Report z Depeche Mode

Pro někoho potvrzení černého paktu, pro jiného zase nuda ve zlatém rouše. To jsou různé pohledy na nejčerstvější vystoupení legendy nejlegendovatější v našem hlavním městě. Přečtěte si tři různé pohledy na tuhle dozajista sváteční událost.

Depeche Mode
Praha, O2 Arena, 31.1.2018

Pavel Zelinka:

Scénář posledních koncertních plánů Depeche Mode se nemění. Po vydání desky nejprve objezdit zeměkouli na open air štacích, aby se v roce následujícím dostalo černému národu nášupu v podobě halového turné. Tak tomu bylo i v rámci aktuální Global Spirit tour. Nejprve napěchovaný loňský Eden a pak letošní poslední lednový den nášup v obligátní pražské O2 Areně. 

Hned zkraje je třeba poznamenat, že kapela vystupuje v čím dál civilnějším pojetí. Žádné výrazné převleky, žádné výrazné výtvarně pojaté pódium. Jen obrovská zadní projekce rozdělená na dvě části, aby se spodní část mohla stát neformální řečnickou tribunou. Aktuální část turné už tolik netlačí písničky z novinky „Spirit“ a místo toho zasazuje do repertoáru osvědčené hitovky. Když se podíváme na pražský setlist pozorněji, překvapí nás hned pět ukázek z desky „Ultra“. 

Pražské publikum bylo znovu oddané od prvních taktů „beatlesáckého“ intra. A to přesto, že první třetina koncertu se nesla ve velmi melancholickém duchu (včetně živého pojetí „Useless“ s novou zadní projekcí, nebo křehké „Insight“ odzpívané Martinem Gorem). Když už kapela nasadila hitovky jako „Barrel of a Gun“ a „A Pain That I'm Used To“, tak v netradičních úpravách. Možná proto překvapilo spontánní dozpívání základního motivu balady „Home“, podané tradičně Gorem, které donutilo kapelu se na chvíli znovu přidat k fanouškům. Pak už byl energetický tok naplno odšpuntován. Základní set zakončila pětice ve frenetickém duchu profláklou „Never Let Me Down Again“. Kapela se vrátila už pouze na jeden přídavek, který měl taktéž hvězdné složení. Posuďte sami: „Strangelove“ v akustické úpravě s Martinem ze mikrofonem, „Walking In My Shoes“, „A Question Of Time“ a na úplný závěr „Personal Jesus“. 

 


Co dodat na závěr? Kapela je stále v dobré formě a rozpoložení. Gahanův vokál suverénně vyzpívá vše, co skladby potřebují, Martin až na pár výpadů působí zas o něco civilněji, bubeník Christian Eigner dostává k dobru věci čím dál více prostoru, to samé klávesák Peter Gordeno. A Andy Fletcher? Ten zas všechno roztleskával, co mu síly stačily. Ale to není žádné překvapení. 

Osobně vždy preferuji halové koncerty před těmi, které kapela hraje na open air stadionech. Od začátku vyniknou světla a projekce, které si kapela připravila, a také nadšená atmosféra se nerozptyluje do prostoru, ale drží se pěkně uzavřena pod střechu hal. A tak tomu bylo i tentokrát. Spokojenost vyzařovala z tváří oddaného mezinárodního publika. „Tak za dva roky v Edenu“, loučili se mnozí. Bude se opakovat zaběhlý scénář? 

Dirbi:

Viděl jsem šest koncertů Depeche Mode a ten poslední 31. 1. v O2 Areně si troufám jednoznačně označit za nejslabší. Nemám srovnání, netroufám si tvrdit, že to tak muselo nutně vypadat na ostatních štacích druhé části jejich Global Spirit tour, ale v Praze kluci vypadali, že jsou otrávení přinejmenším sami sebou anebo, jak jsme se se ženou společně zasmáli, se pohádali v backstagi. Ještě při úvodní „Going Backwards“ jsem při nadšeném roztleskávání provolával, že v případě DM ztrácím soudnost. Při druhé „It's no Good“ nadšení pomalu vyprchávalo, až k naprosto nepochopitelně odfláknutému a nudnému aranžmá „Barell of a Gun“! Nejsilnější a nejosobnější skladba celé desky „Ultra“, na které údajně právě zimní část turné chtěli vystavět, se proměnila v jejich letošním živém podání v laciný barový cajdák.

Zlom přišel až když začaly být Corbijnovi vizualizace důmyslnější a nestavěly na již prověřených a mnohokrát viděných obrazech a klišé. Tedy zhruba kolem „Precious“. Ta zafungovala báječně a i přesto, že je to skladba mladá, řekněme ta z doby novodobých DM, tedy po „Sons of Faith and Devotions“, zlidověla a stala se z ní dobrá klasika. Někde tady jsem zaznamenal, že právě až se změnou a efektivitou projekce, se rozjeli i samotní Depeche Mode. Nutí mě to myslet si, že i přes výše zmíněná prohlášení nemá Gahan k „Ultra“ vztah. Snad to bylo i celkově úspornou scénou, ale do svých pověstných kreací měl opravdu daleko a to, co předváděl najmě při skladbách z této desky, spíše připomínalo pimprlové divadlo. Ten divný marš mu proboha poradil kdo? Cokoliv před tím i potom vlastně fungovalo. Skoro to vypadalo, že si snad řekli; ok „Spirit“ se nepovedlo, na jarním turné to na lidi nefungovalo, musíme druhou půlku turné postavit na něčem jiném. Dáme tam nějakou klasiku. No jo, ale musí to být deska bez Wildera. Aha, dáme tam „Ultra“. A ve chvíli, kdy si tohle uvědomíte, tak i přesto, že máte „Ultra“ hodně v oblibě, jste rádi, že je to za vámi a konečně si začnete koncert užívat.

 

Depeche Mode - Stripped (Praha 2018)



Vím, je těžké takto nepřemýšlet, ale pokud si chcete uchovat toliko ztrátu soudnosti vůči této kapele, nezbude vám nic jiného. Vrcholem celého večera by pak oproti tomu výše řečenému mohla být „In Your Room“. Dokonalé a precizní provedení všech složek. Projekce zachycuje přesnou podobu odcizení lidí, vyprázdněnost osobního života a společnosti jako celku. V baletu o svém princi snící single dívky se Corbijn překonal. Dokonalost! No nedočkala se, co vám budu povídat. 

Když jste dokázali přežít navrátivší se nudu ve „Where's the Revolution“, bylo to pak už jen dobré! Hrozící pěstičky?? Myslím, že zrovna tady má pan Corbijn na víc. Třeba kdyby ty pěsti běhaly jako písty na hřídeli, bylo by to mnohem hezčí a stylovější. I přesto, že příběhem transky mizící v útrobách berlínského nočního baru ve „Walking in My Shoes“ navazuje na téma stanovené v projekci k „In Your Room“ a uzavírá tak pomyslný kruh života DM, přesahuje už vizualizace možnosti soustředění se na muziku. Je otázka, zda účel nesvětí prostředky. Ale zrovna u této skladby si myslím, že by to bylo zcela zbytečné.

Celkový vizuál a projekce do druhé půlky koncertu byly uspokojivé. DM opět předvedli, že jsou nejdál. Čisté barvy i linie. Rozlišení jak doma v obyváku. Pravda, čekal jsem od schodištěm rozdělené zadní projekce, která snad měla evokovat poslední turné před „Ultra“, víc, než že se po něm Gahan dvakrát projde, ale budiž. Projektované, dobře nasnímané publikum dávalo pocit nekonečného amfiteátru.   

Finále bylo grandiózní, že jednoho napadne, zda ta nuda na začátku není záměr. Po „obilí“ v „Never Let Me Down Again“ přichází čtyři přídavky v podobě akustické Gorem zpívané „Strangelove“, zmíněné „Walking in My Shoes“, „A Question of Time“ a grandfinále v „Personal Jesus“. 

Pokud mě zrak neklamal, za bicími usedl opět Christian Eigner, proto je překvapující ta sázka na jakousi postpunkovou stylizaci, trpící absencí nějakého groovu, a v plochém výrazu prchající do ztracena. Považujme ji za jakýsi úkrok vedle. Nutno ještě připomenout, že Gahana, Gorea a Eignera kromě (ne)tleskajícího Fletchera doplnil prověřený a klíčový hráč Peter Gordeno, bez kterého, jak tvrdím léta, by tahle kapela nefungovala.

Depeche Mode jsou ikona, modla a polobozi. Odmítám kategorické odsuzování poslední desky „Spirit“. Přijde mi to trapné a nikdo z nás to nemáme zapotřebí. Depeche Mode svůj díl společnosti odevzdali, o tom není třeba dále diskutovat. Nová deska jistě bude. Bude jistě jiná, bude jistě lepší a na turné k ní se těším. A určitě si můžeme s klidem říct, že i polobozi mohou chybovat. Podívejte na Orfea. 

 

Depeche Mode - Never Let Me Down Again (Praha 2018)
 

Fajo Mephisto:

Vidieť žijúcu hudobnú legendu Depeche Mode je vždy zážitok a inak tomu nebolo ani v stredu 31.1.2018. Po mojich štyroch predošlých skúsenostiach v „kotli“ (Bratislava 2009, 2013, 2014 a Praha 2017) som si však tentokrát musel vystačiť len s lístkom na sedenie. Bude to napriek tomu stáť za to?

Večer v pražskej O2 arene ukázal, že áno. „Depešáci“ dorazili na pódium bez meškania, približne o 20:45, a po naťahovacom intre odpálili svoju show skladbou "Going Backwards", ktorá otvára aj ich aktuálne CD "Spirit". Kapela sa predstavila v tradičnej trojici: živelný Dave Gahan, nenahraditeľný tvorca Martin Gore, nenápadný „synthesizer“ Andy Fletcher, no neopomeňme ani stálych koncertných členov: bubeník Christian Eigner a najmä Peter Gordeno, ktorý hrá primárne na syntezátory, ale v pár skladbách to skúsil aj vpredu s bassgitarou. 

Inak najväčšiu pozornosť pútal, ako inak, frontman Dave Gahan, ktorého spevácky výkon už síce nie je to, čo kedysi, napriek tomu však potešil. Špeciálnu radosť mi urobil hlavný mozog DEPECHE MODE, Martin Gore, ktorý striedal gitaru so syntezátormi, svojim hlasom doprevádzal D. Gahana a v troch piesňach sa predstavil aj ako hlavný vokál. Dve z nich, "Insight" a "Strangelove", odprezentoval len s klávesovým doprovodom P. Gordena a hoci nie je ich pôvodným spevákom, znel v nich úžasne. V závere skladby "Home" nechal samozrejme vyniknúť aj divákov, ktorí spievali ústrednú gitarovú melódiu ešte dlho po nej.

V prvej polovici setu odznelo až päť kúskov z albumu "Ultra" (až to mohlo vyzerať, že zimnú časť "Global Spirit Tour" chcú páni využiť na jeho dodatočnú prezentáciu, keďže v dobe vydania sa k nemu žiadne turné nekonalo). Zato na minuloročný počin "Spirit" došlo len trikrát - poslednou ukážkou bol singel "Where's the Revolution" - a nasledovala už len prehliadka vybraných hitov z čias minulých. Rýchlejšie synthpopovky striedali tvrdšie, gitarovo, ba až rockovo ladené pecky. Spomeňme napr. "Stripped", "Everything Counts", "Enjoy the Silence", "In Your Room" či "World In My Eyes".

V prídavkoch zostal čas aj na "Walking In My Shoes", "A Question Of Time" a „Depešáci“ sa s nami definitívne rozlúčili jednou z ich najzásadnejších skladieb, "Personal Jesus". Chýbala snáď len "I Feel You", niekomu možno viac vecí z novej dosky. Energia nesmrteľných Angličanov je však stále ohromná, tí nadelili svojim fanúšikom presne 20 piesní a niečo vyše dve hodiny pod záštitou elektroniky, spoločne vytvorili skvelú atmosféru a O2 arena nebola vypredaná náhodou. U mňa vládne spokojnosť a istota, že Depeche Mode sa do dôchodku určite nechystajú - nie je totiž dôvod.

Videa nám poskytl Miroslavu Dančišin. Děkujeme!
 


Setlist:

01 Going Backwards
02 It's No Good
03 Barrel of a Gun
04 A Pain That I'm Used To
05 Useless
06 Precious
07 World in My Eyes
08 Cover Me
09 Insight
10 Home
11 In Your Room
12 Where's the Revolution
13 Everything Counts
14 Stripped
15 Enjoy the Silence
16 Never Let Me Down Again

17 Strangelove
18 Walking in My Shoes
19 A Question of Time
20 Personal Jesus

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

My byli s přáteli 4. 2. ve Vídni, měli jsme poprvé V. I. P. lístky a stáli jsme v první řadě. Atmosféra nezapomenutelná a koncert ohromující. Je to i zásluhou Wiener Stadthalle, kde zvuk zní opravdu skvěle a všem fanouškům doporučuji návštěvu v tomto chrámu hudby, stojí to za to. Byli jsme zde již v roce 2009 a i letos jsme si to parádně užili. Jezdím na depešáky už 25 let a toto byla vážně pecka - nejlepší koncert. Dave byl ve formě (padaly dohady, že v Praze byl možná nemocen) a od první chvíle si mazal publikum jako máslo na chleba. Zpívala celá hala, až se otřásala v základech..i my tam nechali hlas...zdravím všechny fanoušky a těšíme se na další koncerty.

Přidat komentář