V čem všem patnáctá řadovka postpunkových matadorů aspiruje na jednu z nejlepších desek roku?

Killing Joke – Pylon
Vydal: Spinefarm Records

Jen hrstka kapel přežije ve stálém povědomí publika déle než dvacet let. Ještě méně interpretů třicet let. Natož třicet pět. Nebo ještě víc. A pokud navíc takhle letitá smečka dokáže i po takové době složit smysluplnou desku, o něčem to svědčí. Zvlášť, když má novinka neuvěřitelnou energii, která hravě sroluje do kapsy většinu standardní produkce o dvě generace mladších muzikantů. A přesně taková je nová deska Killing Joke.

Když se roku 2008 po smrti basáka Paula Ravena opět sešla v Killing Joke prapůvodní sestava Coleman, Youth, Geordie a Ferguson, neslo to s sebou jak nadšení skalních fans, tak obavy. Dokážou tihle staří psi, kteří spolu dvacet let nehráli, dát dohromady něco, co dává smysl? Nebo je to jen zoufalá snaha zabránit vadnutí zájem o kapelu?

Přišel rok 2010 a první společná deska „Absolute Dissent“, která veškeré pochyby mrštila do stoupy a navíc zalila půl metrákem betonu. O dva roky mladší vize „MMXII“ pak jen potvrdila, že úspěch předchozí desky rozhodně nebyl náhodný a Killing Joke to v tomhle složení funguje na jedničku s hvězdičkou. Tomu ostatně přikyvují i stále živelné koncerty kapely. Se znovuobnovenou soupiskou se čtveřice vrací i teď na desce „Pylon“. A nutno hned zkraje říct, že novinka ani v nejmenším nezaostává za staršími sestřičkami. Spíš naopak.

Hned tepavý synťákový úvod otvíráku „Autonomous Zone“ a zajímavá hlasová linka nenápadně obejme hlavu posluchače, aby mu následně zasadila úder kolenem přímo do obličeje. Brána mezi mohutnými egyptskými pylony je zaměřena spojující basovou vyhrávkou a nemilosrdně rozkopnuta napadrť následným sonickým tlakem. Stroj zkázy vystřelil na cestu. Podivný zvuk, připomínající kvílení obskurního orientálního nástroje přidává nekompromisnímu válci pocit chaosu arabského trhu. Výborná věc, podtrhující urputnost skladby a vlastně i celé desky. A jak je slyšet, Killing Joke i na novince drží svou tradici dlouhostopých skladeb, kde se toho chvílemi „zase až tolik neděje“.

To je ostatně jedním z hlavních znaků alba – svým způsobem se tu po čistě muzikantsko/skladatelsko/aranžérské stránce neděje nic převratného, objevného, překvapivého. Nepíše se tu nová kapitola netradičních postupů v rockové muzice, nikdy neslyšených obratů. To hlavní a nejdůležitější na „Pylon“ je neuvěřitelný náboj, nesmlouvavý zvukový buldozer, živený vnitřní nervozitou až neurotičností. Pocitem, že se každou chvíli roztrhnete vejpůl a vaše kusy explodují až ke hvězdám. Neskutečný.

Celá deska totiž od první do poslední minuty pořád jede. Pochopitelné to ne každému vyhovuje, ale na druhou stranu právě to nesmlouvavé tempo dává desce pocit urputnosti, snahy toho říct na omezeném prostoru desky co nejvíc. Není čas, tlak sílí a důležitost poselství je víc než uhlazená forma – je třeba jej předat, protože zánik je zase o krok blíž a spolu s jeho nadcházejícím příchodem přirozeně stoupá i tenze.

Přesto to neznamená, že všechny skladby plují v jednom duchu. Samozřejmě tu máme ostré pasáže, kdy Geordieho pekelně tvrdé kytary dopadají na posluchače jako oheň z nebes. Třeba v „Dawn Of The Hive“, industrialrockové jízdě se synťáky rotujícími jak kotoučová pila, ve které od kazatele Jaze v tranzu přijímáme další poselství z jiných sfér. A když pak přijde melodicky nenápadně, ale silně poskládaný refrén, má to sílu vzletu obřího válečného bombardéru, na jehož pancířích se odrážejí kotouče konečného oranžového soumraku.

Po ponoru do temných, mrtvých vod zkázy jsou tu ale i životadárné nádechy, jako vynikající vzdušná „Euphoria“. Valivé napětí trochu povoluje i s pěkně rozcinkanou, téměř swingově rytmicky rozhýbanou „New Jerusalem“ se syňtákovými bleepy. I ta ale dupe a kytary po stranách hromadí obranné valy kolem srdce města, které dávají základy dotahávaným refrénovým sloupům.

Kytary vůbec patří k jedněm z největších ozdob na „Pylonu“ – kde je potřeba, jsou nesmlouvavě tvrdé a trestající. Jinde zase Geordie čaruje ve sférách melodie a třeba refrénová vyhrávka v „War of Freedom“ promění chlupy na zádech ve vzrostlé stromořadí. A i v přechodech moc pěkně rozkládá. I u kytar tedy platí – v podstatě to nejsou nějak složité nebo objevné figury, ale mají takový zvuk a napětí, že to prostě funguje na jedničku.

Nejsvětlejší moment desky přináší na „Pylon“ jako pověstná holubice, stoupající k nebesům, píseň „Big Buzz“. Bere s sebou příjemnou, téměř pozdně letní atmosféru a snad i něco jako naději. Super track. Ani tady ale přitom nejdeme s intenzitou nějak zvlášť dolů. Z napětí neslevuje ani závěrečná ztemnělá trojice „Delete“, „I am the Virus“ a „Into the Unknown“, které hrnou silou monstrózní radlice a smetou vše, co se jim odváží postavit. A najednou je ticho. A potřeba slyšet to celé znovu.

Ano, není tu mnoho momentů zklidnění nebo odpočinku. Na druhou stranu přesně to pomáhá desce vytvořit tak sugestivní dojem doširoka otevřených očí šílencových, zřících horečné apokalyptické vize. A ano, pokud byste tu lovili nějaké převratné hudební nápady, nenajdete je. V případě „Pylon“ totiž nejde ani tak o „co“, ale o „jak“. A ta neuvěřitelná intenzita znovu dekoruje Kililng Joke nejvyššími poctami postpunku (a v tomto případě i industriálního rocku). Tihle „pánové v letech“ totiž toho do novinky dali tolik, že jim to mnoho jiných kapel nejspíš bude závidět. A právem.

Hodnocení 85 %

mohlo by vás také zajímat

Killing Joke s novým singlem zahajují plnospektrální dominanci

Po dlouhých letech vydají Killing Joke EP s novou muzikou

Členové Killing Joke a Joy Division se podíleli na málem ztraceném materiálu projektu K÷93

Black & Red: Jaz Coleman ventiluje svůj vztek v novém projektu