Pohled na třináctou desku legendárních The Cure
The Cure - 4:13 Dream
Vydalo: Universal Music
Dali si hoši načas. Třináctá řadovka Roberta Smithe je na pořadu dne dva roky a naprosto rozumím tomu, že přijít po třiceti letech na hudební scéně s originální muzikou, která není odvarem předchozích úspěchů, není vůbec žádná legrace. Ba naopak, je to hora rostoucí do olbřímích rozměrů. Album, které mělo spatřit původně světlo světa již minulý podzim (kapela kvůli němu posunula světové turné), poté letošní jaro, je po všech oddáleních konečně na světě.
Čtveřice na to šla rozumně. Po psaní novinek v létě 2006 většinu z nich prověřila na turné, které po dlouhé době zasáhlo i naší republiku. Skupinu doplnil po dlouhých 15 letech starý známý Porl Thompson z nejslavnějšího období okolo desky Disintegration. A aby vše bylo definitivně pojištěno, samotnému vydání předcházela celá čtveřice singlů a jedno remixové EP. Čtvrtina alba byla venku o těchto prázdninách a už z ní se dalo odvozovat, že novinka propadákem rozhodně nebude. The Only One byla sice skočná, leč přeci jen příliš jasná reminiscence na veselé období Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me okolo roku 1987, ale pak už se začaly dít zajímavější věci. Jednoduchý rock’n’roll Freakshow přinesl průnik typické psychedelie The Cure s až smyslným funkem, Perfect Boy naopak načechral atmosférický polštář, který musí lebedit i domácím Priessnitz a poslední singl Sleep When I'm Dead připomenul polovinu 80. let, tentokrát ale v mnohem povedenějším provedení.
Původní kopec muziky (prý až 33 připravených písniček), který se z plánovaného dvojalba smrsknul do padesátimutového CD s názvem 4:13 Dream, je realistickým výsledkem hudebníků, kteří se i po třech dekádách snaží držet prst na tepu doby. Je pravda, že 80. léta (především v postpunkovém duchu) jsou zrovna v kurzu, ovšem z novinky The Cure tyto vlivy nevyčnívají křečovitě jako idea, kterou se nepodařilo vklínit do připravovaných písniček, ale jako dlouholetá součást hudebního výraziva The Cure, která tentokrát dostala přednost před hutnou melancholií, další signifikantní součástí kolosu jménem The Cure. Tato deska neposunuje sice hudební dějiny moderní rockové muziky do dalších dimenzí, ale jasně ukazuje, že stárnout v rocku se dá s grácií, za kterou je třeba Robertovi a spol. poděkovat.
80 %
www.thecure.com
www.myspace.com/thecure
Komentáře
Desku jsem slysel teprve po vanocich, ani jsem se po ni nejak nehnal, ale uz vim, ze to byla chyba :-) Diky tomu, ze psychedelie a melancholie stoji bezkonkurencne na vrcholnym zebricku charakteristiky desky - je fakt vydarena :!:
Skvělá recenze, navíc vidím, že dokonce od pravidelného přispěvovatele do rock and popu B) Rovněž i já si myslím, že the Cure jsou kapelou, která se dokáže i po 30 letech neztrapnit a nový materiál (ač mnohdy připomínající Disntegration, či Wish) je docela svěží, což o kapelách, které se na scéně pohybují tak dlouho vždy neplatí ;-)
Skvělá recenze a povedené album! :-)
Cus!Mě nová deska the Cure naprosto zklamala.Robert a spol.se vykradají jak můžou.Vůbec si nedokážu představit jak by zněla tato fošna jako dvojcd.Celé album vyzní jako trefené zvíře před porážkou.Pár zajímavých nápadů tam sice je.Ovšem srovnávat tuto desku s Wish nebo s Disintegration je naprosto scestné.Pokud bych tuto desku chtěl s něčím srovnávat tak jedině s deskou Wild Mood Swings.Přesto všechno mám the Cure strašně rád.Poslouchám je už přes 20 let.Ale prostě čas se nedá zastavit a the Cure jsou už za zenitem.Poslední deska za kterou se the Cure nemusí stydět je deska Bloodflowers z roku 2000.
Deska 4:13 Dream 2008 je docela dobrá,respektive se dá ne ni zvyknout,ale například taková Wish 92 je pro mě o 100% lepší a o kvalitě desek z 80 let se ani nemusím zmiňovat.Dokonce ani Bloodflowers 2000 není to pravé ořechové, je to jako plagiát Disintegration 89 která ovšem byla mnohem emotivnější,hlubší a ve své době i nadčasovější.Někdy mám pocit,že Robert Smith se snaží být i dost ovvlivněný současnými kapelami a to mu absolutně nesedí :huh: Jakoby už natolik vykradl sám sebe,že vykrádá i nápady dnešních kapel pomalu "nu-metalových" kapel.Já jsem bral vždy The Cure jako post punk potažmo originální melanch pop,ale to co předvádí dnes už naní pro mě ta skvostná psychydelie,ale spíš chaotický soundtrack ke svým mnohem zdařilejším deskám.Ale proti gustu žadný dišputát,každý fičí jiným směrem a já spíš cestou Pornography 82 :evil: A Vy? :P :side: :confused:
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.