Wave Gotik Treffen, M’Era Luna, Amphi – jeden obří německý gotický festival jako druhý. Nebo ne? Přesně to jsme letos vyjeli zjistit na poslední chybějící neznámou do trojčlenky.
Navzdory hutné dopravě, opravám dálnice a sedmisetkilometrové vzdálenosti dorážíme do Kolína nad Rýnem včas, abychom stihli páteční Call the Ships to Port warmup. Jenže už po cestě zjišťujeme, že akreditace na lodní mejdan neplatí a lístky jsou už mnoho týdnu beznadějně fuč. Pomalu se tedy smiřujeme s tím, že naše pre-party proběhne trapně na břehu s dalšími suchozemskými krysami, ale v 18:50 dostáváme zprávu, že se dovnitř dostaneme a máme si pohnout, protože loď v osm odplouvá. Díky, Erku! I nastalo překotné chystání, shánění taxíků a kvapný přesun k přístavišti.
Barbora: V 18:50 jsem si zrovna v REWE kupovala večeři - jako opravdická gotická ikona bez make-upu a v pantoflích, takže mne zpráva o last-minute vstupu na party, na níž začínal boarding v 19:00 na druhém břehu Rýna, poněkud zaskočila. 5 minutes make-up challenge dopadla dobře, ale co jsem si udělala s vlasama bych radši nikde nešířila. Hele, ale stihli jsme to!
Ezechiel: MS RheinMagie je velká bílá katamaránová kráva, která zvládne bez potíží pozřít tisícovku pasažérů. A je pravda, že když pak tenhle macek zvedne kotvy a vydá se po Rýnu s dechberoucí katedrálou na dohled, zatímco paluba plná goths se kření na kolem projíždějící lodě, život je tak nějak fajn. Ale pojďme se ponořit do podpalubí za živou hudbou.
Barbora: Ona to teda byla loď, ne kráva, ale jinak dám kolegovi za pravdu.
Ezechiel: V útrobách škuneru najdete pódium a prostor zhruba o velikosti Futura, rozděleného na výšku horním patrem s balkonem. Nahoře stojí seřazené židličky a na nich přikovaní aktivní návštěvníci, kteří dorazili na loď jako první. Zakaboněnými obličeji dávají okolí jasně najevo, že „oni se teda rozhodně nikam nehnou.“ Okay, zase trochu jiný pocit z koncertního prostoru. Ten umocňují i rautové stoly po krajích, kde si můžete koupit jídlo (což je super) a obsluha s bílými zástěrami, sklízející prázdné sklo. Nejbližší asociací je asi snídaně v hotelové jídelně. A to i přes to, že zvuk je tu vlastně plnokrevný, stavěný na živou produkci. Soustřeďme se tedy radši na dění na pódiu.
To zrovna okupuje projekt [X]-RX. Představte si dva kluky překřikující se do setu puštěného z notebooku, který oživují hrátkami s filtry, stutter a dalšími DJ efekty. Pánové mají nespornou výhodu domácích, takže i když je pro našince věčné hypování a tleskání po čase trochu nuda, publikum to přijalo nadšeně a refrénová německá hesla radostně hulákalo s kapelou. Nezaujatým kritickým pohledem to byl prostě jen template aggrotech/hellectro zvuku, který zněl jako úplně všechno ostatní z tohoto žánru. Stáhnete si odpovídající zvukové banky, nasadíte stejné zvuky do stejné šablony a jedete. Aspoň, že na návštěvníky řvali oba členové, tedy Pascal i Jan, zároveň, což tomu dávalo nějakou dynamiku. Ale stejně jsme s pokrčením ramen zařadili [X]-RX po bok kapel, u kterých asi člověk musí být Němec, aby jejich tvorbu ocenil. Tak to nevadí.
Krátká přestavba, na pódiu rostou bicí s přidanými dvěma kotly a činelem na straně pódia. Sál se zhasne, záznamník pípá… „Hi…guess what… the world ends today…“ A už nám bubeník Marco zezadu nakládá tribální rytmy otvírající „Perfect Black“. A tak je to správné, tak to má být – ostatně, kvůli Rabia Sorda jsme tady. Bubeníka tentokrát zdatně sekunduje expresivní bubenice Giulie na boku, která si hned zkraje v podstatě strčí nohu za krk a jasně provaluje své tanečnické kořeny. A jak se později dozvídáme, Giulia je opravdu primárně tanečnice, která se začala bicím věnovat primárně díky společnému percussive-theatre projektu Gut Reaction právě se svým přítelem Marcem. Kruh se uzavírá.
Nicméně se vším respektem k oběma bijcům i šikovnému kytaristovi Titovi, největší rockstar je stejně Erk. Tomu stačil v podstatě první track a měl publikum na lopatě. Pecky „Violent Love Song“ nebo sypačky typu „We’re not Machines“, nebo „Radio Paranoia“ zažehly v prostoru hned několik kotlů, kdy do sebe prošedivělí návštěvníci nadšeně vráželi jak zamlada. Z toho si dokážete představit, kolik energie tady protékalo (a taky jak vypadá věková skladba návštěvníků Amphi). Jestli vám seděly víc skladby s bubenicí, nebo osekané na punkovou trio sestavu, mohli jste si vybrat. Každopádně je malý div, že tahle divoká show neurvala loď od kotvy. Po sekvenci „King of Wasteland“, „Out of Control“ a „Deaf“ se tedy s Rabia Sordou loučíme jen neradi. Stálo to za to.
Největším jménem na páteční lodi byli sice Combichrist, ale pokud člověk nepatří mezi fanoušky jejich současného rock/metalového soundu, začne se celkem rychle nudit. A tak místo toho radši zaplujeme dozadu k židličkám, prokecáme set se starými známými a pak se po anglicku vytrácíme na ubikace. To hlavní totiž začíná až zítra.
SOBOTA
Amphi je zajímavé mimo jiné v tom, že spojuje výhody městského festivalu s outdoorem, neboť hlavní dění se odehrává v open air prostorách zdejšího výstaviště. Což je super, pokud je milosrdné počasí. Jenže ono je dusno a má pršet. A celkem fest. Není tedy nezbytné být na značkách už v 11 na úplně první kapely a vyrážíme až na druhou odpolední do Theatre stage.
Ještě před vchodem do kruhového divadla míjíme dlouhatánskou padesátimetrovou frontu na festivalový merch. Amphi to nedpoceňuje a má asi sedm různých motivů na trika, aby si vybral úplně každý – od milovníku „Dia de los muertos“ estetiky přes rohaté motivy až k 80s neonům. A tak chce každý koupit suvenýr, dokud jsou. (Zejména s festivalovým kelímkem chodil po Amphi snad každý). Ale dost očumování, jdeme dovnitř.
Barbora: Popravdě, delší frontu na festivalovej merch jsem ještě neviděla. Když jsem ale později došla ke stánku, když fronta opadla, byly už atraktivní motivy a velikosti prakticky vyprodané, takže se tenhle postup nemůžu doporučit.
Ezechiel: Nebudu lhát – už když kolem mne loni v létě prošla tehdy čerstvá pecka „Everybody is a Nobody“ švýcarských Blackbook, zastříhal jsem ušima. Jestli se těmhle dvěma pánům povede i další synthpopová hitovka se silným refrénem a takhle skvělou produkcí, máme tu potenciál pro něco „velkého“. A přišla „You are strange“. A pak letos „Normal“. A vůbec celá deska „Radio Strange“. Přes veškeré otravování kolegů, ať se „určitě jdou podívat na Blackbook na WGT/CP“ jsem ale sám měl maskovanou dvojici poprvé vidět až na Amphi. A i když platí “čím větší očekávání, tím větší zklamání“, nemohl jsem si pomoci a dost se těšil. Zvlášť když kolega Nephilim v obou případech Blackbook viděl a vrátil se nadšený.
Evidentně jsem tu s tím těšením nebyl sám. Blackbook byli úplně první kapelou kruhové areny Theatre stage s kapacitou 1800 lidí a měli totálně plno až dozadu. Ve dvě odpoledne. Wow. Uvaděč (ano, v Německu se tento fenomén drží stále) se pro krátkém proslovu dekoval z pódia a přenechal prostor intru se zvuky ladění rádia a jinglem „Radio Strange“, zakončeným samplem „I hope you‘ll never change“ na závěr. Sladění se stejnojmenným aktuálním albem tedy na jedničku. A to už oba pánové v šermířských kuklách přistupují ke svým postům (mikrofonu a elektronickým padům) s hitovkou „Normal“.
Jen škoda, přeškoda, že tak silný nástup sráží jediná, zato zásadní chyba – neslyšíme zpěv. Beaty kopou, synťáky tlačí, předtočené backing vocals harmonie jsou tu, všechno jede, ale zpěv slyšíme jen z odposlechu. Tak to je fakt smůla. Zvukařům trvalo až do třetí „Haunted“, než si toho všimli. Eh… S hlavním vokálem se set samozřejmě rozsvítil a rozvetlo očekávané – silné melodie, super zvuk a skvěle odzpívané. Vlastně to frontman shrnul přesně poznámkou, že „jsou sice teprve dvě odpoledne, ale feels like the party has already started“. Ono ještě aby ne, když vám dvě třetiny sálu spontánně zpívá refrén: „Haaaaunted, haaaunted, haaaaunted looove“. Ale je i na co se dívat a shodujeme se, že kolikrát je prostě lepší u dvojčlenných projektů koukat na někoho, kdo tříská do bubnů, než kdyby stál u kláves jako ypsilon a dělal, že hraje.
Barbora: Dívat se na oba Švýcary, kteří by ale taky klidně mohli být Švédi, by se asi dalo o kousek líp, kdyby nám neclonil les rukou 1798 lidí, kteří přišli do divadla o kousek dřív než my, ale problém to nebyl, ani když na stagi zhasla projekce. 80's duch byl po celou dobu přítomen, takže jsme k lesu rukou přidali i ty svoje a nadšeně jsme mávali a tleskali až do poslední “My beautiful witch” věnované všem přítomným opravdovým čarodějkám.
Ezechiel: Bez soucitu a skurpulí přiznané 80s vlivy v moderní nabušené zvukové produkci a hitový materiál hrál Blackbook do karet, takže se vlastně ani nemuseli nijak moc snažit. Frontman dvakrát tlesknul a hned nadšeně plácal celý sál. Dvakrát zamával rukou ze strany na stranu a téměř 4000 paží rozvlnilo celý prostor. Sami, bez hypování. Blackbook to nepotřebovali. Úkroky až k EBM polohám „Lab Rats“ příjemně občerstvily set a tak vystoupení Švýcarů utaklo snad až příliš rychle. Super koncert, který rozhodně stojí za to si zopakovat. No, a já už můžu jet domů…
Barbora: Jo tak v tenhle moment si na domácí postýlku vzpomněl asi každej, kdo si, jako tady kolega, nepřinesl deštník. Moc tomu nepomohla ani fronta (vítejte v Německu) na security check před vstupem na loď, která vytvořila poněkud užší hrdlo a donutila lidi stát na dešti o dost dýl než bylo v mých očích nutný, zejména proto, že tento fenomén v průběhu celého festivalu celkem spolehlivě znemožňoval stíhat začátky koncertů i přesto, že od lodi k hlavní stagi je to co by kamenem.
Ezechiel: Nadšení z koncertu tedy bohužel celkem intenzivně chladí počasí, protože se rozpršelo jak prase. Zdrháme tedy na loď za A Projection, kteří nás vítají hitovkou „No Control“. Mezitím se dozvídáme novinky, že Bloody Dead and Sexy, kteří měli hrát předtím, si připravili cajky, udělali zvukovku a bubeník pak nějak špatně došlápnul/spadnul z pódia/ a místo na stage jel do špitálu se zlomeným kotníkem. Jo tak to naštve. Nejen kapelu, ale i fanoušky, protože Bloody Dead and Sexy zas až tak často nehrají.
Ale zpět k elegantní trojici ze Švédska, jejichž outfity (frontman v bílé košili vyloženě zářil) v kombinaci s černobílou filmovou projekcí dával setu příjemný „art“ feel. Klub byl plný, ale v čerstvém srovnání se zvukem Theatre stage měli A Projection na lodi o trochu dietnější sound, mikrofon nahvízdával a celé to působilo o trochu méně pevně. Frontman Isak má naštěstí potřebnou „stage presence“, která to vyrovnává. Pravda, kdyby místo dvou kláves a jedné kytary měli vzhledem ke svému zvuku živou basu a bicí, určitě by to pomohlo. Zvlášť u skladeb, využívajících spíše „live“ než automatický zvuk rytmiky. Pravda, že u „Darwin’s Eden“ a dalších zvukově chladnějších, to fungovalo dobře i tak. A tak byli vlastně všichni spokojení.
Barbora: Naneštěstí, nápad ukrýt se před deštěm na lodi nebyl z nejunikátnějších a tak bylo dost znát, že mnozí cílí hlavně na zabrání židlí a trochu při tom zapomínají na to, že si nekoupili lístky na sezení a nemají tak nárok na metr místa okolo židličky, perfektní výhled a místo na odložení batůžku k tomu. Radši jsme proto začali s alkoholem brzy.
Ezechiel: Následující Principe Valiente na to šli spíš přes příjemné kytary a hezký, jemnější zvuk. K tomu přidejte sebejistý charismatický zpěv a šlapavé, chvílemi ale i vyloženě něžné skladby. Zvláště ty pomalé songy tvořily perfektní zasmušilý, melancholický podkres k dešťovým kapkám, rozmazávajícím obraz kolínské katedrály přes řeku. Hezká chvilka.
A dokonce i ten déšť pomalu přestává, což se hodí, protože na hlavní venkovní stage se chystají Diary of Dreams. Klasická sestava (ano, ani knírač ve stříbrném obleku u kláves nechybl) spustila otvírák „Viva La Bestia“, za ní epic metalem napuštěná „Epicon“, zatím tedy spíš tvrdší současný sound (ze kterého tentokrát trčí zpěv a plechový virbl), ale Němci souhlasí a do rytmu plácají. Zároveň ale ani toho českého básníka (Kainar, Kainar) zas tak nevzývali, potancovávalo se, ale nic divokého. Ono to ale souvisí s naznačeným věkovým průměrem 50+, který poměrně určuje vibe festivalu. Naštěstí mezi nimi prosvítá i nová generace, ale věkové těžiště se stejně pohybuje kolem padesátky. Což dává smysl, protože Amphi je v mnoha ohledech „nejpohodlnější“ ze všech tří německých goth fesťáků.
Barbora: Pohodlím tu myslíme dostatek míst k sezení nejen u stánků s jídlem (slyšíš to, Castle party? Dívej se a uč se!), zastíněná posezení, pítka s vodou, veganský varianty, platba kartou všude, pláž s lehátky a taky catering s teplými pokrmy na lodi. Skoro jako kdyby se ani nepočítalo s tím, že festival = pivní dieta, spálenej čumák a bolest v kříži. K nevíře. Civilněji pojatý set hodnotím pozitivně, na venkovní stage za denního světla se hodil a přestože si pan Hates snažil udržet temnou image, z pitu jsem moc dobře viděla, že se na stagi normálně usmíval a užíval si celej ten cirkus, kterej kolem sebe nashromáždil. A outfity jeho spoluhráčů rozhodně křivily koutky i mě, ať už to bylo kterýmkoli směrem.
Po úvodní části sestávající z hitů z poslední desky se přesouvají ke starším, léty prověřeným kusům, a pro srdce oddané fanynky, která se na plakáty oznamující line-up na Amphi toužebně koukala od roku 2012, je stát teď pod ikonickýma deštníkama na Tanzbrunnen vlastně dost splněnej sen. Od té doby uplynulo už sice mnoho času, Adrian však stále velmi dobře zpívá. Jen na koncertech od vydání "Melancholin" vypadá tak nějak šťastnější.
Dokonce i jinak poměrně statický dav se pomalu rozpohybovává. "Undividable" je zkrátka láskyplná a nadějná a my ji pochopitelně milujeme. Ostatně, pouštěli jsme si ji tréninkově akorát před odchodem z hotelového pokoje, tak máme ještě melodii v živé paměti. O "The Curse" už jsem jednou řekla, že je to bez Gaun:A uplně jiná písnička a tentokrát dokonce skočná.
Ezechiel: Na samotný konec set si dav mohl vybrat mezi akustickou verzí s klavírem „Traumtänzer“ nebo „She and her darkness“ a chvíli to i vypadalo, že se fanynky dočkají obou. Nicméně než spustili poslední přídavek, všimnul si Adrian, že se někomu v přední řadě udělalo nevolno. Volá tedy sanitäter, minuty plynou, nic se neděje, a tak Adrian nakonec slezl ze stage a šel to řešit sám. Nakonec se tedy vrátil na pódium s omluvou, že bohužel kvůli této situaci už poslední píseň nezahrají, ale že lidské zdraví je přednější. Za což si vysloužil obrovský potlesk publika a vlasatý frontman tak paradoxně získal mnoho bodů tím, že nezahrál. Ceníme.
Barbora: Sexy, pohledný, s božským hlasem a ještě hrdinný dobrodinec. Co víc byste asi tak mohli chtít? Je to teda trochu ostuda, ale jediný na co jsem s prvními kapkami navracejícího se deště myslela já, bylo jídlo. Naprosto souhlasím s přírodou, Diary odehráli, může pršet.
Ezechiel: Po procházce areálem a doplnění tekutin i potravin se i přes déšť jdeme mrknout na kus setu Project Pitchfork. Na začátek tu máme „God Wrote” a slavného „Timekillera“ hned po ní. Čili dost materiálu porovnat zvuk, kdy oba bubeníci sice hrajou pěkně a podkresy taky, zato v některých zpěvových polohách se zdá, jako by se Peter Spilles trochu trápil. Možná je to vlhkostí vzduchu, protože „Rain“ se k popisu meteorologické situace nad Kolínem vyloženě hodí. I kvůli tomu nakonec nedokoukáme set do konce a mizíme pod střechu Theatre stage.
Ezechiel: Kožený buckethat, basketbalový nátělník a syntetický nářez, živé bicí s kytarou a natřískaný sál. Jo, na Aesthetic Perfection? To jste tu správně! Podobně jako u Diary, začinalo se i tady spíš tvrději (i metalově laděnými kytarami) přes „Gods and Gold“ a „SEX“, abychom se v prostoru plném tmy a stroboskopu dostali časem k elektroničtějšm věcem. Od k „Summer Goth“ v aktuální verzi (kterou subjektivně považuju za mnohem lepší než tu loňskou) až k hitovkám typu „Inhuman“ a dnes již klasické palby „Spit It Out“. Daniel Graves předvedl tradičně velmi dobrou vokální práci, kapela byla sehraná, zvuk super. Kytaru a synťáky navíc měla opět pod palcem Constance (a jak sám principál veřejně přiznal – chyběla jim), takže se toho na stagi dělo až dost. Slovy klasika – faktor pařby byl pět.
A tak to zůstalo i na následující afterparty, která vzhledem k policejní hodině začínala už lehce po desáté, ale udržela tancechtivé až do ranních hodin. Svůj podíl na tom měl hlavně zvuk, tanečnice na pódiu a chuť lidí se bavit.
Barbora: Představte si největší gotickou diskotéku, kompletně unhinged světla, který vypalujou zrak, na stagi střídající se go-go tanečnice ViXXXen, které doplňují DJe. Trochu nás s kolegou zaskočilo, že prime-time DJ set byl o něco slabší než ty ostatní, tak mne poněkud naivně napadlo zkusit přejít na 80's afters na loď. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme u břehu zjistili, že loď přeplula na druhou stranu řeky. Trochu jsem v tu chvíli přemýšlela, jestli mi ty GTčka nedělali na baru nějaký silnější :D Ale snadná pomoc. Vrátili jsme se zpátky a tancovali až do rána!
Pak už ale alou pryč, čeká nás celý druhý festivalový den!
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.