Kootcha | 26.10.2016 22:50

Kootcha vyrazil do Německ obhlédnout tři zajímavá jména.

Gothaer Strasse, hlavní to hudební ulice v Dresdenu, mně po dlouhé době nalákala na excelentní hudební seanci. Tentokrát ne Stará jatka (Alter Slachthof), ale opodál stojící Kleinvieh pořádal asi největší theplárnu, jakou jsem kdy navštívil. Králové trochu kytarovějšího synthpopu z Anglie vydali novou, zcela skvostnou desku „Looking Skyward“ a vyrazili na masivní tour, kde nejbližší zastávkou, byla show v saské metropoli. Pro mě je to najednou zcela nové, protože jsem na takovéhle koncerty jezdil vždy s kozatou částí lidské populace a teď se dvěma chlapy. Nic nikdy neberte za definitivní, věřte, že vím, co píšu!

Po zaparkování našeho japonského vehiklu nám poněkud spadla brada, protože bez přehánění třistametrová fronta plná maminek, dětí a babiček byla fakt divná. Postavil jsem kluky do fronty a nevěřícně šel projít až dopředu. No to mi kurva neříkejte, že jediní návštěvníci v černém jsme my? Ne, naštěstí ne.

Byl to stejný moment jako před lety, kdy jsme jeli na The Sisters Of Mercy do Columbiahalle v Berlíně a před halou stálo asi tři tisíce krásných mladých gothčubek. My byli nadšení, že TSOM jsou opět v mainstreamovém kurzu, až do doby, než Miko zjistil, že ty kunďaby jdou do vedlejšího klubu na koncert Tokio Hotel. Tady jsme ani nezjistili, kdo má tu obrovskou frontu na svědomí, a po mém investigativním pátrání se nám podařilo dorazit v den D, v hodinu H na místo M. Kleinvieh je další super koncertní sál, kterými je Německo doslova prošpikované. Vlastně až na to jejich nechutné pivo, jsou jejich prostory a vybavení dokonalé.

Jako první rozeznívají sál londýnští Empathy Test. Skvělý osumdesátkový analogový synth pop nebo se nerozpakuji označit jako popové retro wawe. Zpěvák a skladatel v jedné osobě Isaac Howlett a producent a koncertní klávesista Adam Relf smíchali muziku postavenou na geniálním zpěvu, vycizelovaných retro zvucích a podle mě naprosto neskutečném výkonu bubenice Christiny Lopez. Já až do třetího songu prostě nechtěl uvěřit, že to fakt hraje, protože to bylo přesné jako z drum modulu.

Empathy Test

Kdyby nebylo jí, tak se ušima nehnu od toho úžasného zpěvu. Ale nedokázali jsme se s Ragunem soustředit na nic jiného než na ten živý, blonďatý, bicí computer. Když to srovnám s těmi bubenickými blbečky ze Solitary Experiments nebo jakýmikoliv jinými trolly, kteří jenom markýrují hraní, tak tahle slečna zaslouží Grammy. Pochopitelně probíhaly věty typu „moje budoucí manželka“, nebo „s touhle buchtou mít kapelu, tak pokoříme i NIN“. Prostě zase láska na první poslech a pokuk.

Název kapely vznikl z filmu Blade Runner, ve kterém provádí test empatie sloužící k detekci replicantů. Adam na jejich stránkách píše, že je velmi zajímá vztah mezi lidmi a technikou na základě vědomí. Zajímavé. Na jejich zbrusu novém EP „Demons/Seeing Stars“ se zase zabývají žárlivostí, která posere všechno, čeho se dotkne. Zkoumají, jak někteří lidé podvědomě kultivují žárlivost partnera za účelem jeho kontroly. Zkouší nastínit, jak lidem v tomto vše stravujícím poblouznění na ničem jiném nezáleží. Fakt zajímavé. Ale přestanu filozofovat, protože jednoznačně nejvíc v jejich setu byl Howlettův božský zpěv.

Celý večer byl o výjimečných vokálních výkonech, ale to co předvedl tenhle klučina, bylo fenomenální a já ržál blahem jak obskakovaná kobyla. I když jsem slyšel jejich muziku poprvé, orientoval jsem se v ní, jako bych jí znal léta. Jsem rád, že jsem slyšel a viděl nesporný nový talent.

Empathy test

EMPATHY TEST

Kirrilee
Throwing Stones
Last Night On Earth
Seeing Stars
Holding On
Loosing Touch
Demons
Here Is The Place

Od Aesthetic Perfection jsem po pravdě už nic nečekal. Jejich poslední deska je ubohá a od toho se odvíjí všechno. Jediné na co jsem se fakt těšil, byl bubenický výkon Tima Van Horna, ale to by na koncertě musel být…. Tragédie v přímém přenosu, oni ho s sebou nevzali, nebo nemohl, nebo už ho to také nebaví a odešel, nevím. Ale rozhodně je to bez něho neposlouchatelné. Ten krutý zápřah jeho bicí soupravy zmizel a místo toho, zase tupý modulový bubeník. Eliot Berlin v zápalu koncertu lezl na keyboardy, což byla asi největší trapárna večera. Gravesův pěvecký výkon nás také nepřesvědčil. Začali „Antibody“ a víte co? Seru na to, o tom nemá cenu psát…

Aesthetic Percection

Všichni jsme se tam sešli kvůli jedinému – Mesh. Tihle hitmakeři z Bristolu mě ještě nikdy nezklamali a nutno napsat, že novou deskou a tímto tour se pro mě stávají legendami. Málokdo z electro scény disponuje tak našlehanou diskografií a profesionálními koncerty, jako tahle čtveřice. Mark Hockings (zpěv, kytara, texty), Richard Silverthorn (zpěv, klávesy, kytara, hudba), Richard Broalhead (klávesy, zpěv) a Sean Suleman (bicí), dohromady předvedli show, kterou by jim mohl závidět každý soudný hudebník. Za prvé, mají opravdu z čeho vybírat a za druhé, jejich instrumentální a zejména vokální dispozice jsou neuvěřitelné. Skvělé, povznášející melodie a chytlavé refrény, to je hrubá definice toho, čeho se nám při koncertu dostalo maximálně.

Začněme zpěvy. Hockings je po celý koncert absolutně bezchybný, jeho nadšení a emoce jsou opravdu velmi nakažlivé. Silverthorn a Broalhead mu pějí tak dokonalé backvocaly, že i kdyby Mark přestal zpívat úplně, tak oni dva by ho na devadesát pět procent zastoupili a to je pro mě zázrak. Jejich harmonie berou dech a tlačí slzy do očí. Jsem taky muzikant a dokážu si představit, jak to ve studiu vymyslí a hned si říkají: „Hele, když tohle budeme zpívat proti sobě, tak na to sbalíme jakoukoliv roštěnku“. Fakt se mi nestává, že by mě napadlo zkusit být holkou, ale je jasné, že tyhle koncerty jsou primárně pro ně a asi si to užívají ještě o něco víc než my. Vedle nás jedna tančila a vždy u posledních refrénů měla výraz, že se právě udělala. To mě ba. Také jsem se tak ke konci zkusil tvářit a Jürgen vedle si zřejmě myslel, že mi je špatně a pálí mě péro.

Mesh

Show trvala pár minut přes dvě hodiny a to je akurátní čas, aby vás to bavilo celé. Poslední releaseový koncert Project Pitchfork trval tři hodiny a to je i pro velké milce přespříliš. I když, já jsem magor, klidně bych to poslechl ještě jednou. Z nové desky „Looking Skyward“ zahráli kromě dvou pecek všechno. Vůbec se nedivím, protože se nadmíru podařila. Zvuk byl od začátku do konce brilantní. Bavila mě lehká změna mezi dokonale čistou chemií, když Richard hraje pouze na keyboard, a lehkou špínou, když vezme do ruky černobílou lubovou Gretschku. Tentokrát ho na druhou kytaru nedoprovázel Mark, takže u mě tentokrát zvítězily čisté synth pecky.

Z projekcí, mi v hlavě zůstalo video k „The Traps We Made“, kde nakumulovali fotky a krátké záběry z dětství. Je sranda se koukat na ty slavné frajery, jak mají ubrečenou nudli u nosu, jak se perou se ségrou, nebo jak čekají u nočníku, než jim máma utře zadek. Jinak zrovna tahle pecka je pro mě z nové desky největší poklad. Další, která mě uhranula, byla „Tacticle“, nejenom skrzeva skvostný nástup refrénu, ale moc se mi líbily čtyřmetrové LED kosočtverce, které do nás po stranách tlačili text a my mohli s Markem v klidu zpívat i nový song. Zmíním ještě „The Fixer“ s chlapem ve skafandru, který dupal jako většina lidí v sále.

Mesh

Celý koncert měl příjemně vzestupnou tendenci. Nejenom v muzice, ale i ve vizuálu. Dá se říct, že poslední půlhodina už byla takové světelné ratata, že jsem chvílemi nasazoval brýle. Ale ty se mi zase potily, protože jsem nedokázal netančit. Dá se v podstatě říct, že nejdříve přehráli novou fošnu a pak do toho naprali největší hity, jaké mají. Co si budeme vykládat, jakmile se ozval „Just Leave Us Alone“ nebo „Taken For Granted“, slintal jsem blahem, jaká to byla bomba. A to jsem netušil, jak bude vypadat a znít „Born To Lie“. Je to můj nejoblíbenější single, jaký kapela kdy vydala, a u něho jsem měl pocit, že mi praskne šulin naštorc, jak neskutečně se mi to líbilo. Už ten začátek: „You‘re bitch, you‘re queen“, paráda a když s nimi po „you pull them in“ zařve celá hala „HEEJ“ A Mark pokračuje „you kick them out“, to je přísahám moment jako kráva.

To už jsme ale na úplném konci, svítí vše co je k dispozici a z pódia se valí „It takes a long time to fall from this height“. To je jednoznačně největší hopsando, jakým Mesh vládnou. Ničím jiným, než „From This Height“ s bezvadnou „létací“ projekcí se s námi nemohli rozloučit. Byl to závěr hodný takových hvězd electro scény, jakými Mesh jednoznačně jsou. Zjišťoval jsem, jestli to udělali na tour ještě jinde a ne. Protože dvacátým třetím songem jsme neskončili.

Hockings neočekávaně odchází k Broalheadovým keyboardům a pouští základ nejtvrdší pecky z poslední desky. Na plátně se do tmy, rozsvítí a z beden ozve „Last of the 2, 1, 2’s, Last“. Mark se už nevrátil, kapela dohrála a já zůstal čučet, protože očekával jsem od nich opravdu hodně, ale tohle předčilo vše!

MESH