Po delším čase v dnešním článku opěť zamíříme mimo hranice našeho hlavního zaměření – subkulturní hudby, přesto ovšem zůstaneme u jednoho z nejzásadnějších goth-friendly fenoménů. Hororový film totiž nepatří jen k oblíbené volnočasové aktivitě příznivců této scény, ale především nemalou měrou inspiroval zde často citované hudebníky a umělce. Z tematické bakalářské práce Historie hororového žánru v české kinematografii vám nabízíme další část věnovanou kinematografii začátku 20.století.  

Text obsažený v tomto článku je prvotním úvodem k bakalářské práci, která si klade za cíl přednostně pohovořit o vývoji hororového žánru v tuzemské kinematografii. Selekce zmiňovaných děl je proto pouhým výčtem, ilustrujícím raná léta světového hororu v mnohých případech ovlivňující pozdější český film. Vaše případné dodatky, reakce a komentáře jsou otevřeně vítány!

Na závěr dodejme, že se jedná o autorovu úpravu textu pro tento web, je tedy ořezána o poznámkový aparát a bibliografii použité literatury. V případě zájmu o přečtení kompletní práce, stejně jako v případě zájmu o použití citovaného textu prosím kontaktujte přímo autora.

Autor: Jakub Krásný

První část článku Raná léta hororové kinematografie čtěte ZDE.

V období první světové války sice svět začíná chápat sílu kino projekcí jako propagandistického média, umělecká produkce ale pochopitelně prochází jistou krizí. Přesto se roku 1915 objevuje první (později ztracená) verze proslulého Golema, z dílny režiséra i představitele samotného hliněného monstra, Paula Wegenera. Temné fantazie s touto němou tváří židovských legend, roboticky pochodující městem v apokalyptické zkáze využívá Andrzej Kolodyňski v knize Schůzky s upírem k překlenutí hororové historie do etapy expresionismu. 

„Přijetí fantastiky s její základní funkcí, tj. vybudováním hrůzy, potřebovalo rovněž odpovídající klima. Takové klima proklestilo v Německu za první světové války cestu expresionismu“.  

Kinematografický horor (ať už americký či evropský) tedy do této doby sice zaznamenal úctyhodný rozmach i vývoj, svou rovnocennou pozici si ostatními žánry si ale vydobyl teprve v časech německé expresionistické éry.  Napříč celým filmovým světem panuje nejrozšířenější názor, že právě Wieneho Kabinet doktora Caligariho (1920) a Murnaův Nosferatu (1922) odstartovaly první skutečnou éru hororu. Této teorie se drží ve své knižní studii Routledge Film Guidebooks: HORROR i Brigid Cherry, docentka londýnské St Mary’s University College:

„Tyto snímky možná původně nebyly zamýšleny jako součást hororové kinematografie jako takové, ale jejich estetika vytváří natolik silný hororový dojem, že jsou obecně pokládány za první, hlavní cyklus hororového žánru.“ 

Bez zajímavosti nejsou ani další strany její knihy, na kterých zdůrazňuje vliv německé zlaté éry na pozdější velikány hollywoodské produkce Orsona Wellse či Tima Burtona za druhou polovinu 20.století. 

Do expresionistické éry německého hororu zasazuje Kolodyňski také Kabinet Voskových figurín (1924) Paula Leniho a dílo stylově vzdálené, ale „charakteristické pro směr, kterým se nakrátko začal ubírat filmový horor“ - Unavenou smrt (1921) Fritze Langa. Zatímco Paul Leni opouští Německo, aby se v Hollywoodu věnoval produkci mysteriózní Příšerné chvíle (1927), Lang pokračuje čtyřhodinovým kriminálním hororem Doktor Mabuse, dobrodruh (1922). 

Dvacátá léta za oceánem přináší také zásadní debut netvora tisíce tváří a až masochistického (ve svých filmech se nebránil deformací těla pomocí bolestivých zádových konstrukcí ani natahování očních víček) mistra převleků Lona Chaneyho ve filmu Fantom opery (1925). Bez zajímavosti jistě není, že se zároveň jednalo o první hororový snímek se scénou, ve které se uplatnila barevnost Technicoloru. Vedle britského Kinemacoloru první technologie, která umožnila dodávat do filmu barevné odstíny.

První červeno-zelený systém zaznamenáváme v Americe již roku 1916, v roce 1924 přichází s plnobarevným spektrem a zásadním průlomem je i představení technologie 3-D kamer z padesátých let. Na britském kontinentě se po úvodních finančních nesnázích začíná probouzet legendární muž psychologického thrilleru, Alfred Hitchcock, s prototypem „serial-killer“ filmu Příšerný host (1927). 

S neopomenutelným startem hororového žánru se přihlásí roku 1920 také dánský film se svým pseudo-dokumentárním satanským snímkem Häxan: Čarodějnictví v průběhu věků. 

Od let třicátých se s produkcí hororových snímků doslova roztrhává pytel. Amerika objevuje maďarskou hvězdu Belu Lugosiho, dodnes nejznámější uznávanou ikonu vampýrské kinematografie, která má na kontě slovutné tituly jako Dracula (1931), Černá kočka (1934), Black Friday (1940) i nechvalně proslulé kulty posledních dní života jakým byl Woodův Plán 9 z vnějšího vesmíru (1959). Jeho filmový kolega i nestvůrný rival Boris Karloff propůjčuje svou tělesnou schránku nejznámějším filmovým monstrům jako Frankenstein (1931), Mumie (1932) či The Ghoul (1933). 

Mystery of the Wax Museum (1933) a Doctor X (1933) otevírají nová témata v hororu jakými jsou  šílení umělci, vražedná kreativita či prostituce, znásilňování a kanibalismus.

Ve stejné době do hry vstupuje také doposud neznámá mexická produkce s mysteriózními horory La Llorona („Plačící žena“) (1933) či El Fantasma del Convento („Fantom kláštěra“) z roku 1934. Francie se opět přihlásí o dva roky později s horor/fantasy adaptací židovské legendy Le Golem. 

Třicátá léta přináší také první snahy o komerční pokračování úspěšných produkcí, fenomén „sequel“ filmů na pokračování. Objevujeme tak dceru transylvánského hraběte v prvním pokračování Dracula's Daughter (1936) a nemotorné monstrum Mary Shelleyové získá díky umění maskérů jednu z doposud nejkrásnějších žen hororu – Bride of Frankenstein (1935) s Elsou Lanchesterovou v titulní roli. 

Společně s prohlubováním inspirace v tahitském kultu zombie se v průběhu 30. a 40.let do amerického hororu dostává s filmy jako White Zombie (1932), Ouanga (1936), Voodoo Man (1944) či Van Lewtonovo I Walked with a Zombie (1945) také zásadní téma posedlosti, manipulace a kolonizace domorodých národů.  

K tomuto fenoménu se vyjadřuje i specializovaná příručka Zombie Culture Shawna McIntoshe: „Ounga ukazuje černošské a domorodé obyvatelstvo jako primitivní a agresivní, zatímco Lewton je dnes široce vyzdvihován pro jeho citelný portrét domorodců sužovaných rasovou diskriminací a kolonialismem.“ 

Pokračování příště....

Citace textu z: Krásný, Jakub. Historie hororového žánru v české kinematografii. Praha : Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), Katedra mediální tvorby a publicistiky, 2011. 74 s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Alice Aronová, Ph.D.

mohlo by vás také zajímat

Říjnové strašání

Zářijové strašání

Zářijové strašání

Srpnové strašání