minulé desky, tudíž já byl spokojený.

Nesnáším lidi, co berou drogy – třeba celníky nebo policajty a přesně tyhle jsem potkal u hlavního vchodu. Poté, co jejich psík nezpochybnitelně určil mojí kapsu jako místo činu a byl mi odebrán kus zelenýho, jsem se zdržel a bohužel jsem viděl z Melotron pouze poslední song, který mě ohromně bavil. Podle ohlasů ostatních jsem přišel o super koncert. Přijeli překvapivě jen ve dvojici a dokázali naplněný hangár pěkně rozjet. Asi je budeme muset s Psyche a St.Paul udělat v Praze, abychom si to pořádně poslechli.

Melotron

Venku preludovali L’amme Immortelle a k mému milému překvapení to bylo nesrovnatelně lepší než minule. Sonia Kraushoffer je vokálně vždy dokonalá, ale tentokrát nebyl tak propastný pěvecký rozdíl mezi ní a Thomasem Ranierem. Nějak se mu to tentokrát povedlo. I když byl přehnaný jako obvykle, mě to překvapivě nerušilo. U Nachtmahr mi nevadí, protože tam jsou magoři všichni, ale u Immortelle on moc ční ven a obyčejně mi leze na nervy. Absolutně si mě stáhli na svojí stranu při „Life Will Never Be the Same Again“. To je Sonin majstrštyk, dokonce jsem se přistihl, že mám zavřené oči. Další hit, co zafungoval, je „Es tut mir Leid“ a pro mě vrchol všeho je „Bitterkeit“, když s nimi zpívá celý kotel „blut und totes fleisch“, tak mě obyčejně mrazí v zádech. Zatím to bylo nejlepší vystoupení, co jsem od téhle dvojice viděl!

L’amme Immortelle

1. intro (L’Etang Mälo)
2. Tiefster Winter
3. Judgement
4. Eye of the Storm
5. Life Will Never Be the Same Again
6. Bitterkeit
7. Sturme Schreire
8. Es tut mir Leid
9. Phönix
10. 5 Jahre

Po tomhle relativním klídečku jsem se už mocně těšil na Aesthetic Perfection, a to bohužel nebylo tolik potřeba. Vizuálně je to super: Daniel Graves za mikrofonem, Tim Van Horn u bicích i Elliot Berlin za keyboardem vypadají jak reklama na dobrý koncert, ale nebylo to úplně tak. Obdobně jako před lety na Dark Storm v Lipsku mám pocit, že naprosto debilně postavili playlist. Myslím pořadí, ve kterém jej hráli. Všechny ty šrumce ze starších desek odmrskali ze začátku a pak už šli tak nějak do blackoutu.

Aesthetic Perfection

Je to hodně tím, že nová deska kromě „Antibody“ (kterou hráli), stojí za hovno a je více méně čistě zpívaná. Kdežto první desky, to byl daleko větší mazec a Graves v nich po většinu času řve jak démon. Takže bych očekával s novým studiovým zvukem i nový pódiový. Stejně jako Combichrist – nová deska s kytarami – nový zvuk. Ale to ne, koncert zní jako dřív. No, a když si ten brutální feeling kapela vymlátí hned po startu koncertu a pak zteplá, tak logicky koncert nejde nahoru, ale dolů. Navíc mu ten křik ani nějak nešel. Jako skákando je to veliké, ale obávám se, že výkon v Agra Hall na WGT už nikdy nepřekonají.

Co je tohle za utrpení? Saltatio Mortis, slušné zjevení. Jako projekt na nahrávku bych snad pochopil, ale koncertně? Hned mě napadlo, že něco takového musel hrát pan Huml, člověk neandertálský, co ho přivedli Mach a Šebestová do školy. Přesto musím být objektivní a napsat, že tam měli fakt dost lidí, a i když bylo slušné vedro, samozřejmě to většinou byli magoři v kožešinách, co pijí z kravích rohů, také prapodivní ambientní neofolkaři a jiná nepopsatelná individua.

Pročež jsem nadšeně utíkal do hangáru na moje oblíbence In Strict Confidence. Tentokrát nepřivezli dokonalý vintage set jako na V.E.Only (report zde), ale dorazili v klasické sestavě Dennis Osterman – zpěv, Jörg Schelte – mašiny, koncertní bubeník a ty dvě štětky. Když jsem slyšel, co Nina de Lianin kdáká v mojí milované „Seven“, tak jsem se, přísahám tak nasral, že jsem se otočil a zdrhal do press centra za trochou klidu. To byla taková síla, že mi ani nevadila tu druhá štětkoblondýna, co nehraje na kytaru.

 In Strict Confidence

K mé smůle se pochopitelně venku přestavovalo pódium, tudíž ticho, takže stejně byla slyšet ta hrůza, co se Lijáně dere z hrdla v „Set Me Free“. Nejenom že si tam kvílí co chce, ale ještě falešně. Sakra, jestli je Denis tak nadšený z toho, co tam ona sténá a líbí se mu její harmonické nápady, tak ať udělají nové songy a nekurví mi ty staré. Přísahám, že už nikdy nepůjdu na jejich normální koncert, bez visačky „vintage set“. Ze všech kapel, u kterých jsem na Luně očekával jistý komfort projevu, to bylo největší zklamání.

Pro mě se venku chystá ne úplně očekávaný beste musik set am wochenende – vampir show von Berlin – Blutengel. Konečně mám možnost vidět kapelu bez orchestru a jsem vrcholně nadšený. Chris Pohl je jeden z mála uhrančivých gotických vampírů, který mi nepřijde směšný, prostě mu to žeru. Někomu připadá jejich show plná krve, sexu a čertích konkubín trapná, mně ne! Startuje „Sing“, což je otvírák z poslední desky „Omen“, jedním slovem – úžasné! Sestava jako u běžných kapel, ale pozor, všichni hrají, žádné loops ani samples. Bicí, kytara, klávesy a hlavně backvocal Ulrike Goldmann! Nejfantastičtější hlas celého víkendu. Kdybych měl nějaký projekt a chytil zlatou rybku, vysral bych se na světový mír a přál bych si dvě Ulriky do kapely! Nemůžu se ubránit srovnání s Ninou v ISC. Ne, není tak sexy, ale to je jediné, jinak ji převyšuje absolutně ve všem! Mohl jsem na ní oči a hlavně uši nechat. Tak bezchybně zpívat jako ona umí jen andělé a daleko za nimi mašinky Helicon, nebo Antares Autotune (software, který digitálně rovná falešný zpěv).

Blutengel

Přichází pět jeptišek, které se budou prokousávat krví skrz celý koncert. Od té chvíle už bylo pořád na co koukat. V různých obměnách se buďto svlékají, mučí, zabíjejí, olizují, navzájem masturbují, mávají vlajkami nebo křídly, bruskou ničí kytaru, plivou oheň, předvádí fire show a nebo jen zbožně sledují Chrise. Celý koncert má jasnou koncepci, není to jen obyčejné vrstvení hitů na sebe. Nejvíc jsem čekal na „Kinder dieser Stadt“, dokonalá pecka, skákal jsem víc než domácí.

Pohl není taková megastar jako Gahan, Naghavi nebo Harris, ale na to, že hrají venku, tak kdykoli si vzpomněl, že chce, abychom zpívali s ním, dostal hlasitý choir hodný velké kapely! Přehráli hity skoro ze všech důležitých desek, ale já stejně čekal na „You Walk Away“ z mojí nejoblíbenější fošny „Monument“. Obří CO2 fukary dotvořily monstrozitu téhle pecky a já už věděl, že tohle nikdo nepřekoná. Úžasem otevřenou hubu jsem do konce nezavřel a hulákal „Asche zu Asche“. Dokonalé, jsem vrcholně spokojen a jdu se pokusit protáhnout do backstage. Což se mi podařilo a nejenom, že jsem se s Chrisem vyfotil, ale když vytáhl z tourbusu láhev vodky, ožral jsem se s ním jak prezident. Nejlepší hodina a půl M’era Luny!

Blutengel

1. Sing
2. The War Between Us
3. Lucifer
4. Kinder dieser Stadt
5. Soul of Ice
6. Dein Gott
7. Kriegger
8. Vampire Romance
9. Holy Blood
10. Engelstblut
11. Wir sind was wir sind
12. The Siren
13. You Walk Away
14. Bloody Pleasures
15. Save Us
16. Asche zu Asche
17. Reich mir die Hand

Suicide Commando bohužel kvůli Johanově hospitalizaci skutečně nedorazili a místo nich dupali X-RX. Mě to nesere, ale ani nebaví. Je to rychlé, ale bez nápadu. To jsou někdy Agonoize také, ale ti tyhle momenty suplují bezbřehou brutalitou, což X-RX neumí. Kašlu na to a ve značně použitém stavu, prozpěvujíc si Blutengel, jsem se doplazil na headlinera.

Všude nápisy „hate, kill, war, love, death, sex, suck, die, crush, xxx“, prostě Rob Zombie. Přivezl stejnou show jako loni do Prahy a myslím, že všem těm německým „jakometalům“ ukázali, jak se v jůesej drtí kytary. Jako jediní vládnou takovou zvláštní zemitostí, cítíte z nich, že oni jsou kořeny téhle muziky. Když potkáte mladého, umytého, čerstvě oholeného kluka na zbrusu nové bzučící závodní Hondě, tak je to rozhodně motorkář, ale když přijede špinavý, vousatý, pokérovaný typ na rachotícím Triumphu, tak je to Rob Zombie. Tohle je přesně rozdíl mezi metalem v Reichu a USA. Stage je celá připravená co nejvíc umocnit pocit, že Rob je civilizované Yetti. Obrazy King Konga, Frankensteina a jiných oblud jenom umocňují Robovu zomboidnost. Byl to technicky dokonalý metalový dýchánek, a i když jsem byl našrot, fakt jsem si to užil. No, ale kvůli kytarám tu nejsem….

Rob Zombie

Zajímavou novinku, jsme se dozvěděli v novinářském centru. Jestliže máte na ruce photo pass, tak logicky smíte fotit první tři písničky ze snake pitu pod pódiem, ale potom už kapelu fotit nesmíte! Nejdřív mi to přišlo jako kokotina, ale pak mi to došlo. Jenom první tři songy se smí fotit, protože někteří už potom vypadají jako zpocená prasata. Když Vás vykážou mimo snake pit, tak už moc dobré fotky neuděláte ne? No tak to platilo před pár lety. Dneska má každý profík optiku za mega a je schopen blejsknout první kapičky tanečnicím na vulvě a přitom stát na druhé straně stadiónu. Takže to vyřešili tímhle. Máš photo-pass? Tak foť na začátku a pak už jenom diváky. Pódium si foť jenom malým kompaktem nebo telefonem, který tu mají všichni.

V neděli ráno (cca 13:00) jsem už nervózně podupával a čekal na Tyske Ludder, jestli se něco nezměnilo. Ne, nezměnilo. Pořád je to skvělá muzika s příšerným vokálem. Vždycky, když jsem se divil, že mě to zrovna teď baví, tak to bylo pokaždé, když ten chlap nezpíval. Jeho projev je pro mě nesnesitelný, prostě jen tak řve jak blbec – proto jsem vždycky nesnášel punk. Alespoň měli podařené projekce. Nechci to hanit, ale za mě nic moc. Aspoň že ten název mají nejlepší na světě!

Naštěstí po nich nastoupili belgičtí Absolute Body Control. Paráda, Dirk Ivens dal loni k ledu Klinik a vyrazil společně s Ericem Van Wonterghemem (už jsem zapomněl, jestli je to Dirkův bratránek, nebo manžel jeho ségry, každopádně rodina) dobývat Evropu pod hlavičkou ABC. Ze všech Ivensových projektů se mi tento líbí nejvíc. Klinik je zbytečně složitý a těžko uchopitelný, Sonar je moc techno, ale ABC jsou písničky, ve kterých se orientuji, a rozjíždí mě, co to jde. Každá věc je trochu jiná, vyrobená tou starou poctivou školou. Hned první „Melting Away“ mě vrací skoro do osmdesátek. Při „Love at First Sight“ jsem si všimnul, že Eric všechno odkroutil a většinu odehrál rukama a jenom tupě nemarkýroval za Applem jako většina ostatních.

Absolute Body Control

To už se nás Ivens ptal, jestli nevíme, kde je východ a chtěl ukázat cestu. Tu mu nikdo neukázal, ale všichni řvali sborem „show me the way“, protože „Is There an Exit?“ je asi nejznámější pecka, jakou tahle dvojka disponuje. Při „Invisible Touch“ se Dirkovi rozbil in-ear systém a chvilku zmatkoval, že nic neslyší. Naštěstí byl pódiový technik vybaven a sluchátka vyměnil. Oproti Tyske Ludder měli i o moc lepší zvuk, basy mi konečně míchaly střeva.  Dirk měl dobrou náladu, a i když byl střízlivý, rozdával úsměvy na všechny strany. Samozřejmě celé se to musí zakončit „Give me Your Hands“. To už stojím na boku u východu a je super sledovat, jak se kompletně celý hangár pohupuje a Ivens to diriguje. Geniální projekce jen umocňovaly první ligu téhle show.

Absolute Body Control

1. Melting Away
2. Love at First Sight
3. Is there an Exit?
4. Figures
5. Automatic
6. Invisible Touch
7. Never Seen
8. Did You do It?
9. Give Me your Hands

Venku dudal Tanzwut, takže jsem v zájmu své už tak dost zblblé hlavy počkal na Nephilimem protěžované Tying Tiffany. Výborné, už chápu, proč mu z toho stojí. Bývalá modelka a italská vicemiss u mikrofonu je toho určitě největší částí. Tiff je na pódiu ostrá a totálně odcizená femina, ale v backstage je to nejmilejší kočička na světě. Mozkem TT je Lorenzo Montana, který je členem mnoha jiných projektů a kromě keyboardu obsluhuje i kytaru. Jejich sound je pro mě malinko neuchopitelný. Je to takový crossover indie rocku, dark wawe, industrialu a punku (toho je tam naštěstí pomálu).

Nejvíc mi utkvěla v hlavě „ Drownin“ a „Miracle“, nejenom proto, že se Tiff jedinkrát usmála, ale i kvuli tomu „tu tu tu tutu du tudutu“ krásnému synťáku. Asi po třetí pecce jsme zjistili, že jí výrazně prosvítají kalhotky, takže Mirage utíkal znovu fotit a já se jí přestal dívat na tu hezkou hlavičku, ale až do konce jsem jí tupě zíral na zadek. Jednoznačně největší hit bandu je „Lost Way“, při kterém Tiff skáče po pódiu jak punkáč a největší loudiči slintmo pozorují ty malé třesoucí se jedničky bez podprdy. Poslední čtyři pecky pekelně vystupňovaly, takže závěr hodný Ministry, takový to byl mazec! Těším se na příští vál!

Tying Tiffany

Na main stage hrál Joachim Witt a jeho kumpáni. Poslouchal jsem to z presscentra a byl jsem fakt mile překvapen, protože po tom minulém příšerném zážitku z jeho koncertu to tentokrát nebyla ani zdaleka taková lobotomie. Na chvilku jsem se vrátil na Assemblage 23, kteří mě sice ničím nerozhodí, ale ani nezaujmou. Taková bezzubá synth depešárna bez kousku originality.

Hurá, mně už na velké stage začíná největší nunu. Už z dálky poznávám jejich jediného technika, což je takový milý, pokérovaný, vlasatý vepřík. Z norských fjordů připlouvá Apoptygma Berzerk. Nejsme na pure electro festu, takže startují už v půl páté a to je škoda. Na NCN (report zde) hráli jako headliner a bylo to určitě vhodnější. Byl to pro mě značně schizofrenní koncert, protože jsem se neustále mlátil mezi mantinely, kdy mi Apoptygma nepříjemně připomíná to, o co jsem přišel a na druhou stranu se mi to tak strašně moc líbilo, že bych to poslouchal furt dokola.

Nikdy mi nedošlo, proč začínají coverem od Metallicy. Nějakou pointu to jistě má, ale já ji neznám. To, proč naroubovali Orffovu Carminu Buranu do „Love Never Dies“ rozumím naprosto. Nikdy tam se Stephanem nezpívám refrén, ale hučím toho Orffa, to mě ba! Zakázal jsem si u APOB psát takové to „tuhle pecku mám nejradši“ protože je mám skutečně nejradši všechny! Ty vole „Shadow“ je takový hopsando (bože kolik mi je? Tohle by měli psát puberťáci…). „Kathy’s Song“ radši vynechám. „Black vs White“ je dokonalý výlet do osmdesátek, který svým skvělým backvocalem mocně podporuje brácha Stephana, Jonas Groth.

Apoptygma Berzerk

Musel jsem se smát, protože "Apoptygmí Tuzex", kytarista Audun Stengel, je nejenom koncert od koncertu objemnější (ale má na sobě velikost košile z osmé třídy), ale čím dál tím víc vypadá jako transka. Měl neustále problém s jackem od kytary, takže dohromady to byl na černo obarvený, utrápený tranďák. Stephan tentokrát nedorazil v RayBanech, ale kupodivu v normálních černých brýlích a brácha taky, takže byli jak dvojčata. Jonas byl podle Mirageho sjetej jak Timothy Leary, ale já myslím, že ne, on je takhle vytlemený pokaždé.

Bylo tady hodně metlošů, pročež se museli dost snažit, aby je dostali do hry. Ale když se do uší line „In This Together“, tak to zase není takový problém. Zaskákal jsem si na „Starsign“ a očekávajíce klasicky dlouhý set, jsem byl zaskočen slovy o last songu. Nedá se nic dělat ještě „ééénd oof d vórd“ a je po všem. Kdyby to celé zahráli ještě jednou místo recitující Anne Clark, také by se nic nestalo ne?

Apoptygma Berzerk

1. Fade to Back (Metallica cover)
2. Love Never Dies
3. Shadow
4. Kathy’s Song (Come Lie Next To Me)
5. Black Vs. White
6. In This Together
7. Love Will Tear Us Apart (Joy Division cover)
8. You Keep Me From Breaking Apart
9. Starsign
10. Until The End Of The World

Zlehka jsem okouknul Mono Inc., kteří měli snad největší výpravu ze všech, neskutečně našlapáno v kotli, ale je to opruz. Počkal jsem, jestli mě náhodou nepřesvědčí „Arabia“ z, ale ne. Samozřejmě Němci byli nadšení! Aspoň jsem doufal, že doma předvede něco velkého Einstürzende Neubauten. Tragédie v přímém přenosu. Nechápu to, Bargeld a spol. hrají opravdu hudbu pro někoho jiného a ne pro mě. Škoda. Možná, že v divadle sledovat, jak tvoří zvuky na novodurovou trubku je zajímavé, ale po dvou dnech pražícího slunce na obrovském festivalu je to poprava.

Einstürzende Neubauten

Potřebuji nutně probrat. Poslední šance je v hangáru. Ve tmě se z beden nese frontmanův hlas „na fesťák patří chlast, hudba, drogy a sex, ale pamatujte, že nad vším je jenom einen Gott“. Austrian Imperial Industrial – Nachtmahr. Tak ti mě usnout nenechají. Klasická show jako vždy. Mädchen in uniform v latexových podprdách, držíc rakouské prapory. Militantní aggro-indus mlátička, s tentokrát skvělým zvukem, je na závěr v pořádku. Jooo „21 zentimeter stahl, 9 millimeter direkt in dein Gesicht“. Schlampen svlékají svršky a vodními pistolemi míří do kotle „Feuer Frei“. Velkolepé! Je fakt, že po Neubautnech by se mi líbili i Kelly Family, ale tohle bylo mocné. Byl to tlak, který jsem niterně vyžadoval.

„Music is not the answer“, citace Steinbecka a různých světových filozofů, brutální projekce z války a pochopitelně strobující nápisy Nachtmahr. Thomas Rainer hřímal v závěrečné děkovačce „každý generál by zvítězil v jakékoli bitvě, kdyby měl vojáky, jako jste vy“. Na projekcích velká rotující loga „N“. Připadám si trochu jako v Mnichově na olympijském stadionu v roce 41‘. Ať si o nich říká a myslí kdo chce, co chce. Že je to tupé techno – budiž. Že jsou náckové – je li libo, budiž. Že Thomas neumí zpívat a celé je to přiblblý vojenský pochodový šraml bez kousku nápadu – budiž. Ale když se povede zvuk, tak je to natolik drtící mašina a kulervoucí zážitek, že většina kapel, která by moc chtěla, se nedokáží intenzitou ani přiblížit tomuhle rozjetému rakouskému Steyru.

Nachtmahr

Na úplný závěr, jen pro zajímavost, trochu pyro-show. Něco symfonického metalu přivezli Nightwish. Fakt se toho nebáli a z garáže vytáhli všechno nové, co čoudí, bouchá, rachotí a jinak dělá bordel. Dva druhy plamenů, tři druhy konfet, tři velikosti CO2 fukarů, snad všechny ohňostrojové dělobuchy. Zkrátka ohnivý rachotící Ein Kessel Buntes z Finska. Bylo to příjemné pohlazení na závěr. Floor Jansen je okouzlující žena, výborná zpěvačka a fantasticky hrající kapela mi dala vzpomenout na mladé časy. 

Nightwish

Tentokrát mě nejvíc rozbili Blutengel, Apoptygma Berzerk, Absolute Body Control, Tying Tiffany, L’ame Immortelle a Nachtmahr….  Roba Zombieho do toho nepočítám, to je metalový guru. Vlastně úplně nejvíc mě rozbila Blutengelí vodka od Chrise – danke sehr.

Fotky od Mirage (edited by Kootcha) najdete v naší fotogalerii.

mohlo by vás také zajímat

Festival M'era Luna už láká na příští ročník

Report z M'era Luna 2022 – neděle

Report z M'era Luna 2022 – neděle

Report z M'era Luna 2022 – pátek, sobota